21 Cdo 4897/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2011
Dotčené předpisy: § 364 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2007, § 33 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2007, § 73 odst. 6 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2007, § 14 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.




21 Cdo 4897/2009



ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce
JUDr. J. K.
, proti žalované
České republice - Úřadu pro

zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Českých Budějovicích, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 292/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2008 č.j. 14 Co 416/2008-73, takto:


I. Dovolání žalobce
se zamítá.

II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 14.6.2007 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zák. práce ve spojení s § 73 odst. 6 zák. práce , neboť žalobce byl dnem 31.5.2007 odvolán z funkce vedoucího zaměstnance ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a dne 12.6.2007 odmítl žalovanou nabídnuté systemizované pracovní místo vedoucího oddělení Pohledávek a IBV v odboru Právních služeb a dne 14.6.2007 odmítl i další nabídku systemizovaného pracovního místa právníka na odboru Odloučené pracoviště Český Krumlov .


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že skutečnosti uváděné ve výpovědi s odkazem na § 73 byly žalovanou vykonstruovány ryze účelově, aniž zohlednila platný právní stav v této oblasti od 1.1.2007 , kdy nový zákoník práce č. 262/2006 Sb. přistoupil k zásadní změně, a to, že až na výjimky považuje pracovní poměry zaměstnanců jmenovaných do funkcí podle dřívějších právních předpisů, tedy před 1. lednem 2007, za pracovní poměry založené pracovní smlouvou, které se řídí stejným režimem jako u běžných zaměstnanců . Žalobce má zato, že v tomto kontextu předmětná pracovní pozice ředitele ÚP nespadá pod režim § 33 zák. práce a od 1.1.2007 se tento pracovní poměr založený jmenováním před 1.1.2007 považuje za pracovní poměr založený pracovní smlouvou .


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30.6.2008 č.j. 10 C 292/2007-38 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.328,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná vykonávala svou činnost prostřednictvím svých územních pracovišť v souladu s ust. § 14 zákona č. 201/2002 Sb. a že Územní pracoviště České Budějovice žalované je tak vnitřní organizační jednotkou úřadu jako organizační složky státu , jejíž vedoucí zůstal nadále i po 1.1.2007 ve smyslu ust. § 33 odst. 3 zák. práce, respektive ustanovení § 364 odst. 3 písm. c) zák. práce jmenovanou funkcí. Proto podle názoru soudu prvního stupně pracovní místo zastávané žalobcem (ředitel Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) bylo a je i po 1.1.2007 jmenovanou pracovní pozicí s možností odvolání z pracovního místa . Po odvolání žalobce z funkce vedoucího zaměstnance pak žalovaná rovněž splnila své povinnosti vyplývající z ust. § 73 odst. 1, 6 zák. práce , jestliže žalobci nabídla jinou vhodnou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Protože žalobce nabízené pracovní zařazení bezdůvodně odmítl a s ohledem na to tak vznikla na straně žalované překážka v práci a současně byl dán výpovědní důvod podle ust. § 52 písm. c) zák. práce, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná zcela důvodně dala žalobci dne 14.6.2007 výpověď z pracovního poměru.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.11.2008 č. j. 14 Co 416/2008-73 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek jen tak, že tyto činí 10.353,- Kč , jinak jej i v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že s ohledem na skutečnost, že Územní pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je nepochybně (jak vyplývá z ustanovení § 14 zákona č. 201/2002 Sb. i organizačního řádu žalované) vnitřní organizační jednotkou úřadu dle § 33 odst. 3 zák. práce, resp. § 364 odst. 3 písm. c) zák. práce , nelze pracovní poměr žalobce na pozici ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových po 1.1.2007 považovat za založený pracovní smlouvou , nýbrž nadále jde i po 1.1.2007 o jmenovanou pracovní pozici , a že proto žalobce byl z funkce platně odvolán . Protože žalovaná v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 zák. práce navrhla žalobci další pracovní zařazení a nabídla mu dvě pracovní místa systemizovaná v rámci Územního pracoviště České Budějovice (pozici vedoucího oddělení pohledávek a IBV v odboru právních služeb a pozici právníka na odboru odloučené pracoviště Český Krumlov), která dle pracovní náplně obě odpovídají jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci , avšak žalobce obě nabízená místa bezdůvodně odmítl, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dle § 52 písm. c) za použití § 73 odst. 6 zák. práce je platným právním úkonem.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že napadený rozsudek je opřen o špatnou aplikaci nového Zákoníku práce č. 262/2006 Sb., ve znění platném do 31.12.2007 (zejména § 33 odst. 3, § 73 a § 364/3) v kontextu se zněním zvláštního zákona č. 201/2002 Sb. , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ze zmíněných ustanovení podle názoru dovolatele vyplývá, že, pokud jde o okruh vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní poměr se zakládá jmenováním, má přednost před úpravou v zákoníku práce zvláštní právní předpis , jímž je v případě žalované zákon č. 201/2002 Sb., který upravuje toliko jmenování a odvoláváni generálního ředitele. Z toho dovozoval, že u vedoucích zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním před 1.1.2007, se tento pracovní poměr změnil poté, co nový zákoník práce nabyl účinnosti, na pracovní poměr založený pracovní smlouvou s tím, že jejich postavení vedoucích zaměstnanců se nezměnilo, zaměstnavatel je ale již nemůže jednostranně z funkce odvolat, ani oni nebudou moci jednostranně se funkce vzdát; ke změně bude moci dojít jen dohodou . To však jak zdůraznil neplatí pro generálního ředitele, jehož postavení, jmenování a odvolávání upravuje § 14 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb. . Jestliže však soudy obou stupňů v projednávané věci provedly jiný výklad, při němž odvolací soud navíc v rozporu se zásadou retroaktivity účelově využil znění novely účinné od 1.1.2008 (která pojem organizační jednotka organizační složky státu nově nahradila pojmem organizační útvar ), a posoudily jako jmenovanou funkci rovněž pozici ředitele Územního pracoviště České Budějovice zastávanou žalobcem, pak podle názoru dovolatele tím rozšířili v rozporu s kogentním vymezením taxativní výčet jmenovaných vedoucích zaměstnanců dle § 33 odst. 3 zák. práce o další vedoucí (vnitřních) organizačních útvarů s jejich vertikálně podřízenými zaměstnanci . Dovolatel rovněž namítal, že ze strany žalované nedošlo k relevantní nabídce jiné práce, jestliže bylo žalobci nabídnuto místo vedoucího oddělení pohledávek, které žalovaná neměla v době nabídky k dispozici (v době této fiktivní nabídky bylo obsazeno JUDr. Suchomelem), a dále místo právníka v Českém Krumlově, ačkoli bylo možno ze strany zaměstnavatele obsadit tuto pozici v úrovni právního zástupce a toto řešení by bylo dovolatelem bezproblémově akceptováno . Žalobce má odkazem na judikaturu zato, že s ohledem na smysl a účel nabídkové povinnosti mu mělo být ze strany zaměstnavatele nabídnuto pracovní místo za podmínek, co nejvíce se blížících podmínkám původní pracovní smlouvy . Žalobci přitom bylo známo, že žalovaná měla kromě volných míst na ústředí v Praze také systemizované místo právního zástupce v Táboře, případně místo ředitele odboru hospodářské správy územního pracoviště České Budějovice či místo ředitele odboru Odloučené pracoviště Písek, která byla v době výpovědi též volná, avšak žádné z nich nebylo žalobci nabídnuto. Podle názoru dovolatele je třeba jednání žalované, která v rozporu s ustanovením § 73 zák. práce jednostranně odvolala žalobce z funkce a nesprávně postupovala při plnění nabídkové povinnosti, hodnotit jako zneužití výkonu práva a předmětná výpověď proto nemůže požívat právní ochrany a je třeba ji považovat za neplatný právní úkon . Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že naprosto nezvládl zásadu poučovací dle § 118a o.s.ř. , a že napadané rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť soud prvního stupně, ani soud odvolací nepřipustil další návrhy relevantních důkazů v projednávané věci , hodnotil pouze důkazy svědčící ve prospěch jím zaujatého závěru převzatého bez dalšího od strany žalované zastoupené prof. JUDr. Bělinou a žalobci ani nedal možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně pro nedůvodnost zamítnuto, neboť podle jejího názoru je napadený rozsudek odvolacího soudu věcně správný a navíc se žalovaná nedomnívá, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce, který byl u žalované dne 12.9.2003 s účinností od 16.9.2003 jmenován do funkce ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl z této funkce dne 28.5.2007 s účinností od 31.5.2007 odvolán. Dne 14.6.2007 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, kterou mu žalovaná dala z důvodu, že po odvolání z funkce žalobce dne 12.6.2007 odmítl nabídku systemizovaného pracovního místa vedoucí oddělení Pohledávek a IBV v odboru Právních služeb a dne 14.6.2007 i další nabídku systemizovaného pracovního místa právník na odboru Odloučené pracoviště Český Krumlov .


Za tohoto skutkového stavu bylo pro závěr, zda předmětná výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, mimo jiné významné vyřešení právních otázek, jaký vliv na právní postavení žalobce u žalované, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním v době do 31.12.2006, měla počínaje dnem 1.1.2007 právní úprava obsažená v přechodných ustanoveních § 364 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., a za jakých podmínek je zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zákona č. 262/2006 Sb. povinen učinit odvolanému zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení. Protože uvedené právní otázky dosud nebyly dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny a protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Podle ustanovení § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007 (dále též jen zák. práce ) se podle tohoto zákona řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.


Podle ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce se podle dosavadních právních předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni.


Podle ustanovení § 364 odst. 3 zák. práce se pracovní poměry založené podle dosavadních právních předpisů volbou nebo jmenováním považují za pracovní poměry založené pracovní smlouvou; to neplatí v případě pracovního poměru

a) vedoucího organizační složky státu,

b) vedoucího úředníka a vedoucího úřadu,

c) vedoucího organizační jednotky organizační složky státu,

d) ředitele státního podniku,

e) vedoucího organizační jednotky státního podniku,

f) vedoucího státního fondu, jestliže je v jeho čele individuální orgán,

g) vedoucího příspěvkové organizace,

h) vedoucího organizační jednotky příspěvkové organizace,

i) ředitele školské právnické osoby a

j) kdy je jmenování upraveno zvláštním právním předpisem.


Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2007, nahrazuje předchozí právní úpravu pracovněprávních vztahů, která byla obsažena zejména v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že nový zákoník práce platí ode dne 1.1.2007 - jak se uvádí v ustanovení § 364 odst. 1 zák. práce - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu). Zpětná působnost zákoníku práce, vyjádřená v § 364, spočívá na principech nepravé retroaktivity, o kterou jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem sice mají řídit rovněž právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Ve vztahu k pracovněprávním vztahům to znamená, že podle dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do 31.12.2006, a že zákoníkem práce se ode dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007. Z ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce je proto třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007.


Vzhledem k tomu, že zákoník práce řeší některé právní instituty jinak (zčásti nebo zcela) než dosavadní právní úprava pracovněprávních vztahů, přechodné ustanovení § 364 odst. 3 zák. práce v této souvislosti reaguje na změny, které přinesla nová právní úprava v oblasti zakládání pracovních poměrů. Dosavadní právní předpisy (srov. § 27 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006) umožňovaly, aby pracovní poměr byl založen (vedle pracovní smlouvy) též jmenováním a volbou, přičemž jmenováním se zakládal pracovní poměr u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů (tzv. vnějším jmenováním), a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel (tzv. vnitřním jmenováním); vedoucí funkce, u nichž se pracovní poměr zakládal tzv. vnitřním jmenováním, přitom zahrnovaly veškeré vedoucí pozice, které měly v organizační struktuře zaměstnavatelů (právnických nebo fyzických osob, včetně státu) z hlediska plnění jejich úkolů největší význam (srov. § 27 odst. 5 cit. zákona). Pro právní postavení těchto vedoucích (a jiných) zaměstnanců, jejichž pracovní poměr se zakládal jmenováním, bylo podle právní úpravy účinné do 31.12.2006 charakteristické, že mohli být z funkce (pracovního místa) odvoláni nebo že se své funkce (pracovního místa) mohli vzdát (srov. § 65 odst. 2 cit. zákona).


Oproti tomu zákoník práce (účinný od 1.1.2007) umožňuje založit pracovní poměr (vedle pracovní smlouvy) pouze jmenováním, a to navíc jen u velmi omezeného okruhu zaměstnanců. Podle nové právní úpravy se
jmenováním zakládá pracovní poměr pouze u vedoucích organizačních složek státu, vedoucích organizačních jednotek organizačních složek státu, ředitelů státních podniků, vedoucích organizačních jednotek státních podniků, vedoucích státních fondů, jestliže je v jejich čele individuální orgán, vedoucích příspěvkových organizací, vedoucích organizačních jednotek příspěvkových organizací a u ředitelů školské právnické osoby, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (srov. § 33 odst. 3 věty první zák. práce, ve znění účinném do 31.7.2007); takový vedoucí zaměstnanec je poté v uvedeného místa odvolatelný podle ustanovení § 73 odst. 1 zák. práce a může se jej rovněž vzdát. U ostatních vedoucích (a jiných) zaměstnanců se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou s tím, že pokud zaměstnanec zastává podle pracovní smlouvy vedoucí místo, které není v taxativním výčtu uvedeném v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce,
může být s vedoucím zaměstnancem dohodnuta možnost odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát (§ 73 odst. 2 zák. práce, ve znění účinném do 31.12.2007).


Protože jak vyplývá z uvedeného nová právní úprava výrazně omezila okruh případů, v nichž se podle dosavadních právních předpisů pracovní poměr zakládal jmenováním, a protože pracovní poměr nemůže nadále vzniknout volbou, ustanovení § 364 odst. 3 zák. práce řeší otázku právního postavení vedoucích (a jiných) zaměstnanců po 1.1.2007, u nichž byl podle dosavadních právních předpisů pracovní poměr založen volbou nebo jmenováním, na které však nová právní úprava jmenování nedopadá. Uvedené přechodné ustanovení stanoví, že právní režim jmenování platí jen u vedoucích (a jiných) zaměstnanců, kteří jsou v tomto ustanovení označeni pod písmeny a) až j) a jejich okruh v zásadě odpovídá výčtu uvedenému ve výše zmíněném ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2007). U ostatních vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl v době do 31.12.2006 založen jmenováním a jejichž pracovní poměr se nadále pokládá za založený pracovní smlouvou, mohou být v době po 1.1.2007 ze svého vedoucího místa odvoláni nebo se ho mohou vzdát, neboť jejich právní postavení je ode dne 1.1.2007 přímo ze zákona stejné jako u vedoucích zaměstnanců, u nichž byl počínaje dnem 1.1.2007 založen pracovní poměr pracovní smlouvou a s nimiž zaměstnavatel současně sjednal ve smyslu § 73 odst.2 a 3 zák. práce možnost odvolání z vedoucího místa a vzdání se takového pracovního místa (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3429/2009).


V projednávané věci žalobce zastával před svým odvoláním (k němuž došlo s účinností od 31.5.2007) funkci (pracovní místo) ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Protože jeho pracovní poměr byl založen podle právní úpravy účinné do 31.12.2006 jmenováním, bylo pro právní postavení žalobce po 1.1.2007 v první řadě významné, zda založení pracovního poměru pro tuto vedoucí funkci upravuje zvláštní právní předpis.


Postavení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen Úřadu ) upravuje zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k obecné zákonné úpravě obsažené v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jak lze dovolateli přisvědčit - jde o lex specialis, který ovšem upravuje vznik pracovního poměru pouze u ředitele Úřadu (srov. § 14 odst. 3 cit. zákona) a k ostatním vedoucím funkcím (pracovním místům) vykonávaným v pracovním poměru k Úřadu, a tedy ani k vedoucí funkci zastávané žalobcem, se nevyjadřuje. Protože z hlediska způsobu zakládání pracovního poměru zvláštní právní předpis nestanoví jinak , je třeba vycházet z obecné právní úpravy.


Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je organizační složkou státu (srov. § 1 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb.), která svou činnost podle zákona vykonává prostřednictvím svých územních pracovišť, která působí v sídlech krajských soudů a v hlavním městě Praze pro územní obvody krajských soudů a pro území hlavního města Prahy (srov. § 14 odst. 1 cit. zákona). Z takto zákonem vymezeného postavení územních pracovišť Úřadu je zřejmé, že jednotlivá územní pracoviště jsou z hlediska organizační struktury Úřadu - nejvýše postavenými složkami organizace a každé z nich lze ve smyslu ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) považovat za část organizace, kterou se rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka organizace, která vyvíjí v rámci organizace relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) organizace samotné; k tomu má vyčleněny určité prostředky a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu organizace (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec organizace (v daném případě ředitel územního pracoviště - srov. čl. VIII Katalogu pracovních činností organizační struktury Úřadu platné od 1.8.2006).


Z uvedeného je zřejmé, že zastával-li žalobce před svým odvoláním funkci ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, působil u žalované jako vedoucí organizační jednotky organizační složky státu. Protože se však po 1.1.2007 jmenováním zakládal pracovní poměr pouze u organizačních jednotek organizačních složek státu zmíněných v ustanovení § 3 a § 51 zákona č. 219/2000 Sb. [srov. poznámku 7) v § 33 odst. 3 zák. práce], nezastával žalobce nadále funkci, kde se pracovní poměr zakládá jmenováním, nýbrž funkci, kde se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou. Protože však pro právní postavení těchto zaměstnanců podle dosavadní právní úpravy bylo současně charakteristické jak bylo zmíněno již výše - že mohli být z funkce (pracovního místa) odvoláni nebo že se své funkce (pracovního místa) mohli vzdát, a protože nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) nové právní úpravy pracovněprávních vztahů a zásada ochrany nabytých práv vylučují, aby účastníci pracovněprávních vztahů jen v důsledku nové právní úpravy pozbyli práva a povinnosti, která měli podle dosavadní právní úpravy a které upravuje (přiznává) také nová právní úprava, dospěl dovolací soud k závěru (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3429/2009), že vedoucí (a jiní) zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl v době do 31.12.2006 založen jmenováním a jejichž pracovní poměr se nadále pokládá za založený pracovní smlouvou, mohou být v době po 1.1.2007 ze svého vedoucího místa odvoláni nebo se ho mohou vzdát. Právní postavení žalobce bylo tedy ode dne 1.1.2007 - jak bylo již výše uvedeno - přímo ze zákona stejné jako u vedoucích zaměstnanců, u nichž byl počínaje dnem 1.1.2007 založen pracovní poměr pracovní smlouvou a s nimiž zaměstnavatel současně sjednal ve smyslu § 73 odst.2 a 3 zák. práce možnost odvolání z vedoucího místa a vzdání se takového pracovního místa. Názor žalobce, že po 1.1.2007 již jej zaměstnavatel nemůže jednostranně z funkce odvolat, ani on se nebude moci jednostranně funkce vzdát , nýbrž že ke změně bude moci dojít jen dohodou , tedy z uvedených důvodů nelze sdílet

Podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2007) odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.


Z citovaného ustanovení § 73 odst. 6 věty první zák. práce vyplývá, že odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (s výjimkou situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu určitou) nekončí. Ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zák. práce ukládá zaměstnavateli povinnost
podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. § 73 odst. 6 větu třetí zák. práce), že je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce . Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.


S názorem dovolatele, že po odvolání žalobce z funkce ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ke dni 31.5.2007, mu žalovaná neučinila ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce relevantní návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení, dovolací soud rovněž nesouhlasí.


Zákon v ustanovení § 73 odst. 6 větě druhé zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou přímus zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci,
k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou. Protože zákon nestanoví, že by další pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele muselo být dohodnuto v určitém místě, může zaměstnavatel nabídnout zaměstnanci i takovou jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, kterou by měl vykonávat v jiném místě, než kde dosud konal práci nebo kde má své bydliště.


V posuzovaném případě žalovaná nabídla žalobci po odvolání z funkce nejprve systemizované pracovní místo vedoucího oddělení Pohledávek a IBV v odboru Právních služeb v rámci Územního pracoviště České Budějovice, které ovšem bylo v té době obsazeno jiným zaměstnancem; pracovní místo bylo žalobci nabídnuto s tím, že dosavadní zaměstnanec, který tuto práci vykonává bude odvolán a tato práce bude vykonávána žalobcem . V této souvislosti soudy obou stupňů nepřihlédly náležitě k tomu, že řádnou ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce, která by byla ze strany zaměstnance akceptovatelná již v okamžiku nabídky (případně v přiměřené lhůtě stanovené zaměstnavatelem), lze učinit pouze ve vztahu k volnému (v okamžiku nabídky neobsazenému) pracovnímu místu, případně k místu, u něhož je předem jisté (např. proto, že pracovní poměr dosavadního zaměstnance na tomto místě skončí k určitému dni uplynutím doby nebo na základě již učiněného rozvazovacího projevu vůle), že bude volné v dohledné době (v řádu dnů). Nelze tedy řádně splnit nabídkovou povinnost tím, že zaměstnavatel tak jako žalovaná v projednávané věci - nabídne odvolanému zaměstnanci pracovní místo, které by eventuelně mohlo být volné v budoucnu na základě jednostranného projevu vůle ze strany zaměstnavatele (odvolání stávajícího zaměstnance, který dosud místo zastává), který ovšem zaměstnavatel hodlá učinit teprve za předpokladu, že odvolaný zaměstnanec nabídku tohoto, doposud obsazeného pracovního místa přijme.


Dalším pracovním místem, které žalovaná nabídla žalobci po odvolání z funkce, bylo systemizované pracovní místo právníka na odboru Odloučené pracoviště Český Krumlov . Z obsahu spisu vyplývá, že uvedené pracovní místo odpovídalo jak zdravotnímu stavu žalobce, tak jeho kvalifikaci (kvalifikačními předpoklady pro toto místo jsou vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice a nejméně tříletá doba praxe v oboru předpokládaného druhu práce po ukončení předepsaného vzdělání - srov. § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb.). Namítá-li žalobce, že toto místo odmítl z důvodu, že bylo možno ze strany zaměstnavatele obsadit tuto pozici v úrovni právního zástupce , potom opomíjí, že z ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zák. práce nelze dovodit povinnost zaměstnavatele vytvářet pro odvolaného zaměstnance nové (pro zaměstnavatele reálně nepotřebné) pracovní příležitosti, aby mu mohl učinit srovnatelnou nabídku jiné práce. Jestliže tedy v daném případě záleželo na úvaze žalované, aby si s ohledem na svoji reálnou potřebu vybrala, zda systemizované pracovní místo na odboru Odloučené pracoviště Český Krumlov obsadí právníkem nebo právním zástupcem, nelze jí důvodně vytýkat, jestliže pro obě pozice platily stejné kvalifikační předpoklady, že nesplnila řádně svou nabídkovou povinnost, pokud žalobci nabídla - protože měla reálnou potřebu výkonu této práce - pozici právníka, byť z jeho pohledu šlo o variantu pro něj méně výhodnou. Protože jak vyplývá z uvedeného touto nabídkou žalovaná dostála své povinnosti, kterou jí ukládá ustanovení § 73 odst. 6 větě druhé zák. práce, nebylo již zapotřebí, aby žalobci nabízela další volná pracovní místa, která žalobce zmiňuje v dovolání. Vzhledem k tomu, že žalobce nabídku pracovního místo právníka na odboru Odloučené pracoviště Český Krumlov, kterou mu žalovaná učinila dne 12.6.2007, odmítl ve lhůtě do 14.6.2007 do 10:00 hodin , kterou (jak se podává ze zápisu z jednání mezi účastníky dne 12.6.2007) si žalobce sám ponechal na rozmyšlenou , postupovala žalovaná při podání výpovědi z pracovního poměru ze dne 14.6.2007 v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 věty druhé a třetí zák. práce.


Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku dovolatele, že jednání žalované ve vztahu k žalobci, související s jeho odvoláním z funkce a následným plněním nabídkové povinnosti, je třeba hodnotit jako zneužití výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, a že proto předmětná výpověď nemůže požívat právní ochrany a je třeba ji považovat za neplatný právní úkon .


Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce v ýkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.


Otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, se již dovolací soud minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, ze kterého ve svých úvahách vychází i sám dovolatel).


Ve smyslu tohoto právního názoru, k němuž se dovolací soud při v podstatně nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně, by jednání žalované bylo možno považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo vedeno přímým úmyslem způsobit žalobci újmu. V daném případě však přes obsáhlé námitky dovolatele z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaná (jako zaměstnavatelka) tím, že oprávněně využila svého práva podle ustanovení § 73 odst. 1 zák. práce odvolat žalobce z funkce ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, do níž ho jmenovala, sledovala v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) především poškození žalobce, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. obsazení vedoucí funkce vhodným zaměstnancem, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu spisu se naopak podává, že újma, která tímto byla žalobci způsobena [spočívající ve ztrátě pracovního místa (vedoucí funkce)] je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalované, která toliko využila svého oprávnění jednostranně (a bez nutnosti uvedení důvodu) rozhodovat o personálních změnách v zákonem taxativně stanovených vedoucích funkcích, jež mají v organizační struktuře zaměstnavatelů z hlediska plnění jejich úkolů největší význam, které dává zaměstnavatelům zvláštní právní úprava pracovního poměru zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažená v ustanovení § 73 zák. práce.


Stejně tak nelze důvodně namítat, že žalovaná nebyla vedena poctivým záměrem při plnění nabídkové povinnosti uložené jí ustanovením § 73 odst. 6 věty druhé zák. práce. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že, kdyby bylo prokázáno, že žalovaná záměrně přistoupila k podání výpovědi (resp. k odvolání žalobce z funkce) až poté, co u ní byla obsazena všechna pro žalobce vhodná volná pracovní místa, která by mu mohla nabídnout, mohl by být odůvodněn závěr, že žalovaná nepřistoupila k uvedeným povinnostem s cílem (záměrem) naplnit jejich účel (pokračování pracovním poměru bez nutnosti jeho rozvázání), ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, který byl uveřejněn pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). Taková situace však v projednávané věci nepřichází v úvahu. Jak bylo uvedeno již výše, z výsledků dokazování nepochybně vyplynulo, že žalovaná po odvolání žalobce z funkce učinila žalobci v souladu s ustanovením § 73 odst. 3 věty druhé zák. práce nabídku pracovního místa právníka na Odloučeném pracovišti Český Krumlov, které odpovídalo jeho zdravotnímu stavu i kvalifikaci. Za tohoto stavu je proto vyloučeno, aby jak tvrdí dovolatel - přímým úmyslem žalované bylo vytvářet na dovolatele psychologický nátlak a vytvořit v době výpovědi takový stav, který by jí umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance (žalobce) dále zaměstnávat .


Sdílet konečně nelze ani výtku dovolatele, že napadané rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť soud nepřipustil další návrhy relevantních důkazů v projednávané věci , a žalobci ani nedal možnost se vyjádřit k důkazům žalované svědčícím ve prospěch závěru, který soud převzal bez dalšího od strany žalované zastoupené prof. JUDr. Bělinou .


V projednávané věci z obsahu spisu (především z obsahu protokolů o jednáních před soudem prvního stupně dne 30.6.2008 a odvolacím soudem dne 28.11.2008) vyplývá, že v průběhu jednání před soudy obou stupňů bylo žalobci umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohl také vyjádřit; žalobce, který má vysokoškolské právnické vzdělání, těchto procesních práv v průběhu řízení rovněž plně využíval. Byť soud prvního stupně v průběhu jednání dne 30.6.2008 po provedení ostatních, ze strany žalobce navržených důkazů, jeho další důkazní návrhy zamítl, pak v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tyto další, žalobcem navrhované důkazy neprovedl. Protože soud je ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (neprovede především důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor), nelze v takovém postupu soudu spatřovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát prof. JUDr. Miroslav Bělina osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 4.860,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. března 2011


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu