21 Cdo 4983/2009
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 29 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 29.02.2004, § 241a odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 4983/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. M. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Roupcovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop č. 4, proti žalované MOTOR-PRESSE BOHEMIA s.r.o. se sídlem v Praze 4, U Krčského nádraží č. 36, IČO 25782932, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních č. 3, o 168.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 206/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009 č.j. 23 Co 450/2006-113, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.270,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Roupcové, advokátky se sídlem v Brně, Příkop č. 4.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 168.000,- Kč s 3% úroky z prodlení od 1.10.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 19.1.2004 byl zaměstnán u žalované jako šéfredaktor časopisu Udělej si sám a že v pracovní smlouvě se zavázal po dobu trvání pracovního poměru a 6 měsíců po jeho skončení nevykonávat pro jiného zaměstnavatele činnost, která je předmětem činnosti žalované, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalované ; žalovaná se oproti tomu zavázala poskytnout mu po uplynutí 6 měsíců odměnu ve výši šestinásobku jeho základní mzdy , dodrží-li žalobce svůj závazek, přičemž odměna neměla žalobci náležet, sdělila-li by mu žalovaná při skončení pracovního poměru, že na zákazu soutěže netrvá . Poté, co pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 29.3.2004, žalobce svůj závazek dodržel, neboť od 30.3.2004 do 11.5.2004 byl nezaměstnaný a od 12.5.2004 pracuje jako redaktor u společnosti Profi Press s.r.o., jejímž předmětem činnosti je sice nakladatelství a vydavatelství, ale jedná se o úzkou specializaci ve zcela jiných oborech, a proto si obě společnosti nemohou navzájem konkurovat ; žalovaná mu však sjednanou odměnu ve výši 168.000,- Kč odmítá vyplatit.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12.5.2006 č.j. 15 C 206/2004-53 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 46.352,80 Kč na účet právního zástupce žalobce . Z provedeného dokazování dovodil, že účastníci mezi sebou uzavřeli dohodu podle ustanovení § 29a zák. práce a že se žalované nepodařilo prokázat její tvrzení, že by platně odstoupila od této dohody po dobu trvání pracovního poměru. Protože se žalobce nedopustil žádného jednání, které by nějakým způsobem konkurovalo podnikatelské činnosti žalované (charakter práce redaktora u nového zaměstnavatele je naprosto odlišný, když časopis "Udělej si sám" je podle licenční smlouvy vydáván podle pokynů zahraničního vydavatele, kde 80% obsahu musí být převzato od původního vlastníka, takže vydavatelská a tvůrčí činnost redaktora je minimální), splnil podmínky, na základě kterých mu má žalovaná vyplatit odměnu ve výši šestinásobku základní mzdy .

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.1.2007 č.j. 23 Co 450/2006-73 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že pracovní smlouva byla mezi účastníky uzavřena dne 19.1.2004 na dobu neurčitou, že v ní byla sjednána tříměsíční zkušební doba ve smyslu ustanovení § 31 zák. práce a že v čl. X smlouvy si účastníci dohodli také obsah tzv. konkurenční doložky. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 29a odst. 3 zák. práce lze platně sjednat tzv. konkurenční doložku u zaměstnanců, se kterými byla sjednána zkušební doba, teprve po uplynutí zkušební doby, je sjednání tzv. konkurenční doložky přímo v pracovní smlouvě ze dne 19.1.2004 neplatné, neboť k němu došlo ještě před uplynutím zkušební doby. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadované plnění nárok.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 14.11.2008 č.j. 21 Cdo 5354/2007-95 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že hodnotil platnost tzv. konkurenční doložky sjednané v pracovní smlouvě účastníků ze dne 19.1.2004 podle ustanovení § 29a zák. práce, ačkoliv nabylo účinnosti teprve dnem 1.3.2004, a že ve smyslu ustanovení Čl. II zákona č. 46/2004 Sb. měl žalobcův nárok z konkurenční doložky i v době po 1.3.2004 posoudit podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zákoníku práce (ve znění účinném do 29.2.2004). Závěr odvolacího soudu o tom, že účastníky sjednaná tzv. konkurenční dohoda je neplatná, neboť byla uzavřena před uplynutím zkušební doby, proto nemůže obstát, neboť ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce (ve znění účinném do 29.2.2004) - na rozdíl od ustanovení § 29a odst. 3 zák. práce (ve znění účinném od 1.3.2004) - žádné omezení v tomto směru neupravovalo.

Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 13.5.2009 č.j. 23 Co 450/2006-113 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího a dovolacího řízení 107.535,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zuzany Roupcové. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu posoudil ujednání účastníků o konkurenční doložce ze dne 19.1.2004 za platně sjednané podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce, ve znění účinném do 29.2.2004, a dále se zabýval tím, zda žalobce po skončení pracovního poměru u žalované v průběhu následujících 6-ti měsíců porušil zákaz konkurence . V této souvislosti přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že nelze vycházet pouze formálně z předmětu činností obou společností podle obchodního rejstříku (žalovaná i společnost Profi Press, s.r.o., u níž žalobce dne 12.5.2004 nastoupil jako redaktor, mají podle výpisu z obchodního rejstříku v předmětu podnikání vydavatelskou a nakladatelkou činnost), nýbrž že je třeba vycházet z charakteru činnosti žalobce u předchozího zaměstnavatele a u nového zaměstnavatele s ohledem na faktickou náplň práce v obou nakladatelstvích . Po doplnění dokazování obsahem časopisů Udělej si sám , jehož byl žalobce šéfredaktorem u žalované, a Zahradnictví a Floristika , vydávaných společností Profi Press s.r.o., dospěl i odvolací soud k závěru, že časopis Udělej si sám je typickým hobby časopisem, který zahrnuje především rubriky bydlení, technika, magazín, servis a pouze v omezené míře články týkající se zahrady či pěstování rostlin (v rozsahu dvou stran) , zatímco časopis Floristika jako odborný časopis pro květináře a časopis Zahradnictví jako specializovaný časopis pro ovocnářství, zelinářství a školkařství jsou ryze odborné časopisy pro předplatitele a nikoliv pro laickou veřejnost s tím, že právě v těchto dvou časopisech mohl žalobce uplatnit svoji průvodní kvalifikaci inženýra fytotechnika . Jestliže tedy žalobce v průběhu šestiměsíční lhůty počítané od ukončení pracovního poměru u žalované nastoupil právě u společnosti Profi Press, s.r.o., nelze za daného stavu dovodit, že by porušil zákaz konkurence . S přihlédnutím k článku 1, 2, 3 a 26 Listiny základních práv a svobod a judikatuře Ústavního soudu by podle názoru odvolacího soudu trvání na zákazu činnosti žalobce u jakékoliv jiné firmy po stanovené období, jejímž předmětem činnosti by bylo vydavatelství a nakladatelství, bylo nepřiměřeným zásahem do práva žalobce na svobodnou volbu podnikání a výkon jeho hospodářské činnosti, kdy by po stanovenou dobu nemohl žalobce realizovat činnost v souladu se svým vzděláním ; na základě judikatury Ústavního soudu a se zřetelem k tehdejší úpravě ust. § 29 odst. 2 zák. práce nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby nebyl zaměstnán v jakékoliv redakci .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že se odvolací soud při zkoumání, zda žalobce dodržel závazek vyplývající z konkurenční doložky, zabýval obsahem jednotlivých časopisů, jichž se týkala pracovní činnost žalobce u žalované a u nového zaměstnavatele, aniž by však věnoval větší pozornost samotné náplni práce žalobce, tedy jeho redakční práci . Podle názoru dovolatelky žalobce měl možnost při redakční práci pro nového zaměstnavatele využívat poznatky ze své dřívější práce a žalovaná považuje za nerozhodné, jakým podílem mohl využít předchozích zkušeností z dřívější práce . Dovolatelka má za to, že odvolací soud učinil nesprávný skutkový závěr, neboť jeho závěr je neúplný . Jestliže odvolací soud dále dovodil, že je třeba konkurenční dohodu posuzovat nejen z hlediska ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce, ale také z hlediska práva žalobce na svobodnou volbu povolání a výkon jeho hospodářské činnosti, a v této souvislosti uzavřel, že nebylo možné zákaz konkurence po žalobci spravedlivě požadovat, pak podle názoru dovolatelky měl právě z tohoto důvodu prohlásit sjednanou konkurenční dohodu za neplatnou . Protože za této situace by nevznikl žádný právní titul, na jehož základě by žalovaná měla žalobci vyplatit požadovanou odměnu, musela by být žaloba zamítnuta. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru žalovaná nesděluje žádné podstatné skutečnosti, které by relevantním způsobem odůvodňovaly její dovolání než ty, které již opakovaně sdělila ve svých dřívějších podáních . Kromě toho má žalobce za to, že dovolání není přípustné, neboť s ohledem na již ustálenou judikaturu nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ostatní dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení způsobeného vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo tím, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nemohou být dovolatelem uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Jak dovolací soud vyslovil již ve svém předchozím rozsudku, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době - s ohledem na dobu sjednání konkurenční doložky - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.2.2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce lze ve smlouvě písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem pracovněprávního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Účel konkurenční doložky spočívá mimo jiné v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Posouzení toho, která činnost má soutěžní povahu vůči bývalému zaměstnavateli, vždy závisí na posouzení okolností jednotlivého konkrétního případu, a to zejména za situace, kdy předmět činnosti zaměstnavatele zapsaný v obchodním rejstříku (případně jeho dotčená část) je tak jako v projednávané věci - vymezen velmi obecně, aniž by bylo zřejmé, čeho konkrétně (jakého druhu zboží, služeb či jiných produktů, případně jejich obsahového zaměření) se tato činnost týká. Protože nemůže být žádná pochybnost o tom, že u dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce je třeba mít na zřeteli jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud - především zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 2.7.1996 sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, roč. 1996, pod č. 59), lze sdílet názor odvolacího soudu, že po žalobci nelze bez dalšího spravedlivě požadovat úplný zákaz činnosti v jiné firmě, která by měla částečně shodný předmět činnosti (nakladatelství a vydavatelství) jako jeho původní zaměstnavatel (žalovaná) . Odvolací soud proto vycházeje z uvedené maximy důvodně zkoumal, zda následná pracovní činnost žalobce u nového zaměstnavatele skutečně měla vůči podnikání žalované soutěžní povahu.

Závěr, jaký odvolací soud v této souvislosti učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru, lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tedy dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že na základě porovnání obsahu a jednotlivých rubrik časopisů vydávaných jednak žalovanou a jednak společností Profi Press s.r.o. nelze dovodit, že by žalobce porušil zákaz konkurence , neboť u nového zaměstnavatele se jednalo o jiné zaměření činnosti žalobce z titulu práce redaktora ) předestírá vlastní skutkové závěry (že žalobce měl možnost při redakční práci pro nového zaměstnavatele využívat poznatky ze své dřívější práce ), nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže vytýká odvolacímu soudu, že se zabýval obsahem zmíněných časopisů, aniž by věnoval větší pozornost samotné náplni práce žalobce, tedy jeho redakční práci . Protože uvedené výtky dovolatelky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodů přezkoumat, neboť jak uvedeno výše - není způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud měl s ohledem na svůj závěr učiněný z hlediska práva žalobce na svobodnou volbu povolání a výkon jeho hospodářské činnosti prohlásit sjednanou konkurenční dohodu za neplatnou , potom přehlíží, že odvolací soud v této souvislosti nedospěl k závěru, že by po žalobci z výše uvedeného hlediska nebylo možno spravedlivě požadovat zákaz konkurence vůbec (tedy za všech okolností), nýbrž pouze za situace, že by následná pracovní činnost žalobce u nového zaměstnavatele měla vůči podnikání žalované soutěžní povahu, tedy že by znamenala porušení zákazu konkurence , což ovšem jak výše uvedeno v projednávané věci zjištěno nebylo.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 8.970,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 9.270,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r. předseda senátu