21 Cdo 4795/2009
Datum rozhodnutí: 28.02.2012
Dotčené předpisy: § 475 odst. 1 obč. zák. ve znění do 30.06.2006, § 115 obč. zák.




21 Cdo 4795/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. C., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská č. 6, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Ostravě, Lihovarská č. 1335/9, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 97/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2009 č.j. 57 Co 627/2008-123, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňky Doležílkové, advokátky se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská č. 6.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 12.4.2006 domáhal, aby bylo určeno, že je dědicem zůstavitelky K. N., zemřelé. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se zůstavitelkou žil déle než jeden rok před její smrtí ve společné domácnosti, což mohou potvrdit jím označení svědkové. V průběhu řízení o dědictví však vznikl se žalovanou "spor o existenci společné domácnosti" a žalobce byl usnesením ze dne 28.2.2006 sp. zn. 99 D 525/2005 vyzván, aby své dědické právo uplatnil žalobou.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.11.2007 č.j. 59 C 97/2006-73 ve znění usnesení ze dne 31.7.2008 č.j. 59 C 97/2006-102 žalobu zamítl a rozhodl, že "účastníkům řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává". Z výsledků dokazování zjistil, že žalobce "nikdy v rodinném domě K. N. nežil" a že je ženatý s M. C., se kterou žije v jejich rodinném domě, a dovodil, že "vzájemná návštěva žalobce s K. N. nevykazuje společnou domácnost". Protože nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by žalobce žil s K. N. nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost, není žalobce jejím dědicem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13.3.2009, č.j. 57 Co 627/2008-123 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.698,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.614,- Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Doležílkové. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že sice "žalobce a zůstavitelka nikdy společně nebydleli" a "zůstavitelka dávala žalobci jen část svého důchodu", avšak žalobce, jeho manželka a syn P. byli "se zůstavitelkou ať jeden, druhý nebo všichni tři v denním kontaktu" nejméně jeden a půl roku před její smrtí, žalobce a členové jeho rodiny oslovovali zůstavitelku jako "tetu", neboť zůstavitelka žalobce, i když nebylo jeho "pokrevní příbuznou", vychovávala (manžel zůstavitelky byl žalobcovým "poručníkem" a žalobce vyrůstal v jejich domácnosti) a mezi žalobcem (a také jeho manželkou "a minimálně synem P.") a zůstavitelkou "docházelo ve vzájemným vztahům v rozsahu, který se vymyká běžné občanské výpomoci" (nešlo jen o nákupy, donášku jídla, úklid a pomoc v domácnosti, ale ve skutečnosti k "prolnutí domácnosti žalobce, tvořené žalobcem, jeho manželkou a synem P. a domácnosti zůstavitelky"). I když zůstavitelka "nechtěla opustit svůj dosavadní byt na statku", k němuž byla "vázána", a přála "si sledovat hospodaření, které v té době bylo již plně zajišťováno především synem žalobce P. za pomoci žalobce a dalších rodinných příslušníků", a i když žalobce "nenakládal s částí důchodu zůstavitelky, která si ponechávala část peněz pro svoji osobní potřebu", je podle názoru odvolacího soudu nepochybné, že bylo "vytvořeno specifické spotřební společenství, které zahrnovalo nejen žalobce a zůstavitelku, ale i přinejmenším jeho manželku", jako jediná společná domácnost ve smyslu ustanovení § 115 občanského zákoníku, která vznikla nejpozději na podzim 2003 a trvala až do smrti zůstavitelky. Na tom nic nemění ani "faktické oddělené bydlení zůstavitelky a ostatních členů domácnosti", které "naplnění znaků společné domácnosti nevylučuje, neboť šlo v podstatě pouze o dvě části téže domácnosti". Odvolací soud uzavřel, že žalobce je ve smyslu ustanovení § 475 občanského zákoníku dědicem zůstavitelky; otázku, zda byl členem tohoto "spotřebního společenství" a dědicem zůstavitelky také žalobcův syn P., odvolací soud neřešil s odůvodněním, že pro rozhodnutí v projednávané věci nebyla podstatná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud "příliš extenzivně" vyložil pojem "společná domácnost", když do něho pojal "nejen vlastní hospodaření v domácnosti a uhrazování potřeb, ale také práci na celém hospodářství". Vytýká odvolacímu soudu, že "staví společnou domácnost tak, že ji tvořila vlastně zůstavitelka společně s rodinou C. dohromady a že tedy nevychází z toho, že žalobce tvořil společnou domácnost se zůstavitelkou, protože to samozřejmě vylučovala skutečnost, že žalobce tvořil a tvoří jinou společnou domácnost se svou manželkou"; kdyby zůstavitelka tvořila "společnou domácnost s C., pak by se stala součástí celé této domácnosti, avšak žaloba takto podána nebyla". Žalovaná poukázala též na okolnost, že nebylo prokázáno, že by syn žalobce P. "tvořil společnou domácnost se žalobcem, ačkoliv to nebyl žalobce, kdo se hospodaření účastnil nejvíce a zcela pravidelně". Žalovaná dospívá k závěru, že žalobce a zůstavitelka "nevykazovali úmysl spojit své domácnosti, naopak zůstavitelka až do poslední chvíle, kdy byla schopna, si vedla svůj oddělený samostatný život a totéž také žalobce", a že teprve "v situaci, kdy již nebyla schopna některé věci sama obstarat, protože odmítla jídlo z charity, začali jí manželé C. spolu s dalšími členy rodiny i sousedy s běžnými úkony v domácnosti pomáhat"; takové chování "vykazuje zřejmé znaky občanské výpomoci, nikoliv však znaky společné domácnosti". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle jeho názoru bylo prokázáno, že žalobce žil se zůstavitelkou nejpozději od podzimu 2003 ve společné domácnosti, když zdravotní stav zůstavitelky se "zhoršil počátkem roku 2003, kdy začala vyžadovat větší pomoc a kdy se začalo vytvářet společné soužití, které se na podzim roku 2003 již ustálilo". Žalobce dovozuje, že soužití se zůstavitelkou se "vymykalo běžné občanské výpomoci" a že "došlo k prolnutí jeho domácnosti s domácností zůstavitelky".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30.6.2006).

Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§ 115 občanského zákoníku).

Společnou domácností se ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009) - soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při posouzení povahy soužití žalobce se zůstavitelkou z výše uvedených závěrů vycházel. S jeho názorem, že žalobce je dědicem zůstavitelky podle ustanovení § 475 odst. 1 občanského zákoníku, dovolací soud souhlasí.

Žalovaná vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že "příliš extenzivně" vyložil pojem "společná domácnost", když do něho pojal "nejen vlastní hospodaření v domácnosti a uhrazování potřeb, ale také práci na celém hospodářství". Společná domácnost předpokládá - jak uvedeno výše - soužití dvou či více osob ve spotřebním společenství, v němž jednotliví členové přispívají podle svých schopností a možností k úhradě společných nákladů a k obstarávání společných potřeb. Společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost, například jako v projednávané věci poskytování výdobytků z hospodaření na statku žalobci (uhrazování nákladů nelze tedy zúžit pouze na nakládání s důchodovým příjmem zůstavitelky, jak to učinil soud prvního stupně). Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem, když při posuzování povahy soužití žalobce se zůstavitelkou vzal v úvahu také "práci na celém hospodářství", neboť také vypovídá o vztazích zůstavitelky a žalobce v době nejméně jednoho roku před smrtí zůstavitelky.

Se závěry odvolacího soudu lze souhlasit též v tom, že mezi žalobcem a zůstavitelkou bylo vytvořeno "specifické spotřební společenství", které spočívalo v tom, že žalobce nakládal také s majetkem zůstavitelky, tj. domem, pozemky a lesy, že z něj bral užitky v podobě výpěstků ze zahrady a produktů hospodaření, tedy vejce, masa zabitých zvířat, výrobků z něho apod., které byly podle potřeby rozdělovány, že žalobce neodděloval své prostředky a prostředky zůstavitelky, a že rodina žalobce zajišťovala stravování zůstavitelky. Povaha takového "spotřebního společenství" nepochybně odpovídá požadavkům nikoliv snad "občanské výpomoci", ale na vedení společné domácnosti.

Závěru o tom, že žalobce žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti a že z toho důvodu pečoval o společnou domácnost, nebrání ani zjištění o tom, že zůstavitelka bydlela ve "svém dosavadním bytě na statku", který nechtěla opustit. Soužití ve společné domácnosti totiž nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. I když zůstavitelka bydlela "na statku", vytvořili se žalobcem takové společenství, které se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.

Tím, zda do společné domácnosti se zůstavitelkou patřil také žalobcův syn P., nebylo potřebné se v projednávané věci zabývat. Odvolací soud správně dovodil, že ani případné vyřešení této otázky nemá (nemůže mít) vliv na to, zda žalobce je ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 občanského zákoníku dědicem zůstavitelky K. N.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. Zdeňka Doležílková osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.060,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 6.360,- Kč, zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2012


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu