21 Cdo 4868/2007
Datum rozhodnutí: 29.01.2009
Dotčené předpisy: § 259 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.1.1991, § 242 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.1.1991, § 195 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.1.1991, § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4868/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. a. s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 110/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2007, č. j. 10 Co 291/2006-308, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu ze dne 5. 11. 1987 náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 1994 do 30. 11. 2005 s úroky z prodlení, které vyčíslil, a aby mu z tohoto důvodu platil od 1. 12. 2005 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 15.041,95 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 15. 11. 1987 utrpěl u právního předchůdce žalovaného státního podniku A. J. n. N., závod K., pracovní úraz, v důsledku něhož se stal částečně invalidní, a žalovaný (jeho právní předchůdce) mu poté vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zák. práce, vycházeje z dohody účastníků ze dne 3. 10. 1990 o úhradě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Od října roku 1995 mu však přestala být tato náhrada vyplácena, a v důsledku nesprávného právního názoru právního předchůdce žalovaného ohledně výkladu čl. VI, odst. 6 novely ZP č. 74/94 Sb. mu žalovaný navíc dodatečně srazil původně proplacenou náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od ledna roku 1994.

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 15. 9. 2004 č.j. 11 C 110/96-177 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 557.472,24 Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil a aby mu počínaje říjnem 2004 platil 6.019,38 Kč měsíčně, ve výši rozdílu s úrokem mezi požadovanou částkou 1.827.727,50 Kč a přiznanou částkou 557.472,24 Kč a ve výši rozdílu mezi požadovanou rentou ve výši 19.478,64 Kč měsíčně a přiznanou rentou ve výši 6.019,38 Kč od 1. 10. 2004 žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že žalovaný je povinen zaplatit ČR - do pokladny Okresního soudu v Sokolově na náhradě nákladů řízení státu 29.000,- Kč a 14.450,- Kč na soudním poplatku. Ve věci samé vycházel z toho, že žalobce nepředložil žádný důkaz , že jeho průměrný výdělek před úrazem dosahoval částky 4.682,- Kč , a že ze mzdových listů vyplývá, že průměrná mzda dosáhla částky 3.494,- Kč . Zdůraznil dále, že žalobce vůbec nepřihlížel k tomu, že z 55 % zůstala jeho pracovní schopnost zachována , a že navíc při výpočtu odškodňovacího základu nevycházel ze skutečně dosahovaného výdělku v době před úrazem uvedeného ve mzdovém listu .

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2005 č.j. 10 Co 16/2005-189 rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené (tj. s výjimkou výroků, jímž bylo žalobě vyhověno) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se v souvislosti s výší tzv. odškodňovacího základu měl zabývat hodnocením dohody o úhradě ztráty na výdělku ze dne 3.10.1990 uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného, a že se nezabýval ani individuálním hodnocením možnosti žalobce získat nové zaměstnání z toho pohledu, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností nebo zda je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání (pracovním úrazem) .

Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 8. 2. 2006 č.j. 11 C 110/96-259 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 361.514,55 Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, a počínaje lednem 2006 aby žalobci platil 2.490,87 Kč měsíčně, ohledně zbývající části žaloby v rozsahu uvedeném pod bodem III. a IV. výroku svého rozsudku žalobu zamítl a rozhodl, že účastníkům se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení , a že žalovaný je povinen zaplatit ČR do pokladny Okresního soudu v Sokolově 35.621,70 Kč na náhradě nákladů řízení státu a 20.400,- Kč na soudním poplatku. Ve věci samé při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vycházel ze zjištění, že průměrný výdělek žalobce v rozhodném období představoval částku 3.494,- Kč. Vycházel-li žalobce z částky 4.682,- Kč, soud prvního stupně přihlédl k tomu, že z uvedené částky vycházela sice dohoda účastníků ze dne 3. 10. 1990, avšak že s ohledem na valorizace se poměry změnily , neboť valorizovaný výdělek dohodnutou částku převýšil k 1. 7. 1992 . Tato změna poměrů podle názoru soudu prvního stupně odůvodňuje zvýšení poskytovaného plnění a odchýlení se od uzavřené dohody . Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobce je sice handicapován následky pracovního úrazu v poměru ke zdravým uchazečům o zaměstnání , avšak že zbytek jeho pracovní schopnosti nelze pominout . Okolnost, že se mu nezdařilo nastoupit žádnou práci, kterou by mohl i při následcích svého úrazu vykonávat, nelze klást k tíži žalované společnosti . Vzhledem k tomu by žalobce byl po celou dobu po ukončení pracovní neschopnosti schopen dosahovat příjmu ve výši 55 % státem stanovené minimální mzdy , soud prvního stupně od částek vypočítaných znalcem Ing. A. F. odečetl sumy již pravomocně přiznané rozsudkem č. j. 11 C 110/96-177 a 55 % minimální mzdy .

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 4. 2007 č.j. 10 Co 291/2006-308 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit do pokladny Okresního soudu v Sokolově soudní poplatek ve výši 10.200,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu České republice do pokladny Okresního soudu v Sokolově částku 17.810,85 Kč a do pokladny Krajského soudu v Plzni částku 1.460,75 Kč. Ve věci samé dovodil, že, došlo-li mezi účastníky k uzavření dohody, kterou si účastníci upravili nároky mezi nimi sporné, tedy v daném případě průměrný výdělek, kterého dosahoval žalobce před vznikem škody, došlo k uzavření dohody podle § 259 zák. práce v tehdy platném znění. Taková dohoda má povahu narovnání a je nutno z ní do budoucna vycházet . Výpočet na základě této částky tedy provedl i znalec a z tohoto výpočtu proto soud vycházel . Dále odvolací soud dovodil, že, bylo-li rozhodnuto, že žalobce je pouze částečně invalidní, nelze dovozovat, že jsou to jen zdravotní důvody, které nedovolují žalobci pracovat . Soud prvního stupně proto podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, jestliže zahrnul do své kalkulace i odečet poměrné části minimální mzdy, kterou by byl schopen si žalobce vydělat, pokud by situace na trhu práce byla taková, že by našel zaměstnání .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Namítal, že soud prvního stupně vycházel z průměrného výdělku před vznikem škody ve výší 3.494,- Kč, avšak podle názoru žalobce měla být pro účely výpočtu náhrady použita jako průměrný výdělek před vznikem škody částka 4.682,- Kč, neboť takto to bylo sjednáno dohodou ze dne 3. 10. 1990. Odpovídalo by spravedlivému očekávání , že soudy budou z těchto údajů vycházet. Jestliže však soudy obou stupňů bez dalšího upřednostnily částku 3.494,- Kč a nijak nepřihlédly k dohodě ze dne 3. 10. 1990 a k tam uvedené částce průměrného výdělku ve výši 4.682,- Kč , zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávná je i úvaha, že žalovaný nemůže nést odpovědnost za to, že trh práce žalobci nenabídl zaměstnání honorované alespoň minimální mzdou , respektive, že to nejsou jen zdravotní důvody, které mu nedovolují pracovat. Skutečnost, že mu v místě bydliště nebyla po celou rozhodnou dobu nabídnuta práce odpovídající jeho zachované pracovní schopnosti a zdravotnímu stavu, nemůže mu být přičítána k tíži, naopak tento fakt by měl jít k tíži žalovaného jakožto subjektu odpovědného z titulu náhrady ztráty na výdělku . Nezdařilo-li se mu tedy po celé rozhodné období získat odpovídající zaměstnání pro objektivní důvody spočívající v nedostatku pracovních příležitostí v místě jeho bydliště, pak tento fakt, který sám nemůže jakkoli ovlivnit a změnit, nemůže vést k automatickému snížení náhrady za ztrátu na výdělku . Jestliže tedy soudy obou stupňů zcela nesprávně postupovaly při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody , a pokud ještě od takto nesprávně vypočtené částky odečetly poměrnou část hypotetických příjmů , kterých by údajně mohl dosáhnout nebýt nezaměstnanosti, pak jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje zčásti proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalované z hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalované přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 8. 2. 2006 č.j. 11 C 110/96-259 (ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení) jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 15. 9. 2004 č.j. 11 C 110/96-177 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 31. 1. 2005 č.j. 10 Co 16/2005-189.

Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 8. 2. 2006 č.j. 11 C 110/96-259 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 31. 1. 2005 č.j. 10 Co 16/2005-189 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž tehdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, aby se zabýval hodnocením dohody o úhradě ztráty na výdělku ze dne 3.10.1990 uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného, a aby věc posoudil, z toho pohledu, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností nebo zda je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání (pracovním úrazem) . Při svém novém rozhodnutí však soud prvního stupně rozhodl (pokud jde o otázku průměrného výdělku a otázku vlivu nezaměstnanosti žalobce na výši náhrady za ztrátu na výdělku) stejně, jako ve svém předcházejícím rozhodnutí.

Za tohoto stavu, kdy dovolání žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu po věcné stránce - jak vyplývá z porovnání s rozsudkem soudu prvního stupně - na závěru, že průměrným výdělkem před vznikem škody je částka 3.494,- Kč zjištěná na základě mzdových listů za rozhodné období, a nikoliv částka 4.682,- Kč, ze které na základě ujednání ze dne 3. 10. 1990 vycházel žalobce, a dále, že je třeba při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku přihlédnout i k části minimální mzdy, kterou by byl schopen si žalobce vydělat, pokud by situace na trhu práce byla taková, že by našel zaměstnání .

Výklad právní otázky, jak má být stanovena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zákoníku práce u zaměstnance, který byl z důvodu pracovního úrazu (nemoci z povolání) převeden na jinou, méně placenou práci, jestliže v důsledku organizačních změn provedených u zaměstnavatele nebo z jiných důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání tuto práci ztratil, začal vykonávat ještě méně placenou práci nebo začal podnikat s ještě nižším výdělkem anebo se ocitl bez práce (což je případ řešený v posuzované věci), se již v rozhodovací činnosti soudů ustálil. Byl přijat a nadále je jako správný přijímán názor (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1995 sp. zn. 6 Cdo 91/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1995 na str. 243, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobných věcí se týkající právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.2.2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001), že, pobírá-li poškozený náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) podle ustanovení § 195 zákoníku práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce a že potom dosahoval bez vlastní viny ještě nižších výdělků (v pracovněprávním nebo jemu obdobnému vztahu či při podnikání) nebo že bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce; poškozenému tedy přísluší i v době po rozvázání pracovního (nebo jiného obdobného) poměru provedenému z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku (§ 195 zákoníku práce) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního (nebo jiného obdobného) poměru, samozřejmě s přihlédnutím k valorizacím průměrného výdělku. Výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99 na základě těchto obecných východisek pro stanovení tzv. fixní renty výslovně zdůrazňuje, že z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu (§ 190 zák. práce) nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že na tomto názoru nemá dovolací soud důvod cokoli měnit a že odvolací soud (i soud prvního stupně) při rozhodování věci z uvedeného právního názoru vycházel a posoudil tedy uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí řešil otázku, jaký význam z hlediska stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce má pro občanské soudní řízení průměrný výdělek před vznikem škody, který byl v minulosti uzavřené dohodě zaměstnavatele a poškozeného zaměstnance o náhradě za ztrátu na výdělku podkladem pro výpočet tehdy splatné výše náhrady za ztrátu na výdělku. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu beze zbytku a ve všech souvislostech vyřešena, a proto napadený rozsudek představuje z pohledu této právní otázky rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce utrpěl u právního předchůdce žalovaného dne 5.11.1987 pracovní úraz, pro jehož následky byl neschopen práce od 5.11.1987 do 7.10.1988. Náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti od 8.10.1988 do 30.11.1989 uplatnil v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 7/90; dne 3.10.1990 uzavřel žalobce a právní předchůdce žalovaného (A. s.p. J. n. N.) dohodu, kterou se žalobce zavázal vzít zpět žalobu v uvedené právní věci v rozsahu, v němž v řízení uplatňoval právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti , zaměstnavatel prohlásil že na účet zástupce žalobce poukázal náhradu za ztrátu na výdělku vzniklou od prosince 1989 do konce června 1990 . Pod bodem III. dohody se zaměstnavatel zavázal hradit L.T. náhradu za ztrátu na výdělku po skončení PN vzniklou od 1.7.1990 s tím, že při výpočtu rozsahu náhrady budou účastníci respektovat, že průměrný výdělek L.T. před vznikem škody činil 4.682,- Kč a že pokud jde o další otázky týkající se rozsahu výše uvedeného nároku, budou použita příslušná ustanovení zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů . Pod bodem IV. dohody bylo obsaženo ujednání o nárocích splatných do 30.9.1990, dále pak, že se zaměstnavatel zavazuje počínaje 1.10.1990 platit L. T. zálohu na měsíční náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 1.000,- Kč měsíčně, a že žalobce prokáže vždy do 30ti dnů od ukončení kalendářního pololetí své výdělky v daném pololetí . Rozhodnutím ČSSZ v P. ze dne 19.4.1993 byl žalobci zpětně přiznán částečný invalidní důchod od 16.10.1989 , od října 1995 pak žalovaný přestal žalobci vyplácet zálohu i rozdíl mezi ucházejícím výdělkem a částečným invalidním důchodem s odůvodněním, že se necítí vázán dohodou ze dne 3.10.1990, neboť v důsledku změny poměrů nemůže žádná ze stran plnit své povinnosti.

S názorem dovolatele, že za uvedeného skutkového stavu je v posuzované věci pro stanovení výše nároku na náhradu za ztrátu na výdělku průměrným výdělkem před vznikem škody ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce rozhodný ten průměrný výdělek, který je stanoven v dohodě účastníků ze dne 3.10.1990, dovolací soud nesouhlasí.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že posuzovanou otázkou je povaha právního úkonu ze dne 3.10.1990 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.1.1991 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 3/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce) - dále jen zák. práce.

Podle ustanovení § 259 zákoníku práce účastníci mohou upravit nároky mezi nimi sporné dohodou, která musí být učiněna písemně, jinak je neplatná.

Dohodou o sporných nárocích ve smyslu ustanovení § 259 zákoníku práce si účastníci pracovněprávního vztahu upravují svá práva a povinnosti z jednoho nebo více nároků, jež mezi nimi byly dosud sporné. Uzavření dohody podle ustanovení § 259 zákoníku práce předpokládá, že mezi účastníky došlo k jednání, při němž si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám vzniku nároku, jeho výše nebo k jiným sporným okolnostem, a které vyústilo v odstranění dosavadních pochybností a rozporů a projevilo se ve vzájemných ústupcích učiněných v zájmu dosažení dohody. Došlo-li k dohodě o sporných nárocích, má to za následek, že dosavadní nárok zaniká, neboť je nahrazen novým vymezením práv a povinností účastníků obsažených v dohodě.

Byla-li uzavřena dohoda o náhradě škody z pracovního úrazu (nemoci z povolání), mající povahu narovnání, nerozhoduje soud k návrhu na novou úpravu náhrady za ztrátu na výdělku již o nároku pracovníka na náhradu za ztrátu na výdělku jako o jedné ze složek nároku na náhradu škody z pracovního úrazu (nemoci z povolání, ale toliko o tom, zda došlo k podstatné změně poměrů, která podle příslušných hmotněprávních ustanovení odůvodňuje snížení či zvýšení dohodnutých opětujících se dávek (peněžitého důchodu), případně zproštění povinnosti odpovědné organizace k jejich dalšímu poskytování. (Srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1969 sp. zn. 7 Cz 13/69, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1969, pod č. 83).

Dohoda o narovnání, kterou si účastníci mezi sebou nově upravují sporná práva a sporné povinnosti a nahrazují je právy novými, musí odpovídat obecným požadavkům na platnost právních úkonů (§ 242 zák. práce). Při splnění těchto předpokladů může být i všeobecná (generální), tj. může se týkat všech práv, která tvoří obsah právního vztahu mezi poškozeným zaměstnancem a odpovědným zaměstnavatelem, s výjimkou těch, na něž některý z účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla dohoda uzavřena. Dosavadní závazek však zaniká jen v tom rozsahu, v jakém jsou sporná práva a sporné povinnosti nahrazeny závazkem novým.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že na základě dohody účastníků ze dne 3.10.1990 mohl zaniknout závazek žalovaného (jeho právního předchůdce) platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce (a tomu odpovídající právo žalobce náhradu z tohoto titulu požadovat) pokud se týče období od prosince 1989 do konce června 1990 , a byl nahrazen závazkem z dohody zaplatit 10.246,50 Kčs (srov. bod II. dohody) . Z dalšího obsahu dohody však vyplývá, že dohodou účastníků nebyl sjednán nový závazek odlišný od závazku z náhrady škody: podstatou ujednání je jednak prohlášení žalovaného, že bude žalobci platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení PN vzniklou od 1.7.1990 a že mu bude platit zálohu na měsíční náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 1.000,- Kčs, žalobce se zavázal pololetně prokazovat výši svého výdělku, aby bylo možno vyrovnat nedoplatky či přeplatky z náhrady . Ujednání, že při výpočtu rozsahu náhrady budou účastníci respektovat, že průměrný výdělek L. T. před vznikem škody činil 4.682,- Kč , nemůže být samo o sobě předmětem dohody o narovnání již z toho důvodu, že údaj o průměrném výdělku nemá povahu sporného nároku ve smyslu ustanovení § 259 zák. práce. Především ale za situace, kdy plnění uvažované dohodou ze dne 3.10.1990 neztratilo povahu náhrady za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce, kogentní povaha pracovněprávních předpisů upravujících v době vzniku tohoto nároku způsob výpočtu průměrného výdělku před vznikem škody (srov. § 30 a násl. nařízení vlády č. 54/1975 Sb.) nepřipouštěla, aby stanovení průměrného výdělku bylo způsobilým předmětem smluvního ujednání účastníků pracovněprávního vztahu [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce].

Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu