21 Cdo 5058/2016
Datum rozhodnutí: 09.01.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř., § 213 odst. 4 o. s. ř., § 476b obč. zák., § 476f obč. zák.



21 Cdo 5058/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) J. M. , b) A. S. , c) M. S. a d) J. M. , jako procesních nástupců M. M., zemřelé dne 9. dubna 2016, všech čtyř zastoupených Mgr. Eduardem Křiklavou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova č. 174/2, proti žalované L. R. , zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 312/2012, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. září 2015, č. j. 7 Co 846/2015-341, takto:

Dovolání žalobců se odmítá .

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4.9.2015, č.j. 7 Co 846/2015-341, zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.12.2014, č. j. 10 C 312/2012-242, kterým bylo jednak určeno, že žalovaná není dědičkou ze závěti, a to ani na základě listiny označené jako závěť pana J. Ch., s datem pořízení závěti 9.4.2012, ani na základě listiny označené jako závěť pana J. Ch., s datem pořízení závěti 25.2.2012 , jednak rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně M. M., dovolání.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně M. M. dne 9.4.2016 (v průběhu dovolacího řízení - poté, co podala dovolání proti usnesení odvolacího soudu) zemřela, Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28.7.2016, č.j. 16 D 828/2012-147, které nabylo právní moci (podle potvrzení ve spise) dne 19.8.2016, rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto zemřelého účastníka M. M., zemřelé dne 9.4.2016, s jejími procesními nástupci, a to s J. M., A. S., M. S. a s J. M. . Přestože Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23.8.2016, č.j. 21 D 602/2016-46, které nabylo právní moci (podle potvrzení ve spise) dne 23.8.2016, mimo jiné schválil dědickou dohodu o rozdělení pozůstalosti po M. M. tak, že konkrétně specifikovaný majetek patřící do dědictví nabyly dědičky A. S. a M. S. s tím, že nejsou povinny cokoli vypláceti ustupujícím spoludědicům, tj. poz. manželovi J. M. a poz. synovi J. M., kteří z dědictví ničeho nepožadují , dovolací soud v projednávané věci - vzhledem k tomu, že v řízení o pozůstalosti po M. M. dosud nebylo možno projednat případné dědictví po J. Ch. - dále jednal jako s procesními nástupci dosavadní žalobkyně M. M. se všemi účastníky řízení o pozůstalosti po M. M., tj. s J. M., A. S., M. S. a s J. M., (v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadené usnesení odvolacího soudu vychází ze závěru, že soud prvního stupně neprovedl potřebné důkazy ve vztahu k otázce způsobilosti svědků závěti ve smyslu ustanovení § 476f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen obč. zák. ; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), když se touto otázkou dosud ani nezabýval, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Ačkoliv dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci závisí na vyřešení otázky hmotného práva, týkající se platnosti závětí zůstavitele z důvodu zásahu do jejich textu, přehlíží, že podstatou jejich námitek stran otázky platnosti závětí zůstavitele je nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem (mimo jiné důkazu svědeckými výpověďmi svědků závětí a důkazu znaleckým posudkem Ing. Pavla Kokiše o pravosti podpisu zůstavitele na závětech ze dne 25.2.2012 a ze dne 9.4.2012) a v souvislosti s tím také se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o době úpravy textů závětí zůstavitele, o pravosti podpisu zůstavitele na předmětných závětech a o věrohodnosti svědků závětí, že z výsledků dokazování v tomto směru činí odlišná (jiná) skutková zjištění a na jejich základě dovozují vlastní (odlišný) právní názor na věc, že odvolacímu soudu vytýkají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (namítají-li, že odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně vyhodnotil věrohodnost svědků závětí zůstavitele J. Ch., zemřelého dne 6.5.2012, přestože sám tyto svědky nikdy nevyslechl a neviděl, a že zamítl návrh na doplnění dokazování návrhem tiskového pokusu, byť byl tento důkazní návrh učiněn po poučení odvolacím soudem), a že ani námitka, že odvolací soud nevyvodil závěry z neunesení důkazního břemene ohledně pravosti závětí zůstavitele zatěžujícího žalovanou, není způsobilá zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o absenci dokazování soudem prvního stupně stran způsobilosti svědků závětí, přičemž dovolatelé ani neberou náležitě v úvahu, že pro posouzení sporu o platnost závětí nebylo určující neunesení důkazního břemene žalobci ani žalovanou, dospěl-li odvolací soud k závěru o pravosti a splnění formálních náležitostí obou závětí zůstavitele na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich právního posouzení. V tomto rozsahu, v němž žalobci uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nesouhlasí-li dále dovolatelé s posouzením otázky způsobilosti R. Č. být pisatelkou závětí zůstavitele ze dne 25.2.2012 a ze dne 9.4.2012 podle ustanovení § 476b obč. zák., nevzali náležitě v úvahu jednak, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá, když důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně byla potřeba provést dokazování ohledně způsobilosti svědků závětí ve smyslu ustanovení § 476f obč. zák., které soud prvního stupně dosud neučinil a které tak přesahuje možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování dle ustanovení § 213 odst. 4 o.s.ř., a takový postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2009, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91, ročník 2015, podle jejichž závěrů doplnění dokazování nemusí být provedeno v odvolacím řízení jen tehdy, představuje-li rozsáhlé doplnění dokazování a, nebylo-li ke skutečnosti, která má být prokázána, dosud (před soudem prvního stupně) provedeno žádné dokazování nebo bylo-li k ní provedeno jen zcela nedostatečné dokazování], jednak, že odvolací soud při posouzení této otázky postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 1883/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011) a na uvedeném názoru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť i když byl přijat před delší dobou, je i v současnosti jako správný nadále přijímán.

Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se při svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v projednávané věci nejde o hmotněprávní ani procesněprávní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo dovolacím soudem rozdílně rozhodovanou ani o otázku, jež má být vyřešena jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců, které není přípustné, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243b a § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. ledna 2017 JUDr. Roman Fiala předseda senátu