21 Cdo 5073/2009
Datum rozhodnutí: 15.02.2011
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 238 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 5073/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. V. , zastoupeného JUDr. Františkem Laštovkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Zvonařkou č. 8, proti žalované JLV, a. s. se sídlem v Praze 4, Chodovská č. 3/228, IČO 452 72 298, zastoupenému JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 21, o odškodnění pracovního úrazu, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 7. 1999, č. j. 23 C 360/90-273, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, č. j. 16 Co 527/2003-475, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 56/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009, č. j. 21 Co 132/2009-33, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.460,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viktora Paka, advokáta se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 21.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009, č. j. 21 Co 132/2009-33, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 2. 2009, č. j. 23 C 56/2007-27, ve výroku o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

V projednávané věci soudy založily svůj závěr, že žaloba na obnovu řízení musí být zamítnuta, na zjištění, že byla podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř.). Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti a soudy tedy v souladu se zákonem dovodily, že tato lhůta činí - jak zcela nepochybně vyplývá z ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. - tři měsíce od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit.

Přesvědčení dovolatele, že teprve v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2005, č. j. 21 Cdo 2585/2004-514, byla žalobci navržena možnost podat návrh na obnovu řízení , že žalobce tak byl v podstatě poučen o svých právech a možnostech a že tedy v řádné lhůtě dne 20. 2. 2007 podal návrh na připuštění obnovy řízení , na závěru odvolacího soudu o tom, že žaloba na obnovu řízení byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř., nemohou ničeho změnit. Skutečnost, že v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2005, č. j. 21 Cdo 2585/2004-514, je - v rámci vypořádání se s dovolacími námitkami žalobce - obecně uvedeno, že nové skutečnosti a důkazy mohou být důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 o. s. ř., neznamená, že jde o rozhodnutí, jehož doručením se žalobce dozvěděl o důvodu obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.

Na závěru o správnosti usnesení odvolacího soudu nic nemění ani to, že žaloba na obnovu řízení ze dne 22. 2. 2006 (doručená Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 20. 2. 2007) měla být soudy správně posouzena podle občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 12. 2000, neboť obnova řízení směřovala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 7. 1999, č. j. 23 C 360/90-273, tedy proti rozhodnutí vydanému přede dnem 1. 1. 2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, č. j. 16 Co 527/2003-475, který byl sice vydán po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., ale po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. bod 16. Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Uvedená vada totiž neměla vliv na věcnou správnost napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 při obsahově shodné úpravě lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení (srov. § 230 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000) - by řízení o obnovu skončilo ve svém výsledku stejně (zamítnutím žaloby na obnovu řízení pro opožděnost).

Na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani ze skutečnosti, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o tom, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání ... . Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.750,- Kč [srov. § 10 odst. 1 a 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Viktor Pak osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve výši 410,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.460,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2011

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu