21 Cdo 4990/2007
Datum rozhodnutí: 09.01.2009
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 2 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb., § 61 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb.




21 Cdo 4990/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovanému Ing. P. P., o 14.652,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 101/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 19. července 2007 č.j. 22 Co 451/2007-44, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 13.11.2006 u Okresního soudu ve Svitavách, aby jí žalovaný zaplatil 14.652,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o ubytování ze dne 12.5.2005 poskytla žalovanému od 1.6.2005 jedno lůžko v pokoji č. 419, nacházejícím se v domě ve vlastnictví žalobkyně na adrese B., který slouží jako ubytovna k přechodnému ubytování vojáků z povolání a zaměstnanců resortu Ministerstva obrany. Ubytování bylo žalovanému poskytnuto úplatně za cenu 79,63 Kč za lůžko a noc (tj. za měsíc ubytování průměrně 2.422,- Kč). Ačkoli byla mezi účastníky sjednána splatnost poplatku za ubytování vždy do 20. dne následujícího měsíce, žalovaný dosud dluží žalobkyni za ubytování v měsících červenec až prosinec 2005 celkem částku 14.652,- Kč.

Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 23.5.2007 č.j. 4 C 101/2007-34 řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany k dalšímu řízení , a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úhrady za ubytování žalovaného (v té době vojáka z povolání) v posádkové ubytovně, poskytnutého na základě ustanovení § 61 odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb., se týká služebně právního vztahu nepatřícího mezi soukromoprávní vztahy vyjmenované v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., v němž zákon č. 221/1999 Sb. dává pravomoc jednat a rozhodovat služebnímu funkcionáři i ve věcech úhrady za ubytování poskytnuté vojákovi z povolání v souvislosti s výkonem služby . Z toho je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že projednání a rozhodnutí o dané věci, které není soudu svěřeno ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19.7.2007 č.j. 22 Co 451/2007-44 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že právní vztah, ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru, v jehož rámci rozhodují služební orgány, a že proto pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ust. § 80 písm. b) o.s.ř. není dána pravomoc soudu, a tudíž je namístě postup dle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. . K námitce žalobkyně o nedostatku právní úpravy k vydávání rozhodnutí ve věcech zaplacení úhrady za ubytování odvolací soud zdůraznil, že zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, vedle procesních ustanovení upravujících postup služebních orgánů v rámci řízení služebního poměru obsahuje též hmotněprávní ustanovení o poskytování ubytování za úhradu, a že tudíž nelze mít za to, že ingerence služebních orgánů (jejich rozhodování) připadá v úvahu jen pouze v zákonem výslovně stanovených případech . Právní úprava ve zmíněném zákoně má komplexní povahu, a proto je namístě dovodit i pravomoc služebních orgánů vydávat rozhodnutí ve věcech úhrady za ubytování poskytnuté vojákovi z povolání v souvislosti s výkonem služby .

V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že není správný závěr odvolacího soudu, že v předmětné věci není dána pravomoc soudu. Podle jejího názoru ubytování vojáka z povolání není vznikem, změnou ani zánikem služebního poměru a není ani obsahem služebního poměru vojáka z povolání, neboť se nejedná o činnost vojáka z povolání, která by přímo směřovala k plnění jeho služebních úkolů. Ustanovení § 61 odst. 1 a 5 zákona č. 221/1999 Sb. sice obsahuje povinnost žalobkyně zabezpečit za náhradu vojákovi z povolání ubytování v místě výkonu služby, avšak další práva a povinnosti vyplývající z takto nastíněného právního vztahu již citovaný zákon neupravuje , přičemž jak dále zdůraznila ubytování vojáka z povolání v místě výkonu služby nemusí být realizováno vždy v ubytovacích zařízeních ve vlastnictví žalobkyně . Z uvedeného žalobkyně dovozovala, že se tyto právní vztahy řídí podle ustanovení § 754 a násl. občanského zákoníku . Kromě toho poukázala na skutečnost, že současná judikatura zastává právní názor, že, pokud zaměstnavatel poskytl svým zaměstnancům ubytování v ubytovně (byť i v jeho vlastnictví), je nutno právní vztah z toho vzniklý posuzovat podle ustanovení o smlouvě o ubytování. Podle názoru dovolatelky je tomu tak i tehdy, je-li ubytování poskytnuto vojákovi z povolání, neboť v případě podpisu smlouvy o ubytování nevystupuje žalobkyně vůči vojákovi autoritativně, ale jedná se o závazkový vztah, ze kterého vyplývají vzájemná práva a povinnosti . Opačný názor odvolacího soudu by podle jejího mínění znamenal fakt, že by byla vyloučena pravomoc soudu rozhodovat o právních vztazích souvisejících s nájmem služebních bytů ve vlastnictví žalobkyně, v případech, kdy je jejich nájemcem voják, a to nejen v otázkách dlužného nájemného, ale i případného vyklizení bytu nebo přivolení k výpovědi z nájmu bytu . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 13.11.2006 nárok na zaplacení dlužné úhrady za ubytování v období od 1.7.2005 do 31.12.2005, které bylo žalovanému (jako vojákovi z povolání) zajištěno v místě výkonu služby na dobu trvání služebního poměru u AČR v posádkové ubytovně ve vlastnictví žalobkyně. Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobkyně nemíní podávat žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je pro posouzení věci především významné, jak z toho správně vycházejí rovněž soudy obou stupňů, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Z obsahu spisu vyplývá, že v období, za které žalobkyně vůči žalovanému uplatňuje dlužnou úhradu za ubytování, existoval mezi účastníky služební poměr, jehož právní vztahy z něj vyplývající upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999). Služebně právní vztahy mezi Českou republikou (státem) na straně jedné a vojákem na straně druhé vznikají dnem, který byl stanoven jako den nástupu do služby v rozhodnutí služebního orgánu o povolání občana České republiky (který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady srov. § 3 zákona č. 221/1999 Sb.) do služebního poměru (§ 5 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je - jak správně uvádí soud prvního stupně - svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému (vojákovi) jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti.

S názorem žalobkyně, že ubytování vojáka z povolání v místě výkonu služby není obsahem služebního poměru , a že proto právní vztahy z něj vyplývající se řídí podle ustanovení § 754 a násl. občanského zákoníku , nelze souhlasit.

Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, upravuje jak zdůrazňuje i dovolatelka - vznik, změnu, zánik a obsah služebních poměrů vojáků z povolání (srov. § 1 cit. zákona). Obsahem služebního poměru jsou služebně právní vztahy mezi státem na straně jedné a vojákem na straně druhé, které se sestávají z jednotlivých práv a povinností účastníků služebního poměru. Vzhledem k tomu, že zákon č. 221/1999 Sb. - jak vyplývá z předmětu právní úpravy dotčené tímto zákonem - obsahuje komplexní úpravu problematiky služebního poměru vojáků z povolání, je zřejmé, že obsahem služebního poměru je třeba rozumět práva a povinnosti účastníků služebního poměru vymezená tímto zákonem.

Mezi povinnosti státu, které zákon č. 221/1999 Sb. ukládá tomuto účastníku služebního poměru za účelem vytvoření podmínek pro řádný, hospodárný a bezpečný výkon služby, patří - mimo jiné - povinnost ministerstva (obrany) zajišťovat vojákům ubytování [srov. § 59 odst. 2 písm. e) cit. zákona]. V Části čtvrté označené Péče o vojáky pod marginální rubrikou Ubytování nebo byt pak zákon č. 221/1999 Sb. obsahuje podrobnější hmotněprávní úpravu vztahů účastníků služebního poměru související s touto podmínkou pro výkon služby, která jak lze souhlasit se soudy obou stupňů - má komplexní povahu . Hmotněprávní ustanovení dotčená touto problematikou (srov. § 61 cit. zákona) stanoví kromě předpokladů pro zabezpečení bytu rovněž podmínky pro zabezpečení ubytování pro vojáka v obci výkonu služby po dobu trvání služebního poměru za úhradu, podmínky, za nichž je ubytování poskytnuto bezúplatně, a rovněž vymezuje objekty, v nichž se ubytování poskytuje. I když dovolatelce lze přisvědčit, že ubytování nemusí být realizováno vždy ve vojenských ubytovacích zařízeních ve vlastnictví žalobkyně , je skutečností, že ubytování vojáka jako takové - je spjato s existencí služebního poměru, a že, na rozdíl od pouhé možnosti zabezpečit byt, jde o právní nárok (srov. slova v ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. - zabezpečí ministerstvo vojákovi po dobu trvání služebního poměru ubytování ), jehož splnění se voják může domáhat.

Z uvedeného vyplývá, že povinnost státu (ministerstva obrany) zabezpečit vojákovi ubytování v místě výkonu služby po dobu trvání služebního poměru, buď za úhradu ve smyslu ustanovení § 61 odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb., nebo ve vymezených případech (srov. § 61 odst. 7 zákona č. č. 221/1999 Sb.) bezúplatně, je obsahem služebního poměru (je od něj odvozena). V tomto směru jde tedy o úpravu, která je k obdobným ustanovením občanského zákoníku o smlouvě o ubytování ve vztahu speciality, a která - jak již uvedeno - jako úprava komplexní, zahrnuje nejen faktické zabezpečení vlastního ubytování, ale i jak z ustanovení § 61 odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb. vyplývá - smluvní vztah (v posuzované věci mezi žalovaným a organizační jednotkou žalované jako ubytovatelem) specifikující úhradu, kterou bude voják za zajištěné ubytování platit, včetně souvisejících z povahy věci vyplývajících modalit. Odvolateli lze přisvědčit v tom smyslu, že ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. zahrnuje vedle právní povinnosti zabezpečit vojákovi ubytování, také možnost zabezpečit byt; realizace této možnosti (její obsah) však podle zákona spočívá pouze v rozhodnutí služebního orgánu o přidělení bytu (srov. § 61 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.), a pro další práva a povinnosti již tedy bude určující návazný obsah daného nájemního vztahu.

Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah na právní názor týkající se nájmu služebního bytu zaměstnancem, z něhož vychází ustálená soudní praxe, že nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem nelze považovat za pracovněprávní vztah (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) a že, poskytl-li zaměstnavatel svým zaměstnancům ubytování na ubytovně, je nutno právní vztah z toho vzniklý posuzovat podle občanského zákoníku (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15.10.1964, sp. zn. 11 Co 88/64, uveřejněné pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1965), potom opomíjí, že v pracovněprávních vztazích není zabezpečení ubytování zaměstnance v místě výkonu práce právní povinností zaměstnavatele (zákoník práce ani jiné pracovněprávní předpisy zaměstnavateli takovou povinnost neukládají), a z pracovního poměru se neodvozuje, ani z něho nevyplývá.

Za tohoto stavu je zřejmé, že uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení dlužné úhrady za ubytování žalovaného (jako vojáka z povolání) ve vojenském ubytovacím zařízení v místě výkonu služby vyplývající z ustanovení § 61 odst. 5 a 7 zákona č. 221/1999 Sb., se odvozuje od služebního poměru účastníků, pro jehož vnitřní vzájemné vztahy mezi účastníky jak uvedeno výše - je příznačná veřejnoprávní povaha. Na veřejnoprávní povaze těchto právních vztahů přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobkyně svůj nárok procesně uplatnila, neboť žaloba ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.

Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.

Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravuje již zmíněný zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 31.12.2005 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 546/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), tím způsobem, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. § 2 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou Rozhodování ve věcech služebního poměru v ustanoveních § 144 až 158. Uvedená ustanovení - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl, či za účasti pozůstalých (srov. § 144 cit. zákona), že proběhne i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl (srov. § 158 cit. zákona), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle § 153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 157 odst. 1 cit. zákona, po 1.1.2003 srov. rovněž § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).

Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která je odvozena od služebního poměru účastníků, a tedy vyplývá z právních poměrů vojáků z povolání po 1.12.1999, na základě žaloby podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Protože usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. ledna 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu