21 Cdo 4956/2007
Datum rozhodnutí: 13.11.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 4956/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) L. S., b) V. K., c) D. Č., d) H. S., a e) M. P., proti žalovanému G. a.s., zastoupenému advokátem, o 30.563,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 299/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 31. července 2007 č.j. 36 Co 481/2005-86, takto:


I. Dovolání žalovaného se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobkyně a) a žalobce V. K., zemřelý v průběhu řízení dne 23.9.2005, se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil 30.563,- Kč. Žalobu odůvodnili tím, že jsou podílovými spoluvlastníky, každý ideální jedné poloviny pozemků par. č. 354/1, 385, 386, 387, 388/1, 388/2, 389/2, 390, 395/2, 397, 433/2 a 384/2 v k.ú. S., obec H. Ř., jejichž uživatelem je podle nájemní smlouvy ze dne 1.1.2002 žalovaný. Za užívání pozemků se žalovaný zavázal platit žalobcům nájemné ve výši 8.776,- Kč ročně, přičemž zálohu ve výši 2.500,- Kč se zavázal platit vždy do 30.4. běžného roku a doplatek ve výši 6.276,- Kč vždy do 30.9. běžného roku, s tím, že v případě prodlení s některou platbou je povinen platit smluvní pokutu ve výši 1% denně z dlužné částky. Protože žalovaný v letech 2002 až 2004 nezaplatil nájemné řádně a včas (zálohy uhradil až 10.7.2002, 3.7.2003 a 4.5.2004 a doplatky nájemného až 3.7.2003 a 9.4.2004), vznikl žalobcům nárok na smluvní pokutu v celkové výši (po odečtení již zaplacené částky 1.333,- Kč) 30.563,- Kč, kterou žalovaný odmítá uhradit s odůvodněním, že ujednání považuje za neplatné z důvodu nepřiměřenosti smluvní pokuty.


Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 16.6.2005 č.j. 17 C 299/2004-53 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 1.220,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že na základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 1.1.2002, kterou za žalovaného uzavřela k tomu oprávněná osoba - ředitel J. L., žalobci pronajali žalovanému pozemky v k.ú. S., obec H. Ř., za jejichž užívání se žalovaný zavázal platit žalobcům nájemné ve výši 8.776,- Kč ročně, a to zálohu ve výši 2.500,- Kč vždy do 30.4. běžného roku a doplatek ve výši 6.276,- Kč vždy do 30.9. běžného roku. Pro případ prodlení s některou platbou byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 1% z dlužné částky denně, která podle názoru soudu prvního stupně není v rozporu s dobrými mravy , a tedy ujednání o smluvní pokutě obsažené v nájemní smlouvě ze dne 1.1.2002 je platné. Výši smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti soud prvního stupně posoudil s ohledem na hodnotu a význam povinnosti zajištěné smluvní pokutou , když přihlédl k tomu, že žalovaný pozemky žalobců využíval, měl z nich zisk a žalobci nemohli se svými nemovitostmi nijak nakládat, ani je zhodnocovat , a že žalovaný, jehož povinností bylo, aby si splatnost nájemného sám pohlídal , neplatil nájemné řádně a včas ani přesto, že byl několikrát k úhradě nájemného vyzýván . Protože podle výpočtu soudu prvního stupně žalovaný dlužil žalobcům na smluvní pokutě celkem 31.896,- Kč, byla žaloba podána důvodně .


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci [poté, co usnesením ze dne 8.12.2006 č.j. 36 Co 481/2005-80 podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř. rozhodl, že procesními nástupkyně po zemřelém žalobci V. K. jsou žalobkyně b), c), d) a e)] rozsudkem ze dne 31.7.2007 č.j. 36 Co 481/2005-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně na základě řádného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, z nichž učinil rovněž správné právní závěry. S poukazem na sankční charakter smluvní pokuty (jako jednoho z prostředků zajištění závazku), jejíž výše je ve smyslu ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. zásadně věcí vzájemné dohody účastníků , a se zřetelem k ustanovení § 39 obč. zák., podle kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty sjednané mezi účastníky v nájemní smlouvě ze dne 1.1.2002 zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže přihlédl k hodnotě a významu povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Odvolací soud proto nemá důvod cokoliv měnit na závěru soudu prvního stupně o tom, že sjednaná výše smluvní pokuty 1% z dlužné částky nájemného za každý den prodlení není v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) a že tedy ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v nájemní smlouvě ze dne 1.1.2002 je platným právním úkonem, na jehož základě žalobcům vznikl nárok na smluvní pokutu v požadované výši.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost je podle jeho názoru předvídána ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. , neboť zejména jeho zástupci je z jeho praxe známa značná rozdílnost rozhodovací praxe soudů různých stupňů v otázce přiměřenosti smluvní pokuty. Žalovaný se nemůže ztotožnit s tím, že odvolací soud své rozhodnutí opírá například o rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 875/2005, které podle názoru dovolatele nasvědčuje spíše správnosti jeho právního výkladu a posouzení celé záležitosti . Kromě toho žalovaný odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, který výslovně konstatuje jako dobrým mravům odporující takové ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše dosahuje téměř trojnásobku dlužné částky za rok. Ve světle tohoto judikovaného rozhodnutí proto podle jeho mínění nemohou obstát rozsudky soudů vydané v této věci, přiznávající žalobcům více než 3,5 násobek dlužné částky za rok. Žalovaný tedy nadále setrvává na názoru, že výše smluvní pokuty ve výši 1% denně z dlužné částky, tj. 365% ročně (p.a) , je smluvní pokutou nepřiměřenou výši závazku, k jehož zajištění slouží, a že proto podle jeho názoru je ujednání účastníků obsažené v nájemní smlouvě ze dne 1.1.2002 neplatným právním úkonem, a to s odkazem na ust. § 39 obč. zák. . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku řešil mimo jiné právní otázku přiměřenosti smluvní pokuty (sjednané podle ustanovení § 544 obč. zák.) z hlediska ustanovení § 39 obč. zák. Vzhledem tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že nájemní smlouva obsahující sporné ujednání o smluvní pokutě byla mezi účastníky uzavřena dne 1.1.2002 - podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30.6.2002, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 135/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. .


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalobkyně a) a V. K. [právní předchůdce žalobkyň b), c), d) a e)] jako podíloví spoluvlastníci a pronajímatelé pozemků par. č. 354/1, 385, 386, 387, 388/1, 388/2, 389/2, 390, 395/2, 397, 433/2 a 384/2 (o celkové rozloze 126.824 m2) v k.ú. S., obec H. Ř., a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 1.1.2002 písemnou nájemní smlouvu, podle které pronajímatelé přenechávají uvedené pozemky žalovanému k užívání za účelem zemědělské výroby s tím, že žalovaný je oprávněn uvedené pozemky užívat a brát z nich užitky a zároveň pronajimatelé souhlasí s výkonem práva myslivosti na pronajatých pozemcích (srov. bod II. smlouvy). Oproti tomu se žalovaný kromě jiného - zavázal platit za nájem pozemků nájemné ve výši 2% z ceny půdy dle příslušné právní úpravy, tj. celkem 8.776,- Kč, a to vždy zálohu ve výši 2.500,- Kč do 30.4. běžného roku a zbylou část 6.276,- Kč do 30.9. běžného roku, za který se platí ; současně bylo pod bodem V. nájemní smlouvy mezi účastníky ujednáno, že neuhrazením některé platby k datu splatnosti vzniká pronajímatelům nárok na smluvní pokutu ve výši 1% z dlužné částky denně .


Smluvní pokuta je jedním ze specifických prostředků zajištění smluvního závazku, který má ve vztahu k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu akcesorickou (vedlejší) povahu a nemůže existovat samostatně. Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (§ 544 odst. 2 obč. zák.).


Účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní svoji povinnost z hlavního závazkového vztahu, a tím také v zabezpečení věřitele proti případné újmě, která by mu mohla nesplněním hlavního závazku vzniknout. Uvedený účel je - jak z povahy věci vyplývá - jen obtížně splnitelný pouhou symbolickou pohrůžkou, která má v poměrech dlužníka jen minimální význam a nemotivuje jej dostatečně k tomu, aby na sebe bral jen takové závazky, kterým při uvážení všech okolností může s vysokou pravděpodobností dostát; oproti tomu sankce nepřiměřeně vysoká může mít za následek neplatnost ujednání o smluvní pokutě, neboť podle ustanovení § 39 obč. zák. je právní úkon neplatný rovněž, jestliže je v rozporu s dobrými mravy.


Ustanovení § 39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiných předpisech není pojem rozporu s dobrými mravy definován, přičemž v posuzované věci na jeho vymezení závisí posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu.


Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62). Vycházejíc z uvedeného soudní praxe při úvaze o obsahu a rozsahu přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě akcentovala, že je třeba zejména přihlédnout k již zmíněnému účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty, k příčinám, proč celková výše smluvní pokuty dostoupila požadované částky, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti smluvního ujednání věřitele a dlužníka v konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti.


V posuzovaném případě odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel a k okolnostem významným z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 39 obč. zák., náležitě přihlédl. Odvolací soud v rámci svých úvah o přiměřenosti ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v nájemní smlouvě ze dne 1.1.2002 zvážil nejen samotný účel smluvní pokuty, která - jak zdůraznil - jako jeden z prostředků zajištění závazku má zároveň sankční charakter , nýbrž neopomenul zohlednit též celkový prospěch žalovaného plynoucí pro něj z nájemní smlouvy, jestliže přisvědčil soudu prvního stupně, který v rámci svých úvah akcentoval, že za dohodnuté nájemné ve výši 8.776,- Kč ročně žalovaný pozemky žalobců (o celkové rozloze 126.824 m2) využíval, měl z nich zisk a žalobci nemohli se svými nemovitostmi nijak nakládat, ani je zhodnocovat . V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že příčinou stálého narůstání výše splatné smluvní pokuty byla okolnost, že žalovaný pravidelně neplatil sjednané nájemné řádně a včas, a to ani přesto, že jak uvádí soud prvního stupně - k úhradě nájemného byl několikrát vyzýván . Za tohoto stavu sjednaná výše smluvní pokuty 1% denně z dlužné částky, představující v případě prodlení žalovaného s úhradou ročního nájemného maximálně 87,76 Kč denně, sama o sobě není nepřiměřená a nepřekračuje sledovaný účel spočívající jednak v pohrůžce dlužníku dostatečně citelnou majetkovou sankcí a jednak v dostatečném zabezpečení věřitele pro případ nesplnění zajištěného závazku; při nepříliš vysoké částce hlavního závazku (8.776,- Kč ročně) by jiná (menší) výše smluvní pokuty tento účel již zřejmě neplnila. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v nájemní smlouvě ze dne 1.1.2002 není v rozporu s dobrými mravy a je platné .


Zpochybňuje-li dovolatel uvedený závěr odvolacího soudu s poukazem na skutečnost, že sjednaná výše smluvní pokuty 1% denně z dlužné částky představuje 365% ročně (p.a.) z dlužné částky, respektive více než 3,5 násobek dlužné částky za rok , potom opomíjí, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, případě její výše dosažené za určité období (např. za jeden rok), je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka, kdy její výše plně odvisí od doby, po kterou dlužník neplní smluvní pokutou zajištěné povinnosti. Ve prospěch opačného názoru proto nelze důvodně argumentovat porovnáním výše dlužné částky s celkovým objemem smluvní pokuty dosažené za určité období, neboť by se ve svých důsledcích jednalo o neoprávněné zvýhodnění dlužníka; zvyšování výhodnosti jeho pozice při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty by tak bylo přímo úměrné délce neplnění jeho závazku. Úvaha založená na uvedeném názoru by znamenala zpochybnění smyslu a účelu smluvní pokuty, tj. zajistit splnění hlavního smluvního závazku, neboť závěr o rozporu smluvního ujednání s dobrými mravy by se paradoxně odvíjel od míry neplnění hlavního závazku.


Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 13. listopadu 2009


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu