21 Cdo 4847/2007
Datum rozhodnutí: 02.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4847/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. D., o 182.883,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 44/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007 č.j. 25 Co 66/2007-294, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:



Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 182.883,- Kč brutto s 12% úroky z prodlení od 23.2.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od 1.7.1995 na prodejně v P. a od 1.8.1995 na provozovně v K. H. I když od nástupu do práce neustále urgoval žalovaného o vyhotovení pracovní smlouvy, byla mu předložena i s podpisem, který není jeho , až dne 17.5.1996 a byla datována dnem 1.2.1996. Její obsah nebyl se žalobcem projednán, datum nástupu do práce byl posunut o 7 měsíců a měsíční plat byl nižší, než jaký byl žalobci ve skutečnosti vyplácen. Ačkoli žalobce od 1.8.1995 do 17.5.1996 denně dojížděl z místa svého bydliště v P. na pracoviště do K. H., pracoval pro žalovaného 10-12 hodin denně, opotřebovával vlastní automobil , žalovaný mu vyplácel na cestovné (tj. na benzin podle ujetých kilometrů) pouze 75% z dohodnutých 100% a dosud mu nevyplatil část mzdy. Po žalovaném proto požadoval na dlužné mzdě 44.860,- Kč, na jízdném 128.731,- Kč a na stravném 9.292,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4.6.2002 č.j. 18 C 44/99-164, ve znění usnesení ze dne 16.2.2005 č.j. 18 C 44/99-198, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 83.964,- Kč, co do částky 98.919,- Kč s 12% úroky z prodlení z částky 182.883,- Kč od 23.2.1998 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 na náhradě nákladů řízení každý 3.450,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky nevznikl v důsledku řádně uzavřené pracovní smlouvy ˇ- (znalecký posudek vyloučil pravost podpisu žalobce ), nýbrž že vznikl konkludentně , neboť bylo prokázáno, že se účastníci ústně dohodli na druhu práce, místě výkonu práce, na způsobu proplácení mzdy a výdajů na pohonné hmoty , že se shodli na částce mezi 10.000,- až 15.000,- Kč měsíčně a že žalobce skutečně pro žalovaného vykonával práci a přijímal od něho dispozice k jejímu řádnému výkonu . Vycházeje z listin předložených ke kontrole finančnímu úřadu , podle nichž vykázaná hrubá mzda za období, po které žalobce konal pro žalovaného práci, činila 129.702,- Kč, avšak žalobce uznal, že obdržel na mzdě 111.000,- Kč , náleží žalobci podle názoru soud prvního stupně - vzhledem k tomu, že žalovaný neměl přehled o vyplacené mzdě - doplatek mzdy ve výši 18.702,- Kč. Jelikož žalovaný potvrdil, že bylo dohodnuto proplácení jízdného , avšak opět nebyl schopen doložit jakou částku vyplatil, musel soud opět vycházet ze žalobcem uznané vyplacené částky 119.900,- Kč , a proto, pokud podle výpočtu soudu celková náhrada jízdného by činila 185.162,- Kč, zbývá k doplacení 65.292,- Kč . Požadavek žalobce na stravné shledal soud prvního stupně zcela neopodstatněným, neboť žalobce neprokázal existenci dohody o stravném.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.10.2005 č.j. 21 Co 211,212/2005-203 řízení o odvolání žalobce zastavil a rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve vyhovujícím výroku o věci samé (o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 83.964,- Kč) a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud po zjištění, že podání byť označené jako odvolání - žalobce mínil jako vyjádření k odvolání žalovaného, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu napadeném odvoláním žalovaného (tj. již jen ohledně přisouzených nároků na doplatek mzdy ve výši 18.702,- a doplatek jízdného ve výši 65.292,- Kč). Oproti soudu prvního stupně dovodil, že za situace, kdy mezi účastníky nebyla platně sjednána pracovní smlouva, ale fyzická osoba již začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat (žalovaný nepopíral, že nějaké práce pro něj žalobce vykonával a že mu za to také zaplatil určité částky), vzniká tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, v němž oběma účastníkům vzniknou povinnosti posuzované podle zákoníku práce . Protože však nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení týkající se pracovního poměru, ale fyzické osobě musí být vydáno bezdůvodné obohacení , jehož výše pak odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osově za skutečně vykonanou práci ; proto v dalším řízení bude na žalobci, aby (po poučení soudu prvního stupně) tvrdil a prokázal, jaké skutečné práce a kdy pro žalovaného vykonával . Ohledně nároku na doplatek jízdného pak odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí má stát na řádně zjištěném skutkovém stavu a nikoliv na hypotetických úvahách o počtu ujetých km .

Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 12.6.2006 č.j. 18 C 44/99-273 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 47.147,28 Kč, co do částky 36.816,72 Kč žalobu zamítl, nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby o 19% úroky z prodlení z částky 182.883,- Kč od 20.5.1996 do zaplacení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 1.611,84 Kč a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 náklady státu ve výši 6.017,68 Kč a že žalovaný je z téhož titulu povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 částku 2.114,32 Kč. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu o faktickém pracovním poměru účastníků po doplnění řízení dospěl k závěru, že bylo nepochybně prokázáno , že žalobce od 1.8.1995 do 20.5.1996 dojížděl z P. do provozovny žalovaného v K. H., kde vykonával pro žalovaného práci spočívající v tom, že po materiální a organizační stránce zajišťoval (truhlářskou) výrobu . Žalovaný touto činností žalobce získal prospěch , který odpovídá průměrnému hrubému výdělku zaměstnance, vedoucího truhlářskou dílnu, který podle zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí - činil 10.050,- Kč v roce 1995 a 10.900,- Kč v roce 1996. Po porovnání průměrných hrubých výdělků v příslušném oboru a čistým příjmem připadajícím na odměnu žalobce , který činil cca 10.000,- Kč měsíčně , soud prvního stupně dovodil, že částka vyplacená žalobci z titulu mzdy (byť zde nebyl pracovní poměr sjednán) byla dostatečná a že proto na straně žalovaného v této části žaloby nedošlo k bezdůvodnému obohacení . Oproti tomu každodenními jízdami žalobce na provozovnu v K. H. podle jeho názoru došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, neboť, pokud by tuto činnost nevykonával žalobce, musel by žalovaný do provozovny dojíždět sám, případně touto činností pověřit jinou osobu . Vycházeje ze vzdálenosti P. K. H. a zpět, průměrné spotřeby vozidla žalobce, počtu pracovních dnů připadajících na období od 1.8.1996 do 20.5.1996, průměrné ceny benzinu a zákonné výše náhrady za opotřebení vozidla v tomto období soud prvního stupně vypočetl, že žalobci mělo být za žalované období vyplaceno na cestovních náhradách (jízdném) 167.047,28 Kč. Protože žalobce obdržel pouze 119.000,- Kč, zbývá z tohoto titulu doplatit 47.147,28 Kč, a proto v této částce soud shledal žalobu důvodnou .

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.4.2007 č.j. 25 Co 66/2007-294 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 18.702,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil, jinak zůstal odvoláním nedotčen ; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu se žalobce, který napadl odvoláním zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně s tím, že požadoval změnu tohoto výroku a přiznání doplatku mzdy ve výši 44.860,- Kč, předně nevypořádal s otázkou, co je konkrétně předmětem daného odvolacího řízení . Jestliže v odvolání napadl toliko doplatek mzdy a nikoliv jízdné, pak nepřihlédl náležitě k tomu, že předmětem řízení zůstal doplatek mzdy pouze co do částky 18.702,- Kč, neboť o zbytku tohoto nároku (tj. ohledně částky 26.158,- Kč) bylo již dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4.6.2002 č.j. 18 C 44/99-164. Ohledně odvoláním dotčeného předmětu řízení (o požadavku žalobce na doplatek mzdy ve výši 18.702,- Kč) odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že provedl správně a úplně dokazování , na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti , a dospěl ke správnému právnímu závěru, přičemž své rozhodnutí náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil . Soud prvního stupně podle jeho názoru zcela správně s odkazem na ust. § 243 zák. práce dovodil, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného při tzv. faktickém pracovním poměru v souvislosti s výkonem činnosti žalobce nedošlo . Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána spolehlivě dohoda mezi účastníků o výši odměny za vykonanou činnost, která měla představovat podle žalobce částku 15.000,- Kč měsíčně, nelze soudu prvního stupně vytknout, když při rozhodování vycházel předně ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí, která dokládala výši měsíčního výdělku v rozhodném období pro vedoucího truhlářské dílny . Za tohoto stavu tudíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu nedoplatku mzdy, tedy v rozsahu 18.702,- Kč jako věcně správný potvrdil s tím, že nad rámec této částky zůstal zamítavý výrok nedotčen .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé a do výroků o nákladech řízení účastníků) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytkl soudům, že neprovedly dokazování řádně zejména tím, že neprovedly všechny navrhované a nabízené důkazy, provedené důkazy pak hodnotily nesprávně a tak došlo k tomu, že dospěly k nesprávným závěrům a k nesprávnému právnímu posouzení věci . Zdůraznil, že v průběhu řízení bylo zjištěno a prokázáno , že u žalovaného pracoval jako vedoucí truhlářského provozu, že na své pracoviště v K. H. denně dojížděl ze svého bydliště v P. a že za tuto práci byla dohodnuta mzda 15.000,- Kč čistého měsíčně, která měla být časem navýšena na 20.000,- Kč. Výši dohodnuté mzdy přiznal v rámci řízení před soudem sám žalovaný a podle názoru dovolatele tudíž není žádný důvod tento fakt zpochybňoval či vytvářet na základě údajů z Ministerstva práce a sociálních věcí nějaké úvahy, že by plat vedoucího truhlářského provozu měl být 10.000,- Kč . Kdyby žalobce tuto práci vykonával v místě bydliště tak snad ano , ale soud nevzal v úvahu fakt , že dojížděl na své pracoviště denně 100 km tam a 100 km zpět a že při plnění úkolů najel dalších 30-60 km ještě v místě pracoviště. Žalobce každý měsíc odevzdával žalovanému výkaz, který obsahoval údaje o počtu najetých kilometrů, o příjmech a výdajích, o vyplacené mzdě a cestovném. Tyto měsíční výkazy však žalovaný přes výzvu soudu nepředložil s odůvodněním, že se ztratily, ačkoli podle názoru dovolatele má ze zákona povinnost všechny podobné doklady uchovat minim. po dobu 10 let . V závěru řízení žalovaný předložil pouze výkaz za květen 1996, v němž uvedené údaje jen potvrzují oprávněnost a pravdivost žalobcových nároků , a bylo tak prokázáno, že žalovaný dluží žalobci určitou částku . Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nepřiznal žalobci ani částečnou náhradu nákladů řízení a že naopak žalobce musel uhradit část nákladů žalovanému, který při řízení jednoznačně mařil dokazování, neuváděl pravdivé skutečnosti a úmyslně řízení protahoval . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 18.702,- Kč; ohledně zbývající části předmětu řízení - jak vyplývá z obsahu výše zmíněných rozsudků soudů vydaných v projednávané věci - bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání žalobce do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení § 237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání žalobce v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. září 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu