21 Cdo 5034/2007
Datum rozhodnutí: 19.12.2008
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 5034/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovanému P. P., o 2.874,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 315/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2007, č.j. 17 Co 198/2007-37, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. března 2007, č.j. 7 C 315/2006-20 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobkyně se domáhala, žalobou podanou dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve Vyškově, aby jí žalovaný zaplatil 2.874,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný vykonával u VÚ V. funkci velitele čety oprav speciální techniky, roty oprav techniky praporu a že později jako občanský zaměstnanec uzavřel dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001 s velitelem VÚ V. čtyři písemné dohody o náhradě škody, nichž uznal částky 1.508,- Kč, 682,- Kč, 804,- Kč a 1.230,- Kč za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni a zavázal se je uhradit ve lhůtách tam uvedených; z první pohledávky zaplatil pouze 1.350,- Kč a zbytek ve výši 2.874,- Kč žalobkyni dosud dluží.

Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 15.3.2007, č.j. 7 C 315/2006-20 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru , v němž zákon č. 221/1999 Sb. dává pravomoc jednat a rozhodovat služebnímu funkcionáři, a to i po skončení doby trvání služebního poměru . Ustanovení § 111 odst. 1 a § 144 zákona č. 221/1999 Sb. pak stanoví pro právní vztahy náhrady škody pravomoc k projednání a rozhodnutí věci služebním orgánům poté, co vynaložené úsilí směřující k uzavření dohody k dobrovolné náhradě způsobené škody nebude úspěšné anebo jestliže sice byla dohoda uzavřena, ale dlužník podle ní neplní . Z toho je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29.8.2007, č.j. 17 Co 198/2007-37 usnesení soudu prvního stupně změnil jen ve výroku III. tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout ; jinak usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (tj. ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že právní vztah, ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru, v jehož rámci rozhodují služební orgány (§ 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Předmětnou škodu žalovaný způsobil žalobkyni jako voják z povolání, a proto na závěru, že jde o právní vztah ze služebního poměru, tedy vztah veřejnoprávní, nemůže nic změnit ani to, že následné dohody o náhradě škody a o uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec žalobkyně . Jde o závazky vzniklé při výkonu služebního poměru nebo v přímé souvislosti s ním a jak odvolací soud dále uvedl následné dohody o uznání závazku a o náhradě škody nemohou změnit jejich povahu na závazky soukromoprávní , protože tyto úkony mají pouze akcesorickou povahu a mají význam zejména z hlediska promlčení závazku . Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. a že pravomoc k projednání této věci není soudu svěřena ani podle ust. § 7 odst. 3 o.s.ř. .

V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že není správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dána pravomoc soudů podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Podle jejího názoru odvolací soud vytvořil nesprávnou a ničím nepodloženou konstrukci , že žalovaný způsobil škodu žalobkyni jako voják z povolání, a že proto na závěru, že jde o právní vztah ve služebním poměru nemůže nic změnit ani to, že následné Dohody o náhradě škody a uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec. Z textu žaloby, pracovní smlouvy mezi žalovaným a Českou republikou Ministerstvem obrany ze dne 29.9.2000, ze všech čtyř dohod o náhradě škody, které žalovaný uzavřel, i podle dalších předestřených důkazů podle mínění dovolatelky jednoznačně vyplývá , že žalovaný byl v době, kdy způsobil škody, občanským zaměstnancem Ministerstva obrany České republiky a že tedy škody způsobil až po skončení služebního poměru a na jiné funkci, než kterou vykonával jako voják z povolání . Ke vzniku škody v žádném případě nedošlo v době, kdy byl žalovaný ještě vojákem z povolání, naopak k ní došlo až v době, kdy již nepochybně vojákem z povolání nebyl, ale naopak byl občanským zaměstnancem v VÚ V. v pracovněprávním vztahu . Žalobkyně proto dovozovala, že v daném případě se nejedná o nárok vyplývající ze služebního poměru, který by se řídil příslušnými ustanoveními zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ale jednoznačně o nárok vyplývající z pracovněprávních vztahů, kdy je náhrada škody řešena v Hlavě osmé tehdy platného zákoníku práce . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Podmínkou pravomoci soudu ve smyslu zmíněných ustanovení tedy je, jak z toho správně vycházejí rovněž soudy obou stupňů, aby uplatněný nárok byl podle své povahy nárokem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů (občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních či obchodních) je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů.

V projednávané věci žalobkyně ve své žalobě, podané dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve Vyškově, požadovala po žalovanému, aby jí zaplatil peněžité plnění (náhradu škody) ve výši 2.874,- Kč na základě (z titulu) čtyř písemných Dohod o náhradě škody dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001, v nichž uznal konkrétní částky za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni , avšak ve sjednaných termínech splatnosti je žalobkyni uhradil pouze zčásti, a zbytek (žalovanou částku) jí dosud dluží.

Způsob, jakým žalobkyně vůči žalovanému uplatnila předmětný nárok, tj. žaloba ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti, je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Ze žaloby je však současně patrno, že žalobce předtím než jako jako občanský zaměstnanec uzavřel s velitelem VÚ V. zmíněné dohody o náhradě škody, vykonával (jako voják z povolání) u VÚ V. funkci velitele čety oprav speciální techniky, roty oprav techniky praporu . Protože služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších změn a doplňků), je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení, je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že z hlediska existence pravomoci soudu v projednávané věci je významné zjištění, v jakém období vznikla (resp. byla zjištěna) škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá. Období, v jakém žalovaný uzavřel dohody o náhradě škody, tedy okolnost, že je uzavřel prokazatelně v době, kdy byl jako občanským zaměstnanec v pracovním poměru , není jak se mylně domnívá dovolatelka z tohoto hlediska podstatná.

Z obsahu spisu vyplývá (zejména z vylíčení údajů o škodních událostech uvedeném v odvolání žalobkyně ze dne 6.4.2007 a z listinných důkazů založených ve spise), že žalovaný poté, co byl podle ustanovení § 19 odst. 1 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání, uzavřel s žalobkyní (v té době V. s., zastoupenou velitelem Vojenské akademie ve V. ) pracovní smlouvu, na základě níž nastoupil dne 1.10.2000 do práce (jako občanský zaměstnanec) do funkce 30 - mistr . Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalovanému náhrady škody z více škodních událostí se samostatným skutkovým základem. Jednotlivé škody byly žalobkyní zjištěny dne 2.4.2001 (škoda na majetkovém uskupení 3.0 PHM, provozní hmoty a plyny a 4.1 materiál všeobecného použití v celkové výši 1.508,- Kč), dne 5.11.2001 [škoda na majetkovém uskupení 2.1 materiál osobního použití (1 ks opasek popruhový vz. 95, 1 ks řemen vz. 95 a 1 ks blůza pracovní vz. 92) a 4.1 materiál všeobecného použití (2 ks soupravy nástr. nářadí příruční) v celkové výši 682,- Kč], dne 10.12.2001 [škoda na majetkovém uskupení 4.2 stavební a opevňovací materiál (2 ks regálu kovového na výstroj a výzbroj) v celkové výši 804,- Kč] a dne 17.12.2001 [škoda na majetkovém uskupení 2.1 materiál osobního použití (1 ks kalhoty pracovní vz. 92, 1 ks blůza pracovní vz. 92, 1 ks svetr vz. 95) v celkové výši 1.230,- Kč].

Z uvedených skutkových okolností se podává, že škoda, jejíchž náhradu žalobkyně v tomto řízení po žalovaném uplatňuje, byla ve všech případech zjištěna, a podle tvrzení žalobkyně vznikla, v době, kdy již mezi žalobkyní a žalovaným existoval pracovněprávní vztah (pracovní poměr). Za tohoto stavu je zatím odůvodněn závěr, že se v daném případě jedná o věc vyplývající z pracovního poměru účastníků, u níž jak vyplývá z výkladu podaného shora je podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. dána pravomoc soudu, a věc je třeba posuzovat jako pracovněprávní nárok podle příslušných ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném nejpozději do 31.3.2002), i když ke dni 31.12.2001 pracovní poměr mezi žalovaným (škůdcem) a žalobkyní (poškozenou zaměstnavatelkou) již skončil (k problematice právního režimu pracovněprávních vztahů srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Kdyby ovšem bylo v řízení dodatečně zjištěno, že žalobkyni (státu) začala vznikat předmětná škoda (případně její část) ještě v době, kdy žalovaný působil u žalobkyně ve služebním poměru jako voják z povolání, pak - bez ohledu na skončení služebního poměru půjde o veřejnoprávní věc vyplývající ze služebně právních vztahů účastníků, jejíž projednání a rozhodnutí zákon nesvěřuje soudu ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.4.2006, sp. zn. 21 Cdo 2105/2005, uveřejněný pod č. 127 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu