21 Cdo 5061/2016
Datum rozhodnutí: 05.01.2017
Dotčené předpisy: § 241c odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 5061/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova č. 204/16, proti žalované ZZM, spol. s r. o. se sídlem v Modřicích, U Vlečky č. 1108, IČO 25595351, zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 193/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2016 č.j. 49 Co 291/2015-155, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Peňáze, advokáta se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.5.2016 č.j. 49 Co 291/2015-155 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť v otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2014 sp. zn. 21 Cdo 2298/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolání žalobce navíc neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a byl v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
V dovolání totiž musí být též (kromě dalších náležitostí) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 237 až 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.2 o.s.ř.). Judikatura soudů dovodila, že, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, že, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014), jakož i to, že dovolací námitka, podle níž "vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak", aniž by bylo z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), a že, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. nebo jeho části (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014). V projednávané věci se dovolatel - jak uvedl v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - domnívá, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena"; svůj údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy vylíčil pouhou citací části textu ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by z dovolání bylo zřejmé, jaká otázka hmotného práva by dovolacím soudem měla být řešena.
Podle ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. V projednávané věci je dovolání žalobce založeno také na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. ledna 2017

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu