21 Cdo 5060/2016
Datum rozhodnutí: 19.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., § 265 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006Sb., § 2 předpisu č. 262/2006Sb.



21 Cdo 5060/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. R. D. , zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6c, proti žalované FVE Litvínovice s.r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, Litvínovice č. 12, IČO 260 50 170, zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže č. 66/3, o 2.835.683 Kč a o pravidelný měsíční peněžitý důchod 8.817,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 200/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2016 č.j. 19 Co 819/2016-119, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.6.2016 č.j. 19 Co 819/2016-119 podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod (dovolatel namítá, že při zjišťování skutkového podkladu pro určení, zda lze úraz zaměstnance kvalifikovat jako pracovní odvolací soud pracovněprávní vztah v blíže neurčené podobě zřejmě dovodil a že ze svědecké výpovědi nebylo prokázáno, že by svědkyně S. výslovně zakázala žalobci další práci , ani to, že byla jménem zaměstnavatele vůbec oprávněna tento příkaz vydat , z její výpovědi vyplývá pouze to, že poslala žalobce domů, když si stěžoval, že nemá nějaký materiál , čímž dovolatel zpochybňuje pouze skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že posuzovaný úraz nebylo možné posoudit jako úraz pracovní, dovolatel tak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem a předestírá své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje odlišné právní posouzení věci), než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Při řešení otázky přímé příčinné souvislosti úrazu zaměstnance s plněním jeho pracovních úkolů vychází soudní praxe z toho, že přímou souvislost s plněním pracovních úkolů, soud posuzuje z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 454/2002, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Nastoluje-li dovolatel tuto otázku, pak podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dovolání ani v tomto směru přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty druhé o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2016
JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu