21 Cdo 5096/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 5096/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky č. 946, proti žalované ŠKODA AUTO a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 194/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2016, č. j. 23 Co 173/2016-231, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Tolnaye, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky č. 946.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č. j. 23 Co 173/2016-231, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jeho závěr o tom, že žalobce se svým jednáním nedopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a že jeho projevy nebyly směřovány adresně vůči zaměstnavateli a neměly žádný konkrétní dopad na zájmy žalované, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci kritiky zaměstnance na adresu odborové organizace zaměstnavatele nebo zaměstnavatele, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1236/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 560/2012, k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) právní názory, uvedené např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněného pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněného pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
k výkladu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (že žalobce svými články formou satiry v periodiku Škoulovácký odbojář reagoval na aktuální témata týdeníku odborové organizace Škodovácký odborář , že v daném případě, v příspěvku o letních dětských táborech, muselo být každému průměrnému rozumně uvažujícímu čtenáři jasné a srozumitelné, že se jedná o něco smyšleného a nevážného, nikoliv o vážně míněnou, reálnou informaci ), nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobce se předmětným článkem dotkl zájmů žalované, jednal v rozporu s oprávněnými zájmy žalované , že pro kritiku letních dětských táborů neexistoval žádný důvod a že vazba na plnění pracovních úkolů není u zveřejňování příspěvků na sociálních sítích potřebná )], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Mojmír P u t n a předseda senátu