21 Cdo 4885/2014
Datum rozhodnutí: 02.02.2016
Dotčené předpisy: § 52 písm. d) předpisu č. 262/2006Sb., § 67 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb., § 367 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb., § 243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.




21 Cdo 4885/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí č. 299/8, proti žalované CM TRANSPORT TACHOV s. r. o. se sídlem v Tachově, Oldřichovská č. 2125, IČ 626 19 969, zastoupené JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 87, o 164.943,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 127/2013 o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2014 č.j. 61 Co 318/2014-134 takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 164.943,96 Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán jako řidič, že dne 17.6.2011 utrpěl pracovní úraz a že v přímé souvislosti s tím mu byla přiznán invalidita třetího stupně. Protože nemohl nadále pro žalovanou vykonávat sjednaný druh práce, byl pracovní poměr rozvázán dohodou ze dne 29.6.2012 ke dni 30.6.2012. Vzhledem k tomu mu podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce vznikl nárok na odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku, neboť k ukončení pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v § 52 písm. d) zák. práce.

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 27.8.2014 č.j. 4 C 127/2013-101 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobci 141.517,56 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce . Ve věci samé dospěl k závěru, že k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu invalidity, která byla přiznána pro následky pracovního úrazu, a že tedy došlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce, i když žalobce nepředložil lékařský posudek . Proto mu přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně 12 násobku průměrného výdělku.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé dovodil, že v daném případě nedošlo ke skončení pracovního poměru dohodou z důvodu uvedených v § 52 písm. d) zák. práce, neboť tento zákonný důvod výpovědi je naplněn pouze tehdy, jestliže zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz. Žádný takový lékařský posudek vydán nebyl, a byť byl žalobce v době uzavření dohody již shledán invalidním a invalidita třetího stupně byla také uvedena jako důvod pro rozvázání pracovního poměru v dohodě uzavřené mezi účastníky, neznamená to, že byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. Uznání invalidity zaměstnance totiž není žádným z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení, neboť uznání invalidity je sice předpokladem pro vznik nároku na invalidní důchod, ale pro posouzení způsobilosti zaměstnance nadále konat práci samo o sobě nemá význam. Vzhledem k tomuto závěru bylo potom nadbytečné zabývat se tím, zda u žalované byl naplněn liberační důvod podle ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce, pro úplné zproštění odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Otázka hmotného práva, na které závisí napadené rozhodnutí, spočívá ve výkladu pojmu lékařský posudek v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. Jedná se o posouzení, zda došlo k ukončení pracovního poměru podle tohoto ustanovení za situace, kdy nebyl žalobcem předložen znalecký posudek vydaný poskytovatelem pracovně lékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud při výkladu této otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže vyložil pojem lékařský posudek příliš formalisticky a úzce. Pod tímto pojmem je podle názoru žalované třeba rozumět jakýkoliv důkaz, na základě něhož je zjištěno, že zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nesměl pro pracovní úraz konat dosavadní práci. V daném případě bylo o invaliditě žalobce rozhodnuto na základě posudku o invaliditě vypracovaného MUDr. Stanislavem Úlovcem, z něhož vyplývá, že pro následky úrazu došlo ke snížení pracovní schopnosti žalobce o 70%, v důsledku čehož není schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek . Za tohoto stavu skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byla skutečnost, že žalobce nesměl pro pracovní úraz dále konat dosavadní práci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná namítala, že, aby bylo možné dovodit, že pracovní poměr mezi účastníky skončil z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, je třeba, aby byl k dispozici posudek poskytovatele pracovně lékařských služeb o nezpůsobilosti zaměstnance konat dosavadní práci v důsledku pracovního úrazu. Neexistenci posudku v době dání výpovědi nelze v případném sporu nahradit a to ani znaleckým posudkem o zdravotním stavu zaměstnance. Rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu kteréhokoli stupně není samo osobně důvodem k uplatnění toho výpovědního důvodu a nedodržení těchto podmínek pak zakládá neplatnost takové výpovědi. K ukončení pracovního poměru v dané věci došlo z iniciativy zaměstnance, jehož motivací k ukončení pracovního poměru nebyla skutečnost, že nemůže pro pracovní úraz dosavadní práci konat, a proto nárok na odstupné není dán.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda podmínkou pro vznik nároku zaměstnance na odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku při rozvázání pracovního poměru dohodou ze zdravotních důvodů je, aby před rozvázáním pracovního poměru byl zařízením závodní preventivní péče vydán lékařský posudek, že zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že její posouzení bylo v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá odstupného, na které mu mělo vzniknout právo při skončení pracovního poměru dohodou účastníků ke dni 30.6.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 167/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se zcela zprostí své odpovědnosti podle § 367 odst. 1, odstupné podle věty druhé zaměstnanci nepřísluší.

Odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním jeho pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat často složitou sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci. Zaměstnanec má ze zákona právo na odstupné (mimo jiné) tehdy, jestliže ztratil dosavadní práci ze zdravotních důvodů, neboť nemůže pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání konat dosavadní práci, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice; tím, že se odstupné poskytuje nejméně ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň dvanácti měsíců pokračoval.

Odstupné při skončení pracovního poměru na základě dohody o jeho rozvázání přísluší zaměstnanci podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce jen a právě tehdy, byla-li důvodem (příčinou) rozvázání pracovního poměru se zaměstnavatelem okolnost, že zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí. Podle ustálené judikatury soudů není pro vznik práva na odstupné rozhodující, zda je v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedena (jako důvod skončení pracovního poměru) okolnost, která zakládá právo na odstupné. Byl-li totiž pracovní poměr rozvázán dohodou, má zaměstnanec právo na odstupné vždy, jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až d) zák. práce; to platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon rozvázání pracovního poměru nespojuje (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

V projednávané věci bylo zjištěno, že v dohodě ze dne 29.6.2012, kterou byl pracovní poměr rozvázán ke dni 30.6.2012, uvedli účastníci jako důvod rozvázání pracovního poměru invalidita třetího stupně , a že podle posudku o invaliditě OSSZ Tachov č.j. LPS/2012/2176-TC_CSSZ je žalobce invalidní v souvislosti s úrazem ze dne 17.6.2011 .

Odvolací soud dovodil, že, byť byl žalobce v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru již shledán Okresní správou sociálního zabezpečení Tachov invalidním a invalidita třetího stupně byla také uvedena jako důvod pro rozvázání pracovního poměru v dohodě uzavřené mezi účastníky, neznamená to, že byl naplněn výpovědní důvod výpovědi zaměstnavatele zaměstnanci dle § 52 písm. d) zákoníku práce . S tímto názorem, na jehož podporu žalovaná zdůrazňuje, že neexistenci posudku v době dání výpovědi nelze v případném sporu nahradit , dovolací soud nesouhlasí.

Je jistě správné, že uznání invalidity není žádným z důvodů taxativně uvedených v § 52 zák. práce , a že posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci se s účinností od 1.4.2012 děje na základě zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci však není aktem, z něhož by byl soud při zjišťování důvodu rozvázání pracovního poměru [tj. při zjišťování, zda k rozvázání pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce] ve sporu o odstupné povinen vycházet. Vzhledem k tomu, že takový lékařský posudek má povahu dobrozdání , může být zdravotní stav zaměstnance z hlediska jeho schopnosti dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, pro nemoc z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání posouzen lékařem i jinak, a není vyloučeno ani to, že nebyl-li poskytovatelem pracovnělékařských služeb lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci vůbec vydán - bude pro účely zjištění důvodu rozvázání pracovního poměru zjišťován (zejména prostřednictvím odborných vyjádření orgánů veřejné moci, popřípadě znaleckých posudků) teprve v řízení o odstupné při skončení pracovního poměru ze zdravotních důvodů.

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci, který uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru, přísluší bez ohledu na to, co bylo v této dohodě uvedeno jako důvod rozvázání pracovního poměru a zda byl v době uzavření dohody poskytovatelem pracovnělékařských služeb vydán lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci - odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku, jestliže zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nesměl pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání dále konat dosavadní práci a že tato okolnost byla skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků, a jestliže byly-li důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo onemocnění nemocí z povolání - se zaměstnavatel zcela nezprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání podle ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 983/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2015, pod č. 69, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 3320/2013, popřípadě rozsudek ze dne 18.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 448/2014).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst.1 a § 226 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. února 2016 JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu