21 Cdo 5070/2009
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 114b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 153a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 163 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 202 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 5070/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Synthesia, a.s. se sídlem v Pardubicích, Semtín č. 103, IČO 60108916, proti žalovanému M. H. , zastoupenému JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Palackého č. 359, o zrušení povinnosti platit náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 468/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2009 č. j. 23 Co 102/2009-176, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 31.1.2006 č.j. 6 C 213/2005-31 žalobkyni uložil, aby platila žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku "po jeho skončení pracovní neschopnosti a při jeho invaliditě" ve výši 4.274,- Kč měsíčně, a to od 30.4.2004 "vždy do každého 15. dne v měsíci předem" s tím, že "dlužnou náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 30.4.2004 do 31.1.2006 ve výši 89.896,- Kč je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný se domáhal po žalobkyni placení náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu její odpovědnosti "za škodu na zdraví" (nemoci z povolání), že žalobkyně se na výzvu soudu, učiněnou podle ustanovení § 114b občanského soudního řádu, ve věci ve stanovené lhůtě nevyjádřila a že se proto ve smyslu ustanovení § 114b odst.5 občanského soudního řádu má za to, že žalobkyně uplatněný nárok žalovaného uznává; soud proto spor rozhodl v neprospěch žalobkyně podle ustanovení § 153a odst.3 občanského soudního řádu rozsudkem pro uznání. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10.8.2006 č.j. 23 Co 202/2006-69 uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 42.906,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Vesky. Dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání v souladu se zákonem. Uvedené rozsudky nabyly právní moci (podle potvrzení obsaženém ve spise) dnem 4.10.2006.

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 29.12.2006 domáhala, aby její povinnost platit žalovanému tuto náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 4.274,- Kč měsíčně byla zrušena ke dni 1.1.2007. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný u ní pracoval od 1.8.1972 do 29.4.2004 jako dělník a posléze směnový mistr a že od 31.10.1991 byl přeřazen na základě "oboustranně odsouhlasené dohody" na "oddělení organické pigmenty". Za trvání pracovního poměru žalovaný neohlásil žalobkyni "předepsaným a doloženým způsobem" svoji nemoc z povolání, zejména nepředložil posudek Centra pracovního lékařství o uznání nemoci z povolání, a o odškodnění žalovaného bylo soudy "rozhodnuto za použití ustanovení § 114b občanského soudního řádu". Žalobkyně dovozuje, že od "doby vynesení rozsudku sp. zn. 6 C 213/2005" došlo k "velmi podstatné změně poměrů", která "jasně vyplývá ze situace, kdy postavíme do porovnání poměry žalovaného ke dni podání jeho návrhu, ke dni vynesení rozsudku sp. zn. 6 C 213/2005 a ke dni podání tohoto žalobního návrhu". Vzhledem k tomu, že "oprávněnost nároku žalovaného potvrzeného rozsudkem sp. zn. 6 C 213/2005 je dána pouze zákonnou fikcí" a že tedy zdravotní stav žalovaného "s ohledem na tuto zákonnou fikci" odůvodňoval přiznání nároku na poskytování náhrady za ztrátu na výdělku, podle názoru žalobkyně "k dnešnímu dni zdravotní stav žalovaného rozhodně takový závěr neodůvodňuje"; má-li žalovaný "jakékoli zdravotní problémy závažnějšího charakteru, jsou tyto způsobeny a zapříčiněny nikoli nemocí z povolání, ale jinými, s pracovním poměrem mezi žalobkyní a žalovaným nesouvisejícími, příčinami".

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 11.11.2008 č.j. 6 C 468/2006-150 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.529,- Kč k rukám advokátky JUDr. Šárky Veskové a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 5.157,- Kč. Na základě znaleckého posudku Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. dovodil, že "žádná nemoc z povolání u žalovaného nikdy nebyla uznána ani ohlášena", že "výhradní příčinou jeho plné invalidity je nejzávažnější příčina jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, tedy psychiatrické onemocnění", a že "z podkladů nevyplývá, že by u žalovaného došlo v době od 31.1.2006 do 29.12.2006 k posudkově významné změně zdravotního stavu, tedy, že by u něj došlo z lékařského hlediska k podstatné změně poměrů". Zjištění, že žalovaný netrpí a ani nikdy netrpěl žádnou nemocí z povolání, nebylo podle soudu prvního stupně vyvoláno okolnostmi, které by měly původ ve změně zdravotního stavu žalovaného, a proto toto nemůže zakládat důvod pro postup podle ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce, neboť "se tím žádná změna v poměrech žalovaného nedokládá".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30.4.2009 č.j. 23 Co 102/2009-176 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 20.260,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.260,- Kč a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poté, co ze znaleckého posudku Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. zjistil, že "výhradní příčinou plné invalidity žalovaného, pro kterou není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, je jeho psychiatrické onemocnění", že "příčinou invalidity není ani zčásti nemoc z povolání, kterou žalovaný netrpí ani nikdy netrpěl", že "žádné onemocnění, která u žalovaného existují k 1.1.2007, nemá příčinnou souvislost s nemocí z povolání" a že "v období od 31.1.2006 do 29.12.2006 nedošlo u žalovaného z lékařského hlediska k podstatné změně poměrů", odvolací soud dovodil, že pro posouzení, zda u žalovaného došlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, je třeba porovnat "poměry žalovaného, vyplývající z rozsudku ze dne 31.1.2006, s jeho faktickými poměry k datu 29.12.2006" a nikoliv - jak to učinil soud prvního stupně - "skutečné zdravotní poměry žalovaného v době vydání rozsudku pro uznání". Skutkový stav ve věci, vedené pod sp. zn. 6 C 213/2005, který byl založen na fikci uznání nároku podle ustanovení § 114b občanského soudního řádu, vycházel "z vylíčení skutkových okolností žalovaného o tom, že jeho zdravotní obtíže mají svůj původ v mnohaletém škodlivém působení chemických látek, zejména fosgenu", že "trpí nemocí z povolání, způsobenou chemickými látkami - nemocí z fosgenu a nemocí z aromatických amino sloučenin", a že "v důsledku zhoršeného zdravotního stavu mu byl přiznán invalidní důchod a došlo ke ztrátě jeho příjmu". Protože podle znaleckého posudku Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. žalovaný "k datu podání žaloby dne 29.12.2006 netrpěl nemocí z povolání, která by byla v příčinné souvislosti s pracovní poměrem žalovaného u žalobkyně, a jeho zdravotní potíže nejsou způsobeny nemocí z povolání", dosahuje žalovaný nižší výdělek z jiné příčiny než z nemoci z povolání a "absentuje tedy jedna z okolností, která byla rozhodná pro určení výše náhrady škody". Odvolací soud shledal žalobu důvodnou a zdůraznil, že jeho rozhodnutí není "revizí" původního rozsudku ze dne 31.1.2006, ale změnou tohoto rozhodnutí podle ustanovení § 163 odst. 1 občanského soudního řádu, když "provedeným dokazováním bylo prokázáno, že došlo ke změně skutkových okolností, které byly rozhodné pro určení výše náhrady škody, spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v podobě měsíční renty".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že "rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 6 C 213/2005 vydaný v souladu s ustanovením § 114b odst. 5 občanského soudního řádu je zákonnou fikcí uznání nároku uplatněného žalobou", tedy že "žalovaný trpí nemocí z povolání a že mu náleží náhrada škody na zdraví v uplatněném rozsahu", a že "rozsudek pro uznání má stejnou právní relevanci jako rozsudek vydaný po provedeném standardním důkazním řízení". Má-li se za to, že žalovaný v době vydání rozsudku pro uznání trpěl nemocí z povolání "vyplývající z jeho zdravotního stavu" a dospěl-li znalec Doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc. k závěru, že k žádné změně zdravotního stavu žalovaného "od data vyhlášení rozsudku pro uznání" nedošlo, nemohla u žalovaného nastat změna poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce. Názor odvolacího soudu ve svých důsledcích znamená, že by "bylo možné (bez ohledu na využití zákonných opravných prostředků) vždy bez dalšího revidovat rozsudky vydané na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst.5 občanského soudního řádu, které odsuzují k plnění v budoucnu spatných dávek". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 159 o.s.ř. je doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, v právní moci.
Právní moc rozsudku má nejen stránku formální, která vyjadřuje stav skončení občanského soudního řízení způsobem uvedeným v ustanovení § 159 o.s.ř. U právní moci rozsudku se rozeznává též její materiální stránka; materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku s jeho nezměnitelnost. Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, v němž byl vyhlášen, a pro jejich právní nástupce a v případech stanovených zákonem je závazný kromě účastníků řízení (jejich právních nástupců) také pro další osoby anebo pro každého (srov. § 159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř.); v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst.4 o.s.ř.). Nezměnitelnost pravomocného rozsudku se projevuje jako překážka věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě další osoby znovu projednávána a rozhodována (srov. § 159a odst.5 o.s.ř.).

Pravomocný rozsudek má popsané účinky nejen tehdy, spočívá-li na zjištěném skutkovém stavu věci. Formální a materiální právní moc nastává rovněž u rozsudků, jejichž základem jsou tvrzení žalobce, která se pokládají v důsledku zmeškání žalobce za nesporná (§ 153b odst.1 o.s.ř.), nebo které spočívají na uznání žalovaného (§ 153a odst.1 o.s.ř.) anebo které byly vyneseny tehdy, má-li se ve smyslu ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou (§ 153a odst.3 o.s.ř.). V případě rozsudků pro uznání vydávaných podle ustanovení § 153a odst.1 nebo 3 o.s.ř. tedy nejsou základem rozsudku ani zjištěný skutkový stav věci, ani skutková tvrzení žalobce, která by se pokládala za nesporná, ale uznání žalovaného jakožto procesní úkon žalovaného určený soudu, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl vůči němu uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu (zda zcela nebo jen zčásti anebo pouze v právním základu), popřípadě toliko fikce takového procesního úkonu žalovaného.

Pravomocný rozsudek může být změněn nebo zrušen (nepočítaje v to mimořádné opravné prostředky a ústavní stížnost) jen v případech stanovených v zákoně a pouze z důvodů v něm uvedených. Jedním z případů, kdy zákon připouští změnu nebo zrušení pravomocného rozsudku, jsou rozsudky vydávané s doložkou rebus sic stantibus; taková rozhodnutí lze změnit nebo zrušit, avšak jen tehdy, změní-li se poměry (okolnosti), které jsou rozhodující pro výši nebo další trvání práva (nároku) [srov. § 163 o.s.ř.]. Ustálená judikatura soudů v této souvislosti zdůrazňuje, že při rozhodování o zrušení nebo změně pravomocného rozsudku vydaného s doložkou rebus sic stantibus nelze přezkoumávat jeho správnost, nýbrž že se soud může zabývat jen otázkou, zda se po jeho vydání podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání přisouzeného plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1966 sp. zn. 6 Cz 29/66, který byl uveřejněn pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967).

Nejsou žádné pochybnosti o tom, že rozsudkem vydávaným s doložkou rebus sic stantibus je také rozsudek ukládající povinnost k placení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) nebo jiná plnění v budoucnu splatných dávek. Jde-li o nárok z pracovněprávních vztahů, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností, změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody (§ 202 odst.1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zák. práce").

Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného. V judikatuře soudů nejsou žádné pochybnosti o tom, že podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce představují onemocnění nebo jiná zhoršení zdravotního stavu, která nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání zjištěnou u poškozeného.

S názorem odvolacího soudu, podle kterého při posouzení, zda u žalovaného došlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, není významné, jaký byl skutečný zdravotní stav žalovaného v době vydání rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31.1.2006 č.j. 6 C 213/2005-31, ale jaké jeho "poměry" vyplývají z tohoto rozsudku pro uznání, dovolací soud nesouhlasí.

Vzhledem k tomu, že rozsudek pro uznání vydaný podle ustanovení § 153a odst.3 o.s.ř. (a takový je v projednávané věci rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31.1.2006 č.j. 6 C 213/2005-31) spočívá na fikci uznání nároku, nelze už z tohoto důvodu porovnávat - jak to učinil odvolací soud - "poměry žalovaného, vyplývající z rozsudku ze dne 31.1.2006, s jeho faktickými poměry k datu 29.12.2006", neboť "rozsudek ze dne 31.1.2006" se o "poměrech žalovaného" nevyslovuje a spočívá na závěru o tom, že ve věci nastala fikce uznání nároku žalovaného na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) zaměstnavatelem podle ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. Zkoumání toho, zda u poškozeného došlo ke změně poměrů podle ustanovení § 202 odst.1 zák. práce, je - jak uvedeno již výše - založeno na porovnání poměrů poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nových poměrů poškozeného. Při úvaze o tom, jaké byly poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), nelze vycházet bez dalšího z toho, jak byly (případně) zjištěny v původním rozsudku. Protože účinky materiální právní moci nastávají bez ohledu na to, zda a jak byly objasněny zdravotní stav poškozeného nebo jiné rozhodující okolnosti, tedy zda bylo - řečeno jinak - v původním rozsudku ve věci rozhodnuto "správně", mohou být východiskem pro závěr o změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce jen takové poměry poškozeného, které byly - objektivně vzato ze skutkového hlediska - rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity); v opačném případě by rozhodování o změně poměrů vedlo k nepřípustné reparaci pravomocného rozsudku, neboť by mělo za následek jeho změnu nebo zrušení toliko z důvodu, že byl po skutkové nebo právní stránce "chybný", i když ke změně poměrů ve skutečnosti nedošlo. Ukáže-li se tedy v řízení o změně v úpravě práv, popřípadě povinností ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce, že v původním řízení nebyly poměry poškozeného zjištěny správně (v souladu se skutečností), jsou pro závěr, zda se poměry poškozeného od té doby změnily, významné vždy takové okolnosti, které tu vskutku byly v době původního rozsudku rozhodující pro určení výše škody.

V projednávané věci bylo dokazováním zjištěno, že zdravotní stav žalovaného se oproti době, v níž bylo rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31.1.2006 č.j. 6 C 213/2005-31 rozhodováno o náhradě za ztrátu na výdělku, posudkově významným způsobem nezměnil. I když uvedený rozsudek, založený na fikci uznání nároku podle ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. a vydaný soudem podle ustanovení § 153a odst.3 o.s.ř., zřejmě neodpovídá skutečnosti a není v souladu s hmotným právem, je přesto vybaven účinky právní moci a, nedošlo-li (jak bylo soudy zjištěno) ke změně poměrů poškozeného, nemůže být zrušen nebo změněn postupem podle ustanovení § 163 o.s.ř. (§ 202 odst.1 zák. práce).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. února 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu