21 Cdo 500/2001
Datum rozhodnutí: 16.05.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 2 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 500/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. H. proti žalované O. p. s., a.s., (dříve A. S., a.s., a S. i. o. s. A., a.s.,), o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 579/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2000 č.j. 21 Co 275/2000-82, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Dopisem ze dne 21.10.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 zákoníku práce ruší k dnešnímu dni pracovní poměr, uzavřený pracovní smlouvou ze dne 26.1.1996 a prodloužený dod. č. 1 ze dne 29.7.1996 , z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. Porušení jejích pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem spatřovala žalovaná v tom, že pracovník pověřený kontrolou výkonu služby žalobkyni dne 16.10.1996 ve 3.00 hod. na pracovišti C. , kde vykonávala noční službu, přistihl při spánku ve službě .

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.1996 je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se vytýkaného hrubého porušení pracovní kázně nedopustila, že se jedná o zcela vymyšlené účelové tvrzení a že okamžité zrušení pracovního poměru vykazuje také formální vady, neboť je nekonkrétní (v písemném vyhotovení není uvedeno, který pracovník ji měl přistihnout při spánku ve službě).

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2.11.1999, č.j. 19 C 579/96-68, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.600,- Kč a čs. státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 190,- Kč. Při rozhodování o věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.1996 je platným právním úkonem. Vycházel z toho, že písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru má všechny formální náležitosti požadované ustanovením § 55 zák. práce, a vzal za prokázáno (zejména výpovědí svědků L. K. a P. F.), že žalobkyně při kontrole výkonu noční služby dne 16.10.1996 ve 3.00 hod. ráno nereagovala spolu se svou kolegyní J. J. po dobu asi 15 minut na kontrolující pracovníky (na jejich zvonění, bouchání apod.) a že po otevření byly obě rozcuchané, měly otlačené obličeje od stolu, evidentně byly rozespalé, obtížně se s nimi komunikovalo, špatně vnímaly, nebyly schopny odpovídat na otázky . Jednání žalobkyně vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru proto považoval za hrubé porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně soud prvního stupně přihlédl zejména ke skutečnosti, že pracovní náplní žalobkyně ve funkci specialisty byla ostraha objektu, že zanedbáním pracovních povinností mohla způsobit značnou majetkovou újmu firmám, jejichž objekt střeží, a k tomu, že žalobkyně byla již v předchozí době za neplnění pracovních povinností písemně napomenuta.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.6.2000, č.j. 21 Co 275/2000-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč na účet jejího právního zástupce ; návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nevykonávala řádně strážní službu v objektu firmy C. , a za správné považoval i hodnocení výpovědí slyšených svědků (zaměstnanců žalované), když ve prospěch žalobkyně svědčila pouze její kolegyně J. J., s níž se měla hrubého porušení pracovní kázně měla dopustit, a se kterou žalovaná rovněž pracovní poměr rozvázala. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem. Námitku žalobkyně, že při spánku přistižena nebyla a zcela objektivně ani být nemohla, neboť byla v uzamčeném prostoru, do kterého nebylo vidět , odmítl s odůvodněním, že o tom, že předtím, než pracovníkům kontroly otevřela, spala, svědčil její celkový stav i chování a že toto porušení pracovní kázně nebylo možno písemně vystihnout jinak, než tak, jak jej žalovaná formulovala. S odkazem na obsah listiny o okamžitém zrušení pracovního poměru odmítl i další námitku žalobkyně, že zákon umožňuje okamžitě zrušit pracovní poměr při zvlášť hrubém porušení pracovní kázně, nikoliv při hrubém porušení pracovní kázně . Odvolací soud nesouhlasil ani s názorem žalobkyně, že o náhradě mzdy v případě žaloby o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je soud povinen rozhodnout z úřední povinnosti. Zdůraznil, že žalobkyně nárok na náhradu škody za dobu od 21.10.1996 do 1.1.1997 uplatnila až v rámci odvolacího řízení, aniž by však konkretizovala finanční částku , kterou požaduje; navrhla pouze případně v tomto rozsahu zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátit věc k dalšímu řízení . Protože žalobkyně mzdový nárok neuplatnila ani v žalobě, ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně (o nároku na náhradu mzdy nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto) a protože náležitosti řádného návrhu neměl ani její projev před odvolacím soudem, odvolací soud se tímto nárokem nezabýval, neboť - podle jeho názoru - řízení o tomto nároku prakticky nebylo vůbec zahájeno. Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že se nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu, když problematika okamžitého zrušení pracovního poměru byla řešena soudem prvního stupně v souladu se zákonem a když ostatně odvolatel sám poukazoval na to, že v této věci jde o zcela jednoduchý pracovněprávní spor .

Řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8.9.2000, doplněné podáním ze dne 14.9.2000, které vzala žalobkyně zpět jen z toho důvodu, že napadený rozsudek nebyl v té době ještě pravomocný , Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10.1.2001, č.j. 21 Cdo 3018/2000-107, řízení o dovolání žalobkyně zastavil (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).

V dalším dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které žalobkyně učinila podáním ze dne 15.11.2000 (doručeným soudu prvního stupně dne 16.11.2000) a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., případně, pouze pokud ostatní důvody nebudou považovány za dostatečné , z ustanovení 237 o.s.ř. , dovolatelka namítá, že rozsudek soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí jsou v rozporu s veškerou dostupnou předcházející judikaturou Nejvyššího soudu v otázce neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a že oba soudy se nezabývaly předmětem řízení, tedy skutečností, zda je obsah písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru v souladu s právními předpisy , což považuje za metodicky nesprávný přístup ; z toho dovozuje, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelky bylo v řízení svědky i dalšími důkazy jednoznačně prokázáno, že skutkový důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru je nepravdivý a nekonkrétní (znovu tvrdí, že přistihnout ji při spánku ani nebylo fakticky možné, protože byla v uzamčeném prostoru se zataženými žaluziemi, a že v okamžitém zrušení pracovního poměru není uvedeno, který pracovník kontroly ji přistihl při spánku a konkrétně kde ). Rovněž závěr odvolacího soudu, že ve prospěch žalobkyně svědčila pouze její kolegyně , je v rozporu s provedenými důkazy, neboť podle názoru dovolatelky v její prospěch (ač nechtěně) svědčili i svědkové žalované P. F. a L. K. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že bagatelizuje její námitku, že zákon umožňuje okamžitě zrušit pracovní poměr pouze z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní kázně , že dospěl k závěru, že z listiny žalované vyplývá, že se žalobkyně dopustila zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, aniž uvádí, kterých povinností a jak byly prokázány , a že se výslovně plně ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně , přestože jeho odůvodnění je v rozporu se zákonem. Za nesprávný považuje dovolatelka i názor odvolacího soudu ohledně jejího nároku na náhradu mzdy za dobu od 21.10.1996 do 1.1.1997. S poukazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. R 10/1969 obecně namítá, že v rámci dispoziční zásady řízení je věcí žalobce, jak formuluje petit , že pokud požaduje rozhodnout, že žalovaný je povinen zaplatit jí náhradu mzdy či mzdu za určité konkrétní období, není možné, aby ji soud nutil tuto částku vyčíslit , že povinnost vyplatit náhradu mzdy vyplývá ze zákoníku práce a z její pracovní smlouvy a že záleží pouze na žalobci, zda požaduje vyplatit konkrétní částku, či zda požaduje stanovit povinnost vyplatit mzdu za určitou dobu . Naplnění vady podle ustanovení § 237 o.s.ř. spatřuje dovolatelka v tom, že při rozhodování soudu prvního stupně rozhodoval senát nesprávně obsazený a v jiném složení a ten pak nebyl seznámen s průběhem předchozího řízení , tato vada podle ní mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Protože přípustnost dovolání nemůže být založena podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen) anebo podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. (návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl), může být dovolání přípustné, jen jestliže rozsudek odvolacího soudu trpí některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 nebo při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Námitka dovolatelky, že při rozhodování soudu prvního stupně rozhodoval senát nesprávně obsazený a v jiném složení a ten pak nebyl seznámen s průběhem předchozího řízení , a že tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , není důvodná.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle ustanovení § 36 věty první o.s.ř. v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).

Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát.

Podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce a dvou přísedících.

Řízení o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou podané podle ustanovení § 64 zák. práce je řízením ve věcech pracovních; v řízení o takové žalobě proto před okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát složený ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.

O vadu řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. spočívající v tom, že byl soud nesprávně obsazen, jde nejen v případě, kdy o přijetí rozsudku nebo usnesení rozhodl místo senátu předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Dovolací soud dospěl již v minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1876/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 2000), že o nesprávné obsazení soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. jde též tehdy, jestliže soud při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku (§ 156 odst. 2 o.s.ř.), zasedal v jiném složení senátu, než ve kterém věc naposledy projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo. O tento případ, kdy soud projednal věc v jiném složení, než ve kterém o ní rozhodoval po odročení jednání k vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2 části první věty za středníkem o.s.ř., se však v projednávané věci nejedná.

V posuzovaném případě jde o řízení o žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, tedy - jak uvedeno výše - o věc pracovní, kterou soud prvního stupně při všech jednáních, která v této věci proběhla, projednával v senátě složeném ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících. Z obsahu protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 2.11.1999, při němž bylo rozhodnuto ve věci samé, vyplývá, že tohoto dne byly jednání přítomny předsedkyně senátu JUDr. Miloslava Hnátková a jako přísedící Hana Vydrová a Hana Fousková, že po zahájení jednání byl stručně zopakován dosavadní průběh řízení a že poté, co bylo zástupci žalobkyně i zástupci žalované umožněno přednést závěrečné návrhy, byl ve věci vyhlášen rozsudek. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně byl dne 2.11.1999 vyhlášen ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř. ihned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo, a to v nezměněném složení senátu. Z uvedeného také vyplývá, že na začátku jednání dne 2.11.1999 byl dodržen procesní postup podle ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř. tím, že předsedkyně senátu stručně zopakovala dosavadní průběh řízení. Ostatně ani okolnost, že by předsedkyně senátu soudu prvního stupně nesdělila podle ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř. na počátku odročeného jednání obsah přednesů a důkazů provedených u předcházejícího jednání, by sama o sobě vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. nezakládala. Stranou úvah totiž nelze ponechat skutečnost, že ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř. stanoví tento procesní postup (na rozdíl od právní úpravy obsažené v ustanovení § 119 odst. 3 o.s.ř., která nabyla účinnosti po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. od 1.1.2001) pro všechna odročená jednání, nezávisle na tom, zda současně došlo ke změně v obsazení soudu. Z uvedeného vyplývá, že opomene-li předseda senátu po odročení jednání (§ 119 odst. 1 o.s.ř.) na začátku nového jednání sdělit obsah přednesů a provedených důkazů ve smyslu ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř., lze i za situace, kdy došlo ke změně v obsazení senátu, spatřovat v tomto nesprávném procesním postupu toliko jinou vadu řízení [dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], která by však měla význam (a to za předpokladu, že měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) jen tehdy, kdyby dovolání bylo přípustné.

Vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. proto není rozsudek odvolacího soudu postižen.

Nejvyšší soud ČR se dále zabýval otázkou, zda je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; i v tomto případě přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Ačkoli žalobkyně v dovolání tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (proto, že rozsudek soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí jsou v rozporu s veškerou dostupnou předcházející judikaturou Nejvyššího soudu v otázce neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a proto, že oba soudy se nezabývaly předmětem řízení, tedy skutečností, zda je obsah písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru v souladu s právními předpisy ) a že uplatňuje - vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. - rovněž dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy nebo že by tyto předpisy nesprávně vyložil), ale že podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy, zejména její výpověď a výpovědi svědků J. J., P. F. a L. K., a k jakým skutkovým závěrům dospěl. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, neboť z provedených důkazů činí vlastní skutkové závěry, že v řízení bylo svědky i dalšími důkazy jednoznačně prokázáno, že skutkový důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru je nepravdivý a nekonkrétní, a že závěr odvolacího soudu, že ve prospěch žalobkyně svědčila pouze její kolegyně , je v rozporu s provedenými důkazy, neboť v její prospěch svědčili i svědkové žalované P. F. a L. K. , a na těchto závěrech buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.1996 je neplatné). To platí i ve vztahu k jejím dalším výtkám ve vztahu k odvolacímu soudu (že bagatelizuje její námitku, že zákon umožňuje okamžitě zrušit pracovní poměr pouze z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní kázně , že dospěl k závěru, že z listiny žalované vyplývá, že se žalobkyně dopustila zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, aniž uvádí, kterých povinností a jak byly prokázány , a že se výslovně plně ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně). Tím, že dovolatelka dospívá k odlišným skutkovým závěrům a že na nich buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobkyně uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. - jak uvádí - ale pouze dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), případně písm. b) o.s.ř.



Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Dovolací soud se nemohl zabývat ani námitkami žalobkyně, že je nesprávný názor odvolacího soudu ohledně jejího nároku na náhradu mzdy za dobu od 21.10.1996 do 1.1.1997, neboť v rámci dispoziční zásady řízení je věcí žalobce, jak formuluje petit , že pokud požaduje rozhodnout, že žalovaný je povinen zaplatit jí náhradu mzdy či mzdu za určité konkrétní období, není možné, aby ji soud nutil tuto částku vyčíslit , že povinnost vyplatit náhradu mzdy vyplývá ze zákoníku práce a z její pracovní smlouvy , že záleží pouze na žalobci, zda požaduje vyplatit konkrétní částku, či zda požaduje stanovit povinnost vyplatit mzdu za určitou dobu , a že o náhradě mzdy v případě žaloby o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je soud povinen rozhodnout z úřední povinnosti .

Kdyby se odvolací soud, aniž by žalobkyni poučil o náležitostech žaloby na náhradu mzdy (§ 5, § 43, § 211 o.s.ř.), nárokem na náhradu mzdy za dobu od 21.10.1996 do 1.1.1997 nezabýval s odůvodněním, že žalobkyně jej uplatnila až v rámci odvolacího řízení, aniž by však konkretizovala finanční částku, kterou požaduje, že tento mzdový nárok neuplatnila ani v žalobě, ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a že náležitosti řádného návrhu neměl ani její projev před odvolacím soudem , mohla by tato okolnost představovat pouze jinou vadu řízení podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.

Skutečnost, že je rozsudek odvolacího soudu eventuálně postižen vadou podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., však jak uvedeno výše přípustnost dovolání nezakládá; k takovým vadám přihlíží dovolací soud sice i z úřední povinnosti, ale jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., § 238 a § 239 o.s.ř. není v této věci přípustné. Protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2002

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu