21 Cdo 4927/2007
Datum rozhodnutí: 11.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 190 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 4927/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O. a.s., zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 25 C 11/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. června 2005, č.j. 25 C 11/2003-120, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2006, č.j. 16 Co 337/2005-188, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. června 2005, č.j. 25 C 11/2003-120, se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2006, č.j. 16 Co 337/2005-188, se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Odůvodnění:



Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2006, č.j. 16 Co 337/2005-188, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 6. 2005, č.j. 25 C 11/2003-120, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 270.263,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od čtvrtého dne po doručení žaloby žalovanému do zaplacení a na placení další částky 16.960,- Kč měsíčně splatné vždy do 20. dne následujícího měsíce za předcházející měsíc od 1. 2. 2003 do budoucna), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., navíc v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].

Žalobce dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v posouzení otázky souvislosti rozvázání pracovního poměru s posouzením zdravotního stavu zaměstnance, podle kterého již zaměstnanec není schopen výkonu dosavadní práce .

Nehledě k tomu, že otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím a vznikem škody (spočívající v posuzovaném případě v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru žalobce od 9. 8. 2001) není otázkou právní (jak se žalobce mylně domnívá), ale otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), námitky žalobce v dovolání (zejména, že soudy se nezabývaly otázkou, jaký vliv měl na další trvání pracovního poměru závěr MUDr. C., tedy lékařský posudek ze dne 9. 8. 2001 , přestože časová i věcná souvislost tohoto lékařského posudku s rozvázáním pracovního poměru je zcela evidentní , když posudek byl vydán 9. 8. 2001, pracovní poměr byl ukončen 10. 8. 2001 ke dni 8. 8. 2001 , že důvod ukončení pracovního poměru zcela koresponduje s ustanovením § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce ve znění do 10. 8. 2001 , ačkoliv v průběhu soudních řízení bylo zjištěno, a to zejména znaleckým posudkem znalkyně J. B., že žalobce ke dni 9. 8. 2001 byl schopen vykonávat práci i po datu 8. 8. 2001 ve svém původním zařazení , že lékařský posudek MUDr. C. měl zásadní vliv na další trvání jeho pracovního poměru, neboť v případě, že by nedošlo k jeho ukončení dohodou, byl dán na straně žalovaného výpovědní důvod , z čehož dovozuje, že je namístě zabývat se odpovědností žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení § 187 zákoníku práce , když ze strany žalovaného došlo k porušení právní povinnosti tím, že nesprávně rozhodl o jeho nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce a v důsledku toho došlo k rozvázání pracovního poměru ), nemohou obstát ani z jiného důvodu. Žalobce totiž řečeno jinými slovy přichází v dovolání s novými skutkovými tvrzeními, na základě nichž požaduje, aby jeho nárok na náhradu škody byl posouzen (také) podle ustanovení § 187 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006).

Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. § 205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti a nové důkazy (srov. § 241a odst. 4 o.s.ř.). Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava (srov. § 243a odst. 2 větu první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen.

V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje.

V projednávané věci žalobce vylíčil v žalobě rozhodující skutečnosti (srov. § 79 odst. 1 o.s.ř.) tím, že uvedl - jak vyplývá z obsahu žaloby a jak potvrzuje i v dovolání - že po rozvázání pracovního poměru u žalovaného dohodou ke dni 8. 8. 2001 mu vzniká ztráta na výdělku, neboť dosavadní práci nemůže vykonávat pro následky pracovního úrazu ze dne 2. 1. 2001; svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru tedy založil na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že dne 2. 1. 2001 utrpěl pracovní úraz. Poukaz žalobce na lékařský posudek MUDr. C. (v žalobě uvedl, že dne 9. 8. 2001 MUDr. C. vystavil lékařskou zprávu, ve které ho určil neschopným pro práci v dole pro onemocnění vznikající vlivem pracovního prostředí , přičemž tímto posudkem zrušil posudek ze dne 1. 8. 2001, kde stanovil, že z důvodu obecného onemocnění není schopen pro práci v dole , a že ke dni 8. 8. 2001 došlo k ukončení pracovního poměru ) nepředstavoval součást vymezení předmětu řízení (vylíčení skutkového děje) v tom smyslu, že na jeho základě by žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody (spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovního poměru u žalovaného); jak uvedeno výše, uplatněný nárok žalobce dával do souvislosti s pracovním úrazem.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) - vycházeje ze skutkových tvrzení žaloby a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo - správně věc posoudil podle ustanovení § 190 a násl. zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 (srov. § 364 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce); dospěl k závěru, že mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 2. 1. 2001 a vznikem škody (ztrátou na výdělku od 9. 8. 2001) není dána příčinná souvislost, a proto žalobci nárok na požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku nevznikl. Jestliže žalobce poprvé v dovolání tvrdí, že je namístě zabývat se odpovědností žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení § 187 zákoníku práce , když ze strany žalovaného došlo k porušení právní povinnosti tím, že nesprávně rozhodl o jeho nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce a v důsledku toho došlo k rozvázání pracovního poměru , pak sám činí jinou právní kvalifikaci uplatněného nároku, kterou soud není vázán, a kterou navíc jak výše uvedeno nepřípustně opírá o jiná (nová) skutková tvrzení (§ 241a odst. 4 o.s.ř.); kromě toho s ohledem na skutková tvrzení v žalobě (a skutková zjištění v řízení před soudem prvního stupně) pro takovou úvahu nebylo ani důvodu (srov. též např. právní názor vyslovený v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 1968, sp.zn. 5 Co 415/68, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 1969, podle něhož uplatňovaný nárok na náhradu škody je soud povinen posoudit z hlediska § 187 zák. práce, jen je-li to podloženo skutkovými tvrzeními žaloby).

Žalobce v dovolání rovněž výslovně uvádí, že dovolání zaměřuje také do výroku I., II. a III. rozsudku Okresního soudu v Karviné .

Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 6. 2005, č.j. 25 C 11/2003-120, vydaný v této věci však není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 6. 2005, č.j. 25 C 11/2003-120, zastavil (§ 243c odst. 1, § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).

Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není jak výše uvedeno - přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady (spojené s vyjádřením k dovolání, v němž navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v paušální odměně výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu