21 Cdo 502/2010
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 485 obč. zák.




21 Cdo 502/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) Z. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova č. 52, a b) J. Š. , proti žalované Ing. R. M., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23, o 2.250.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 268/2007, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 28 Co 128/2009-111, takto:

I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

V průběhu dovolacího řízení bylo z obsahu spisu zjištěno, že procesní předchůdkyně žalobců a) a b) L. Š., zemřela. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne 17.8.2011, č. j. 21 Cdo 502/2010-158, rozhodl, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se Z. Š. a J. Š. jako procesními nástupci. Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.5.2009, č. j. 28 Co 128/2009-111, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.11.2008, č. j. 23 C 268/2007-47, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolatelé (resp. jejich procesní předchůdkyně) v projednávané věci jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňují a v dovolání ani neoznačují žádnou právní otázku, pro kterou by rozhodnutí (rozsudek) odvolacího soudu mělo mít po právní stránce zásadní význam. Z vylíčení důvodů dovolání je naopak zřejmé, že uplatněné námitky se netýkají okolností významných z hlediska posouzení správnosti napadeného rozsudku; tyto námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě žalobci byli (resp. jejich procesní předchůdkyně) - a po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.9.2002, č. j. 39 Co 39/2002-84, rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2005, č. j. 30 Cdo 37/2005-120, znovu jsou - účastníky dědického řízení, nepřísluší jim právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák., byť by byli na svém dědickém právu zkráceni. Žalobci se totiž jak správně uvádí v dovolání mohou domáhat nápravy, na rozdíl od dědice opomenutého v původním dědickém řízení, cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost) [srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983, sp. zn. 10 Co 321/1983, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1986; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2008]. Z těchto důvodů žalobci nemohou být v řízení o žalobě na vydání dědictví podle ustanovení § 485 obč. zák. úspěšní. Proto nebylo třeba zabývat se otázkou počátku běhu a délky promlčecí lhůty pro podání žaloby podle § 485 obč. zák., ale žaloba měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobců, resp. jejich procesní předchůdkyně.

Námitky dovolatelů, že jejich procesní předchůdkyně nepřestala být účastníkem dědického řízení a že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27.3.2004, č. j. 27 D 1440/1996-156, jim (ani jejich procesní předchůdkyni) nebylo doručeno a není usnesením pravomocným , nemohou být v řízení o žalobě na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. důvodné, neboť nesměřují proti dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu. Tyto námitky měly (a stále mohou) být uplatněny v řízení o dědictví po zůstavitelce M. P.

Závěrem ještě nutno dodat, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 237/2006 o určení dědického práva po zůstavitelce M. P. byl dovolacím soudem zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2009, č. j. 16 Co 430/2008-423, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27.3.2004, č. j. 27 D 1440/96-156, kterým bylo rozhodnuto o dědictví po uvedené zůstavitelce, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Protože odvolací soud rozhodl správně, byť své rozhodnutí nesprávně zdůvodnil, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 20.200,- Kč (srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 8., § 10 odst. 3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 20.500,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Petr Meduna osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 4.100,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 24.600,- Kč nahradili. Žalobci a/ a b/ jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. června 2012

JUDr. Roman Fiala
předseda senátu