21 Cdo 5099/2016
Datum rozhodnutí: 19.12.2016
Dotčené předpisy: § 96 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.



21 Cdo 5099/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně WTB Europe s.r.o. se sídlem v Plzni, Perlová č. 69/9, IČO 27725847, zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova č. 9, proti žalované K. S. , zastoupené Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská č. 928/104, o určení, že pracovní poměr nevznikl, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 C 8/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2016 č.j. 25 Co 189/2016-332, takto:

Dovolání žalobkyně se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že pracovní poměr na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31.12.2008 nevznikl . Žalobu odůvodnila tím, že pracovní smlouvou ze dne 31.12.2008 se žalovaná zavázala vykonávat pro žalobkyni práci na pozici generální ředitelky, přičemž její pracovní náplň zahrnovala zejména práce v oblasti vnitřního řízení společnosti a odpovědnost za finanční a obchodní záležitosti společnosti. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu žalobkyně považuje tuto pracovní smlouvu za neplatnou z důvodu, že byla za oba účastníky uzavřena totožnou osobou žalovanou a došlo tak ke konfliktu zájmů mezi žalovanou, jakožto zaměstnankyní na straně jedné a žalovanou, jakožto jednatelkou společnosti mající za povinnost správu majetku a zájmů této společnosti . Druhým důvodem neplatnosti je podle jejího mínění skutečnost, že pracovní náplň žalované jakožto generální ředitelky žalobkyně de facto překrývala náplň její činnosti jakožto jednatelky společnosti ve smyslu ust. § 133 a násl. obchodního zákoníku . Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně spatřovala v tom, že jí v souvislosti s domnělým pracovním poměrem žalované vznikla odvodová povinnost ve vztahu k dani z příjmu zaměstnance a jeho sociálního pojištění v celkové výši cca 1,880.164,- Kč, a je její povinností formou pravomocného soudního rozhodnutí okresní správě sociálního zabezpečeností a finančnímu úřadu prokázat, že příslušné odvody byly vyměřeny nesprávně, když pracovní vztah žalované vůči žalobkyni na základě neplatné pracovní smlouvy nevznikl .

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 4.6.2014 č.j. 14 C 8/2012-220 zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 31.12.2008, je neplatná , a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 25.716,- Kč k rukám zástupce žalované . Soud prvního stupně v první řadě bez dalšího dovodil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť posouzení této otázky je stěžejní z pohledu otázky odvodové povinnosti zaměstnavatele za zaměstnance, kdy tato se v projednávané věci pohybuje v řádech miliónů korun . Ve věci samé poukázal na judikaturu dovolacího soudu, podle níž okolnost, že fyzická osoba je statutárním orgánem obchodní společnosti, sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, jestliže jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu . Vzhledem k uvedenému lze na platnost pracovní smlouvy ze dne 31.12.2008 usuzovat proto, že žalovaná jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování jednak jako jednatelka žalobkyně (na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele ze dne 1.8.2007 a jejího dodatku ze dne 31.12.2008) vykonávala činnosti náležející do obchodního vedení společnosti (tj. takové činnosti, které se bezprostředně nedotýkají každodenní podnikatelské činnosti, ale směřují k zajištění výkonu práv společníků), jednak jako generální ředitelka (na základě podle pracovní smlouvy ze dne 31.12.2008) vykonávala činnosti z řídící administrativně-právní pozice (mj. určovala finanční strategie žalobkyně, organizovala činnost zaměstnanců, spravovala a odpovídala za rozvoj a implementaci finančních plánů, organizovala a spolupracovala na zavedení informačních systémů, spolupracovala s dodavateli žalobkyně, vykonávala administrativní práce, organizovala workshopy vedoucí k propagaci žalobkyně a těchto se také účastnila). I když žalobkyně uzavřela z pozice jednatelky pracovní smlouvu sama se sebou, nestalo se tak bez vědomí společníků žalobkyně, a protože ani výši mzdy nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní smlouvu za dne 31.12.2008 nelze považovat za neplatný právní úkon.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31.3.2015 č.j. 21 Co 17/2015-255 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl o původní žalobě na určení neplatnosti pracovní smlouvy, ačkoliv při jednání dne 24.7.2012 žalobkyně žalobu se souhlasem soudu změnila tak, že se domáhá určení, že pracovní poměr na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 31.12.2008 nevznikl . Soudu prvního stupně uložil, aby v tomto směru zjednal nápravu.

Okresní soud v Náchodě poté usnesením ze dne 31.3.2016 č.j. 14 C 8/2012-306 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice Okresnímu soudu v Náchodě na nákladech řízení, každá 175,- Kč. Při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobkyně vzala žalobu podáním ze dne 9.3.2016 zpět a že žalovaná sice vyslovila se zpětvzetím žaloby nesouhlas, avšak podle názoru soudu prvního stupně tak neučinila z vážných důvodů ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř. Poukázal přitom na okolnost, že v současné době je ve vztahu mezi týmiž účastníky nově žalováno na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, ve kterém se příslušný okresní soud bude muset primárně zabývat i otázkou vzniku pracovního poměru , a z tohoto pohledu se jeví neúčelné a ekonomicky nehospodárné, aby zdejší soud posuzoval v určovací žalobě platnost pracovního poměru, když to bude Okresní soud v Plzni řešit v rámci určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí jako otázku předběžnou . Zastavením řízení nebude zasaženo do zákonných práv účastníků, když žalované nehrozí vznik závažné újmy, o otázce platnosti vzniku pracovního poměru bude rozhodnuto, byť v jiném řízení, a žalovaná tak nepřijde o možnost tento spor vyřešit a domoci se rozhodnutí . Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že je na místě na straně žalobkyně zachovat její procesní právo disponovat s návrhem na zahájení řízení, respektovat její vůli z pozice pána sporu a v řízení dále nepokračovat .

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.6.2016 č.j. 25 Co 189/2016-332 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zpětvzetí žaloby není účinné. Zdůraznil, že podle judikatury dovolacího soudu při posuzování vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníky k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby budou vždy rozhodující okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku a s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu strany žalované odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce pokračovat ve sporu . Vzhledem k uvedenému odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně pohlíží na důvody, kterými žalovaná brojila proti zpětvzetí žaloby, jako na důvody vážné . Odvolací soud zejména zohlednil zásadu rychlosti a hospodárnosti občanského soudního řízení, neboť nelze nevidět, že řízení bylo zahájeno již dne 26.1.2012 a že okresní soud provedl poměrně obšírné dokazování , a že, kdyby mělo být řízení zastaveno, přišly by výsledky dokazování vniveč, resp. před Okresním soudem Plzeň-město by v později zahájeném řízení (žalobou podanou dne 30.1.2016) o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (sp. zn. 20 C 33/2016) stál úkol dokazování zopakovat, ať již v plné šíři či v podstatném rozsahu . Kromě toho podle názoru odvolacího soudu výsledek sporu o určení neexistence pracovního poměru mezi účastníky nelze ve vztahu k později zahájenému řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podceňovat , neboť kdyby žalobkyně v prvně zmíněném sporu zvítězila, řízení o druhém uplatněném nároku by patrně ztratilo smysl .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v skutečnosti, že se dovolací soud otázce intenzity vážných důvodů žalovaného pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby doposud věnoval toliko okrajově a není tudíž jasné, jak s tímto institutem v praxi nakládat . Nesprávné posouzení věci žalobkyně spatřuje konkrétně v závěru odvolacího soudu, dle kterého na straně žalované existují důvody tak vážné, že je jimi omezeno, jinak obecně přiznané, právo žalobce disponovat s vlastní žalobou . Zdůraznila, že žalobu v této věci podala za stavu, kdy žalovaná po odvolání z funkce jednatelky odmítala závěr, že její pracovněprávní vztah nikdy nevznikl a naopak zaslala žalobkyni žádost o přidělování další práce. Tato situace se však podle názoru žalobkyně změnila, když žalovaná u Okresního soudu Plzeň-město podala žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou jí žalobkyně z procesní opatrnosti dala. Tímto okamžikem bylo u zmíněného soudu zahájeno soudní řízení, ve kterém budou komplexně vyřešeny (jako tzv. otázky předběžné) všechny sporné otázky týkající se existence pracovněprávního vztahu účastníků od uzavření pracovní smlouvy až k rozhodnému dni, kterým je nepochybně den doručení výpovědi. Rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto řízení však nemůže přinést komplexní vyřešení předběžné otázky o existenci pracovního poměru účastníků ke dni podání výpovědi, ale pouze odloží rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, které takové komplexní rozhodnutí nepochybně přinese . Názor žalobkyně na efektivitu pokračování v tomto sporu je proto oproti názoru odvolacího soudu zcela opačný, když se žalobkyně obává, že tímto postupem dochází k rozmnožování soudních sporů a oddalování rozhodnutí . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně, nebo je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť otázka hodnocení vážnosti důvodů, které ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř. opodstatňují nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.

Podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.

Podle ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.

Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem žalobce, kterým se zříká práva na rozhodnutí soudu o uplatněném procesním nároku v probíhajícím řízení, tj. žádá, aby se v dané věci již nejednalo a meritorně nerozhodovalo. Pohledávka či jiné právo, jehož přiznání se žalobce domáhal, však zpětvzetím žaloby nezaniká a lze ho uplatnit znovu; otázka důvodnosti uplatněného nároku tak zůstává nevyřešena. Procesním následkem účinného zpětvzetí žaloby je zastavení řízení, popřípadě též zrušení rozhodnutí ve věci, jestliže ještě nenabylo právní moci. O zastavení řízení, jakož i o zrušení meritorního rozhodnutí rozhoduje soud usnesením. Zákon vychází zásadně z účinnosti zpětvzetí žaloby; pouze výjimečně soud rozhoduje o tom, že zpětvzetí není účinné. Kromě situace, kdy návrh na zahájení řízení byl vzat zpět až po té, co rozhodnutí o věci již nabylo právní moci (§ 96 odst. 5 o.s.ř.), je neúčinné zpětvzetí žaloby v případě, kdy s ním z vážných důvodů nesouhlasí žalovaný (§ 96 odst. 3 o.s.ř.).

Ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř., které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že rozhodující jsou především okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo jak zdůrazňuje rovněž odvolací soud - má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (k tomu srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.7.2003 sp. zn. 26 Cdo 682/2003 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16.1.2003 sp. zn. III. ÚS 210/02, uveřejněný pod č. 8 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, roč. 2003, na který poukazuje i odvolací soud). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř., je vždy třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.5.2005 sp. zn. 22 Cdo 646/2005).

V projednávané věci odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že žalovaná měla vážný důvod opodstatňující její nesouhlas se zpětvzetím žaloby, které žalobkyně učinila podáním ze dne 9.3.2016, jestliže zohlednil zejména zásadu rychlosti a hospodárnosti občanského soudního řízení (§ 6, § 101 odst. 1 o.s.ř.) , když podle jeho názoru nelze nevidět, že řízení bylo zahájeno již dne 26.1.2012 a že okresní soud provedl poměrně obšírné dokazování , a že kdyby mělo být řízení zastaveno, přišly by výsledky dokazování vniveč, resp. před Okresním soudem Plzeň-město by v později zahájeném řízení (žalobou podanou dne 30.1.2016) o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru stál úkol dokazování zopakovat, ať již v plné šíři či v podstatném rozsahu . S touto úvahou lze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu správné. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že tímto postupem dochází k rozmnožování soudních sporů a oddalování rozhodnutí , jestliže pozdější řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru zahájené u Okresního soudu Plzeň-město dne 30.1.2016 žalobou, kterou podala nynější žalovaná, bylo podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí v tomto řízení, v němž je řešena otázka (ne)existence pracovního poměru mezi účastníky, která má (může mít) význam pro uvedené pozdější řízení a kterou by si soud musel jinak předběžně vyřešit sám.

Navíc podle názoru dovolacího soudu nelze přehlédnout, že žalovaná ve svém písemném vyjádření ke zpětvzetí žaloby ze dne 26.3.2016 rovněž uvedla, že je přesvědčena, že snaha žalobkyně o přesun celé kauzy k Okresnímu soudu Plzeň-město je jen účelovým krokem žalobkyně oddálit nepříznivé soudní rozhodnutí ve formě zamítnutí žaloby , což je v příkrém rozporu s právy účastníků řízení . Je mimo pochybnost, že právo na soudní ochranu svědčí všem účastníkům řízení, nejen žalobci. I žalovaný má po zahájení řízení právo na meritorní rozhodnutí věci, zvláště za situace, kdy již účinně rozvinul svou obranu, a významně tak napomohl k objasnění právního stavu věci. Vážný důvod opodstatňující nesouhlas se zpětvzetím žaloby proto může mít žalovaný také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu, a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, samozřejmě za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci (sporu) dohodou účastníků.

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně v této věci již jednou meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 4.6.2014 č.j. 14 C 8/2012-220 tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 31.12.2008, je neplatná ; z odůvodnění rozsudku je patrné, že žalobu zamítl proto, že dospěl k závěru, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 31.12.2008 je platná. Tomuto rozsudku předcházely čtyři jednání dne 24.7.2012, 8.4.2014, 9.4.2014 a 4.6.2014, na kterých bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Tento rozsudek odvolací soud usnesením ze dne 31.3.2015 č.j. 21 Co 17/2015-255 zrušil jen proto, že soud prvního stupně rozhodl o původní žalobě na určení neplatnosti pracovní smlouvy, ačkoliv při prvním jednání dne 24.7.2012 žalobkyně žalobu se souhlasem soudu změnila tak, že se domáhá určení, že pracovní poměr na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 31.12.2008 nevznikl . Vzhledem k tomu, že v dalším řízení se bude jednat převážně o nápravu procesního pochybení, neboť dosavadní výsledky řízení skýtají náležitý podklad pro hmotněprávní posouzení věci (vychází-li se ze skutečnosti, že soud prvního stupně ve věci již jednou rozhodl), věcné rozhodnutí umožní objektivně vzato - hospodárnější a rychlejší rozhodnutí o otázce, která je významná i pro později zahájené řízení. Domnívá-li se pak žalovaná subjektivně vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení, že postup žalobkyně je jen účelovým krokem oddálit nepříznivé soudní rozhodnutím formě zamítnutí žaloby , lze připustit, že má vážný zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobkyně.

Z uvedeného vyplývá, že důvody, které žalovanou vedly k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, byly vážné, a odvolací soud proto v souladu se zákonem rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné. Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího), bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (§ 243b, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. prosince 2016


JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu