21 Cdo 5016/2007
Datum rozhodnutí: 20.11.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 5016/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobců a) L. T., a b) G. T., obou zastoupených advokátkou, proti žalované H. P., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 40/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2007, č. j. 11 Co 172/2007-415, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 1.3.2005 domáhali určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti L. A. T., zemřelém dne . Uvedli, že jsou syny zemřelého a nesouhlasí se závětí datovanou 14.10.2003 a předloženou paní P., ani s tím, že by měla být jmenovaná dědičkou po zemřelém ; že závěť je psána na psacím stroji a obsahuje v textu listiny to, že otec odkazuje p. P. bytovou jednotku č., velikosti 1+3, v budově č.p. na č.st.p., včetně spoluvlastnického podílu na č.st.p. a na společných částech domu č.p., vše se nachází v k.ú. D., obec a okres K. V., na LV č., LV č. (byt. dům) a LV (č.st.p.) ; že otec nemohl a nebyl způsobilý žádnou závěť vnímat a ani ji podepsat, neboť jeho zdravotní stav byl velmi vážný ; že trpěl centrální mozkovou příhodou, těžkým poškozením mozku s poruchou řeči a poruchou hybnosti pravostranných končetin, jednalo se o inverzibilní poškození s výrazným postižením intelektu ; že zůstavitel byl bulharské národnosti a nikdy nemluvil a zcela plně nevnímal smysl či některá slova v českém jazyce ; že se žalovanou nevedl jejich otec společnou domácnost, nebyli ani druh a družka ; že je nutno přizvat znalce z oboru lékařství a písmoznalectví .

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31.1.2007, č.j. 17 C 40/2005-383, žalobě vyhověl (výrok I.) ; současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 23.349,30,- Kč, k rukám jejich zástupkyně (výrok II.), a zaplatit České republice Okresnímu soudu v Karlových Varech na náhradě nákladů řízení 20.010,- Kč (výrok III.). Vycházel ze závěru, že usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2.2.2005, č.j. 30 D 199/2004-50, byli žalobci odkázáni, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení podali u Okresního soudu v Karlových Varech žalobu na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitele ; že závěť zůstavitele byla nalezena ve sbírce uložených závětí, v závěti nebyly prováděny opravy, nebyla v ní zpozorována jiná závada, byla psána na psacím stroji a podepsána před dvěma svědky ; že datum uvedené listiny bylo 14.10.2003 a osoby, které podle textu smlouvy měly listinu podepsat, byly zůstavitel, V. D. a R. T. ; že ze znaleckého posudku zpracovaného prof. MUDr. M. K., DrSc. vyplývá, že zůstavitel nebyl schopen posoudit následky svého jednání ani nebyl schopen toto jednání ovládnout ve vztahu k závěti pořízené dne 14.10.2003 ; že schopnosti rozpoznávací a ovládací zůstavitele byly dne 14.10.2003 narušeny vzhledem k tomu, že v kritický den zůstavitel nepochybně trpěl multiinfarktovou demencí F01.1 podle mezinárodní klasifikace nemocí ; že znalec zdůraznil, že psychologicky pochopitelná motivace a nakonec i otázka pravosti podpisu jsou druhotného významu tam, kde se u zůstavitele jednalo o prokazatelně chorobný psychický stav ; že vzhledem ke zjištěné nemoci zůstavitele (demenci cévního typu) nepřichází v úvahu, aby byl způsobilý k pořízení závěti 14.10.2003 ; že pro tento závěr svědčí i další skutečnosti obsažené v lékařských zprávách a svědeckých výpovědích ; že k výraznému zhoršení onemocnění zůstavitele došlo 1.6.2003 ; že o zůstavitelových narušených schopnostech rozpoznávacích a ovládacích svědčí záznam praktického lékaře z 10.9.2003 ; že zůstavitelův stav se následně ještě zhoršil, jak potvrzuje zpráva o žloutence, kterou prodělal 14 dnů před podpisem předmětné závěti ; že znalecký posudek vycházel z dostupného spisového materiálu, avšak nejobjektivnější byly lékařské zprávy (naprosto nestranně a v době, kdy byl zůstavitel sledován lékaři, hodnotí zdravotní stav zůstavitele) ; že ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví ze dne 31.3.2006, zpracovaného PhDr. M. N., vyplývá, že analýzou sporného podpisu na závěti a analýzou srovnávací disponibilních podpisů zůstavitele a komparací nalezených markantů byly mezi nimi zjištěny v obecné i zvláštní rovině zkoumání jak znaky shodné tak i některé rozdílné a nesrovnatelné ; že sporná závěť je neplatná, vzhledem k tomu, že znalec z oboru zdravotnictví uzavřel, že zůstavitel v době pořízení závěti neměl zachovalou ani rozpoznávací ani ovládací schopnost ; že zůstavitel tedy nebyl schopen pochopit, co se právním úkonem způsobí, a nebyl ani schopen své jednání ovládnout ; že v řízení nevyšlo najevo, že by v době pořizování závěti zůstavitel jednal v tzv. světlém okamžiku ; že závěť je též neplatná proto, že bylo prokázáno, že podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitele ; že v daném případě dědí ze zákona zůstavitelovi potomci, žalovaná nedědí, neboť by, jako družka zůstavitele, přicházela v úvahu jako dědička ze zákona až v druhé dědické skupině .

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.6.2007, č.j. 11 Co 172/2007-415, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a III. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který postačuje pro rozhodnutí ve věci ; že ze strany žalované bylo sice navrhováno doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku, ale toto doplnění dokazování by nemohlo ovlivnit výsledek sporu ; že vycházel z jednoznačných závěrů soudu prvního stupně rozsáhle publikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku, zaměřených jednak na zjištění, zda zůstavitel byl způsobilý pořídit závěť a dále na to, zda závěť byla pořízena způsobem předepsaným v ustanovení § 476b obč.zák. ; že obě tyto otázky byly podrobeny důkaznímu zkoumání a jednak vyzněly v odpověď, že zůstavitel nebyl způsobilý pořídit závěť (tento závěr vyplývá ze znaleckého posudku prof. MUDr. M. K.), a dále, pro posouzení dané problematiky neméně významný skutkový závěr, který učinil soud na základě znaleckého posudku soudního znalce z oboru písmoznalectví PhDr. M. N., že podpis na závěti zůstavitele ze dne 14.10.2003 není pravým podpisem zůstavitele ; že i kdyby po formální stránce splňovala závěť zákonné náležitosti předepsané pro osoby vystupující jako svědci závěti, nesmí postrádat základní předpoklad, jímž je opatření allografní závěti vlastnoručním podpisem zůstavitele, přičemž nestačí, aby se zůstavitel na podpisu závěti jen spolupodílel, či snad mu byla i s jeho souhlasem vedena ruka nebo někdo ze svědků jeho podpis spoluvytvářel ; že bezpodmínečným zákonným předpokladem je vlastnoruční podpis zůstavitele na listině o závěti, třeba by se tvarem odlišoval od podpisů z období před poškozením osobnosti ; že vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitele, ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že právní úkon závěti je neplatným, žalovaná tedy nemůže být obmyšlenou osobou jako závětní dědička a protože nepatří mezi zákonné dědice zůstavitele v první dědické skupině dle ustanovení § 473 odst. 1 obč. zák., jimiž jsou žalobci, tj. pozůstalí synové, nepochybil soud prvního stupně, když žalobnímu žádání vyhověl .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že zásadní význam rozsudku odvolacího soudu, jako jeden z předpokladů přípustnosti dovolaní dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., spatřuje zejména v otázkách, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny a jejich právní posouzení je významné pro věc samu, a to 1) co přesně se rozumí podpisem, tj. zda se podpisem rozumí také případné uvedení pouze části jména či příjmení autora podpisu a jaký vliv má pozdější zásah třetí osoby (dopsání, retušování) na platnost podpisu, 2) zda má podpis svědka potvrzujícího řádné pořízení závěti nepsané vlastní rukou ve smyslu § 476b obč. zák. důkazní význam pro posouzení, zda zůstavitel skutečně tuto závěť osobně podepsal ; že soud prvního stupně v řízení provedl dokazování poměrně rozsáhlé, avšak přesto neúplné ; že ohledně rozsahu zhoršení zdravotního stavu zůstavitele lékařské zprávy nehovoří jednotně ; že z lékařských zpráv lze v zásadě dovodit, že zdravotní stav zůstavitele měl kolísavé tendence ; že jednotlivé svědecké výpovědi se při popisu psychických schopností zůstavitele v rozhodném období značně rozcházejí ; že znalec Prof. MUDr. M. K., DrSc. se zůstavitelem nikdy nehovořil, nemohl jej pozorovat ani použít jinou obvyklou metodu přímého psychiatrického vyšetření a při zhotovení posudku vycházel pouze ze zprostředkovaných podkladů ; že v protikladu k závěru znaleckého posudku vyzněly další důkazy, které soudy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů řádně nehodnotily, resp. některé relevantní důkazy nepřipustily ; že soud prvního stupně všechny návrhy žalované na doplnění dokazování včetně návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku zamítl ; že odvolací soud se vůbec nezabýval námitkou žalované, která napadla správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že zůstavitel nebyl v okamžiku pořízení závěti k tomuto právnímu úkonu způsobilým a tato námitka tak nebyla v odvolacím řízení posuzována (odvolací soud své rozhodnutí založil pouze na skutečnosti, že předmětná závěť neobsahuje pravý podpis zůstavitele) ; že rozsudek odvolacího soudu vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož sporný podpis zůstavitele na závěti vznikl jako kombinace podpisu zůstavitele a neznámé třetí osoby ; že odvolací soud nevyhodnotil, že i sám podpis svědka přítomného podpisu závěti nesepsané vlastní rukou zůstavitele potvrzuje, že tuto listinu podepsal zůstavitel sám ; že smyslem povinného podpisu dvou svědků na závěti nepsané vlastní rukou je ostatně právě poskytnutí důkazu o pravosti podpisu zůstavitele na závěti pro případ pozdějších sporů ; že odvolací soud (ani soud I. stupně) však přesto existenci druhého podpisu (paní R. T., která bohužel zemřela dříve, než mohla v řízení svědčit ve prospěch žalované) na závěti nevěnovaly pozornost a dopustily se tak porušení ustanovení § 132 o.s.ř., když nepřihlížely pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo ; že tím odvolací soud i soud prvního stupně současně zatížily řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ; že podpisem se může rozumět i neúplné uvedení jména a příjmení (či uvedení jen některých jeho písmen), kterými autor podpisu vlastní rukou potvrzuje písemný právní úkon, popř. své autorství k napsanému textu (popř. třeba i obrazu či jinému dílu) ; že z toho důvodu, pokud odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že došlo k dotvoření podpisu, měl se zabývat tím, v jakém rozsahu se tak stalo (závěry znaleckého posudku PhDr. M. N. přitom naznačují, že se zřejmě mělo jednat pouze o dopsání smyčkového obratu u jediného písmene podpisu zůstavitele a že stručně řečeno, bylo na odvolacím soudu, aby se zabýval tím, zda původní zůstavitelova linka měla sama charakter podpisu a teprve v případě, kdy by odvolací soud dospěl k závěru, že nikoliv, bylo na místě rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit . Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když žalovaná v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [ že ohledně rozsahu zhoršení zdravotního stavu zůstavitele lékařské zprávy nehovoří jednotně ; že z lékařských zpráv lze v zásadě dovodit, že zdravotní stav zůstavitele měl kolísavé tendence ; že jednotlivé svědecké výpovědi se při popisu psychických schopností zůstavitele v rozhodném období značně rozcházejí ; že znalec Prof. MUDr. M. K., DrSc. se zůstavitelem nikdy nehovořil, nemohl jej pozorovat ani použít jinou obvyklou metodu přímého psychiatrického vyšetření a při zhotovení posudku vycházel pouze ze zprostředkovaných podkladů ; že v protikladu k závěru znaleckého posudku vyzněly další důkazy ; že pokud odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že došlo k dotvoření podpisu, měl se zabývat tím, v jakém rozsahu se tak stalo (závěry znaleckého posudku PhDr. M. N. přitom naznačují, že se zřejmě mělo jednat pouze o dopsání smyčkového obratu u jediného písmene podpisu zůstavitele) ]. Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Tyto námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

S ohledem na to, že odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - vycházel ze závěru, že předmětná závěť je neplatná proto, že zůstavitel nebyl způsobilý pořídit tuto závěť , a také proto, že podpis na dané závěti není pravým podpisem zůstavitele , je zjevné, že posouzení otázek formulovaných v dovolání dovolatelkou, tj. co přesně se rozumí podpisem, tj. zda se podpisem rozumí také případné uvedení pouze části jména či příjmení autora podpisu a jaký vliv má pozdější zásah třetí osoby (dopsání, retušování) na platnost podpisu , a zda má podpis svědka potvrzujícího řádné pořízení závěti nepsané vlastní rukou ve smyslu § 476b obč.zák. důkazní význam pro posouzení, zda zůstavitel skutečně tuto závěť osobně podepsal , není pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a proto jak výše vysvětleno nemůže ani námitka nesprávného vyřešení daných otázek založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. Roman Fiala , v. r.

předseda senátu