21 Cdo 4794/2007
Datum rozhodnutí: 08.12.2008
Dotčené předpisy: § 195 předpisu č. 65/1965Sb., § 244 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 17 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb., § 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb.




21 Cdo 4794/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované D. P. a.s., zastoupené advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 482/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2007 č.j. 22 Co 547/2006-61, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.730,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

Odůvodnění:



Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.9.2003 do 31.12.2003 částku 67.936,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec národního podniku A. utrpěl dne 22.7.1980 pracovní úraz, pro jehož následky se stal plně invalidním. Tehdejší zaměstnavatel přiznal svou odpovědnost za pracovní úraz a vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku až do okamžiku, kdy podnik společnosti A. n.p. v rámci privatizace odkoupila žalovaná , na kterou společně s tímto podnikem nepochybně přešla v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. i povinnost nadále vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku , neboť tato povinnost zcela zřejmě souvisí s majetkem podniku privatizovaného žalovanou . Ačkoli žalovaná dne 23.2.2001 uzavřela se žalobcem rovněž Dohodu o náhradě škody , ve které se zavázala vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku pracovního úrazu ve výši 3.500,- Kč měsíčně, a až do srpna 2003 tuto částku žalobci skutečně vyplácela, od září 2003 její výplatu zastavila a přes opakované výzvy žalobce již neobnovila . Žalobce však se zastavením výplaty náhrady ze strany žalované nesouhlasí, neboť má zato, že, že i kdyby povinnost k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nepřešla na žalovanou ze zákona, převzala ji žalovaná smluvně Dohodou o náhradě škody ze dne 23.2.2001 .

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1.6.2006 č.j. 6 C 482/2005-32 mezitímně rozhodl, že žaloba je co do základu uplatněné pohledávky důvodná s tím, že o výši plnění bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu . Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce jako zaměstnanec národního podniku A. v závodě 10 řemeslných prací utrpěl dne 22.7.1980 pracovní úraz, v jehož důsledku se stal plně invalidním. Posléze část původně odpovědného subjektu - v té době již státního podniku A. P., kde žalobce pracoval (závod 10 řemeslných prací), byla rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví ČR č. 403/90 ze dne 31.10.1990 vyčleněna a ke dni 1.11.1990 začleněna do nově vzniklého státního podniku D. P. Protože zbytkový státní podnik A. P. byl bezprostředně nato rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví ČR č. 559/90 ze dne 21.12.1990 zrušen bez likvidace a jeho majetek vložen do nově vzniklé akciové společnosti A. P., došlo podle názoru soudu prvního stupně fakticky k rozdělení státního podniku A. P. na dva nově vytvořivší právní subjekty , a proto je nutno analogicky použít ust. § 14 odst. 2 zák. č. 111/90 Sb. , podle něhož rozdělený podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí v rozsahu určeném zakladatelem na nově vzniklé, popřípadě přejímající podniky. Protože ustanovením § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. je vyloučena aplikace ustanovení § 251 věty první zák. práce, je třeba podle mínění soudu za opatření zakladatele ve smyslu zmíněného ust. § 14 odst. 2 zák. o státním podniku pokládat část rozhodnutí ministra výstavby a stavebnictví č. 403/90 , v níž tento zavazuje nově založený státní podnik D. P. ve vztahu ke všem pracovníkům i ke všem právům a povinnostem ve vymezeném rozsahu, vztahujícím se k závodu 10 řemeslných prací státního podniku A. P. . Jelikož v souvislosti s následnou privatizaci státního podniku D. P. podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na žalovanou přešly i závazky z pracovněprávních vztahů, vč. závazků vůči žalobci , soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná je pasivně legitimována v tomto sporu . Kromě toho se soud ztotožňuje s názorem žalobce, že žalovaná je přímo zavázána k předmětnému plnění vůči žalobci též z Dohody o náhradě škody uzavřené mezi účastníky dne 23.2.2001 , neboť, i kdyby žalovaná jak tvrdí dohodu uzavřela v omylu, jde o skutečnost, která žalobci nebyla známa, a proto na straně žalované není dán právní důvod pro odstoupení od této dohody a je tedy touto dohodou vázána .

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.3.2007 č.j. 22 Co 547/2006-61 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů . Z výsledků provedeného dokazování odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že poté, co pracovní poměr žalobce u původně odpovědného subjektu (n.p. A.) skončil, přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce ze státního podniku A. P. (dříve n.p. A.) na státní podnik D. P., jestliže rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví ČR č. 403/90 ze dne 31.10.1990 došlo ke dni 31.10.1990 k vyčlenění vnitřní organizační jednotky závodu 10 řemeslných prací státního podniku A. P. a jejímu začlenění ke dni 1.11.1990 do státního podniku D. P. založeného tímto rozhodnutím s tím, že současně bylo rozhodnuto o tom, že se začleňuje se všemi právy a povinnostmi z pracovněprávních vztahů, a to vše v souladu s § 32 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb. jako rozhodnutí zakladatele o převodu majetku a závazků týkajících se převáděné organizační jednotky . Citované ustanovení jak odvolací soud zdůraznil - je speciálním ustanovením ve vztahu k § 250 zák. práce, kterého se zde nepoužije , přičemž vcelku nadbytečně soud prvního stupně použil analogie ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., neboť podle názoru odvolacího soudu i bez ní oprávnění rozhodnout o převodu (správně přechodu) povinností z pracovněprávních vztahů lze dovodit již ze samotné dikce § 32 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb. . Následně jak vyplynulo z návrhu na provedení změn v obchodním rejstříku vyhotoveného Ministerstvem průmyslu ČR dne 30.4.1994 byla rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 292/1992 Sb. ze dne 30.4.1992 část majetku státního podniku D. P. na základě schváleného privatizačního projektu č. 0284 převedena na F. n. m. ČR, který jej (jako zakladatel) vložil ke dni 1.5.1992 do nově vzniklé akciové společnosti D. P. (žalovaná). Z uvedeného je tedy podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že přechod práv a povinností ze státního podniku D. P. na žalovanou se řídil zákonem č. 92/1991 Sb. , přičemž podle ustanovení § 17 tohoto zákona se přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů týká jen zaměstnanců pracujících v podniku nebo v jeho organizační složce ke dni účinnosti převodu majetku, a nikoliv zaměstnanců, jejichž pracovní poměr skončil dříve, tj. i žalobce . Podle mínění odvolacího soudu k přechodu závazku k odškodnění pracovního úrazu žalobce nemohlo dojít ani podle § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., když byl sice privatizován celý majetek státního podniku, avšak jako celek nebyl převeden na žalovanou, nýbrž jen jeho vymezená část ; takový přechod by byl možný jen tehdy, kdyby do jednoho subjektu byl převáděn veškerý majetek privatizovaného podniku, což není posuzovaný případ . Předmětný závazek jak dále uvedl - nevznikl žalované ani z dohody o náhradě škody ze dne 23.2.2001 , neboť tuto dohodu je třeba považovat podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce za neplatnou pro rozpor se zákonem konkrétně ustanoveními § 15 a § 17 zák. č. 92/1991 Sb. . Za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobce sice přešel ze státního podniku A. P. na státní podnik D. P., avšak z tohoto podniku již nepřešel na žalovanou , která proto není v daném sporu pasivně věcně legitimována.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém vyslovil nesouhlas se závěry odvolacího soudu, které vedly k zamítnutí žaloby a nepřiznání nákladů soudního řízení . Vytkl odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí dospěl ke dvěma naprosto rozdílným závěrům, které si navzájem odporují , neboť, jestliže dovodil, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce ze státního podniku A. P. na státní podnik D. P., pak podle názoru dovolatele nemohl posléze dojít ke zcela opačnému závěru při přechodu práv a povinností ze státního podniku D. P. na žalovanou s odůvodněním, že se ve druhém případě přechod týká pouze existujících pracovněprávních vztahů, které ke dni účinnosti převodu majetku neskončily . Zdůraznil, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1142/2000, na který odkázal odvolací soud, dopadá na zcela odlišné případy, než je projednáván , neboť v dané věci pracovněprávní vztah žalobce k žalované ve smyslu citovaného rozsudku v žádném případě neskončil , nýbrž ke ni účinnosti přechodu majetku na žalovanou mezi žalobcem a žalovanou nepochybně existoval odvozený pracovněprávní vztah, jenž bezprostředně navazoval na pracovněprávní vztah a jehož počátek lze určit dnem 31.3.1982, kdy žalobce ukončil v důsledku pracovního úrazu výkon práce u svého bývalého zaměstnavatele . Podle názoru dovolatele nemůže být sporu, že mezi tímto bývalým zaměstnavatelem a žalobcem existoval nadále tento odvozený pracovněprávní vztah, spočívající zejména v povinnosti zaměstnavatele poskytovat bývalému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku ve smyslu ust. § 195 zák. práce . V této souvislosti rovněž dovozoval, že za situace, kdy, jak odvolací soud sám správně uvádí, došlo k privatizaci celého státního podniku D. P. , je nepochybné, že ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. došlo i k přechodu práv a povinností z pracovního úrazu žalobce na žalovanou, protože se zcela jistě jednalo o práva a povinnosti, které souvisely s majetkem privatizovaným žalovanou, konkrétně závodu 10 řemeslných prací národního podniku A. P. . Kromě toho se žalobce domnívá, že jakékoliv pochybnosti o existenci odvozeného pracovněprávního vztahu rozptyluje Dohoda o náhradě škody ze dne 23.2.2001 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou, která zcela nepochybně potvrzuje povinnost žalované plnit dle sjednaných podmínek . Žalobce je přesvědčen , že Dohoda o náhradě škody ze dne 23.2.2001 zcela jistě odpovídá požadavkům zákoníku práce, které kladl ve vztahu k platnosti právních úkonů dle ust. § 242 odst. 1 písm. a) a ust. § 244 odst. 1 , neboť účastníci svobodně a vážně naprosto v souladu s tehdy platným zněním ust. § 259 zák. práce uzavřeli dohodu o sporných nárocích , která potvrzovala již existující závazek žalované odškodňovat žalobce z titulu pracovního úrazu utrpěného u zaměstnavatele, jehož závazky přešly na žalovanou . I kdyby se nejednalo o pracovněprávní smluvní vztah upravený zákoníkem práce, zajisté by se jednalo o smluvní vztah založený na základě příslušných ustanovení občanského zákoníku . Z uvedených důvodů lze podle názoru dovolatele jednoznačně dojít k závěru, že pasivně legitimovanou v daném sporu je žalovaná , neboť závazek k náhradě za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu žalobce přešel na žalovanou již v rámci přechodu práv a povinností z právních předchůdců žalované a bez jakýchkoliv pochybností tento závazek převzala žalovaná i z Dohody o náhradě škody ze dne 23.2.2001, ať už je dohoda posuzována jako dohoda o sporných nárocích uzavřená podle ustanovení § 259 zák. práce nebo jako přistoupení k závazku podle ustanovení § 533 obč. zák. . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobce nelze podle jejího názoru považovat za opodstatněnou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanotnovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přínotpustné, přezkounotmal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce vůči žalované na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) z titulu pracovního úrazu, který žalobce utrpěl dne 22.7.1980, byl především významný závěr o tom, zda z původně odpovědného subjektu - národního podniku A. přešla na žalovanou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce, včetně závazku k náhradě škody způsobené pracovním úrazem, tedy zda je žalovaná v daném sporu pasivně věcně legitimována.

Východiskem úvah v tomto směru je zde skutečnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít (a to platilo i podle právní úpravy účinné v letech 1990 až 1992) jen na straně zaměstnavatele a jen v případech stanovených zákonem, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 6, roč. 1999, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 1995). Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, byly upraveny nejen v ustanoveních § 249 a § 250 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 28.5.1992, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 231/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a zákon o zaměstnanosti (dále jen zák. práce ), ale i ve zvláštních právních předpisech (např. v ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., nebo v ustanoveních § 59 odst. 3, § 480 a § 487 obch. zák.). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází nejen při zániku zaměstnavatele, ale i v takovém případě stanoveném zákonem, jenž zánik zaměstnavatele nepředpokládá.

Soudy obou stupňů z provedených důkazů shodně dovodily (tyto závěry dovolatel nezpochybňuje), že žalobce dne 22.7.1980 utrpěl pracovní úraz, za jehož odškodnění nesl odpovědnost jeho tehdejší zaměstnavatel - národní podnik A., P. (později státní podnik A. P.), který žalobci (i po skončení pracovního poměru ke dni 31.3.1982) vyplácel na odškodnění pracovního úrazu náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Následně v projednávané věci došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a národním podnikem A. (v té době již státním podnikem A. P.), a tedy i povinnosti k náhradě škody z pracovního úrazu žalobce, na D. P., založený ke dni 1.11.1990 rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví České republiky č. 403/1990 ze dne 31.10.1990.

Vzhledem k tomu, že jak bylo soudy dále zjištěno D. P., státní podnik, byl následně v roce 1992 privatizován, bylo pro závěr o pasivní věcné legitimace žalované v daném sporu dále podstatné, zda vůbec v rámci privatizace státního podniku D. P. mohl dne 1.5.1992 přejít na žalovanou závazek národního podniku A. k náhradě škody způsobené žalobci pracovním úrazem ze dne 22.7.1980.

V této souvislosti se z obsahu spisu podává, že D. P., státní podnik, byl privatizován na základě (aktualizovaného) privatizačního projektu, schváleného rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 13.4.1992 č.j. 20/830/92, formou akciové společnosti s podílem investičních kupónů . Podle schváleného privatizačního projektu státního podniku D. P. majetek privatizovaného subjektu zahrnutý v rozvaze činí celkem 68.694 tis. Kč , přičemž hodnota privatizovaného majetku při přechodu na právní formu akciové společnosti je oproti této rozvaze nižší o zemědělskou půdu ve vlastnictví státu (81 tis. Kčs), o hodnotu restituovaného majetku (596 tis. Kčs) a o hodnotu nepotřebného materiálu (5.977 tis. Kčs) tak, že hodnota privatizovaného majetku vstupujícího do akciové společnosti je 62.040 tis. Kčs ; podle předpokládaného harmonogramu založení akciové společnosti (čl. 19 privatizačního projektu) k 31.12.1991 bude zrušen s.p. D. bez likvidace a jeho kmenové jmění bude vloženo do a.s. D. P. . Rozhodnutím ministra průmyslu České republiky č. 292/1992 ze dne 30.4.1992 byla část majetku státního podniku D. P. (ve výši 62,040.000,- Kčs) převedena na F. n. m. České republiky, který - jako jediný zakladatel - vložil tento majetek do základního jmění obchodní společnosti D. P. a.s. (žalovaná), která byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze ke dni 1.5.1992; vklad zakladatele (základní jmění) byl představován cenou vkládaného hmotného a dalšího majetku uvedeného v zakladatelské listině podle ocenění obsaženého ve schváleném privatizačním projektu státního podniku D. P. a činil 55.478 tis. Kčs . Ke zrušení státního podniku D. P. bez likvidace v souvislosti s jeho privatizací v roce 1992 (ani později) nedošlo, jmenovaný státní podnik (poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2001 č.j. 29 K 78/2001 byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku) dosud existuje (je zapsán v obchodním rejstříku).

Je mimo pochybnost, že jedním z případů (skutkových podstat) stanovených zákonem, v nichž rovněž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je privatizace (převod majetku státu na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby) podniku nebo jeho organizační složky, která probíhala podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.

Za daného skutkového stavu je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném v době privatizace státního podniku D. P. (k níž došlo ke dni 1.5.1992 založením žalované), tedy ve znění účinném do 8.12.1992 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 92/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) - dále jen zákon č. 92/1991 Sb.

Převod majetku podle zákona o privatizaci se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání (srov. § 5 zákona č. 92/1991 Sb.). Předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. § 1 odst. 1 a § 2 zákona č. 92/1991 Sb.); privatizovaný majetek mohl být použit pouze k účelům stanoveným zákonem, kromě jiného k založení akciové nebo jiné obchodní společnosti a k nakládání majetkovými účastmi na těchto společnostech, nebo k prodeji majetku podniku nebo jeho části (srov. § 12 odst. 1 a 2 písm. a/ a b/ zákona č. 92/1991 Sb.).

Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení § 250 zák. práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. § 17 zákona č. 92/1991 Sb.).

Z uvedeného je zřejmé, jak k tomu správně dospívá i odvolací soud, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před privatizací podniku (jeho organizační složky) některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. - tak jako v případě žalobce - skončil a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku (jeho organizační složky) nebo ke dni založení (resp. vzniku) F. n. m. založené obchodní společnosti nepracovali (neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil), podle ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 2611/2003, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).

Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, jak to činí dovolatel, že před privatizací státního podniku D. P. pracovněprávní vztah žalobce v žádném případě neskončil , nýbrž že podle jeho názoru ke ni účinnosti přechodu majetku na žalovanou mezi žalobcem a žalovanou nepochybně existoval odvozený pracovněprávní vztah (spočívající zejména v povinnosti zaměstnavatele poskytovat bývalému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku ve smyslu ust. § 195 zák. práce), jenž bezprostředně navazoval na pracovněprávní vztah a jehož počátek lze určit dnem 31.3.1982, kdy žalobce ukončil v důsledku pracovního úrazu výkon práce u svého bývalého zaměstnavatele .

Dovolateli lze z přisvědčit potud, že pracovněprávní vztahy zásadně nejsou omezeny jen na dobu trvání pracovního poměru (dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti) a že pracovněprávními vztahy jsou také například nároky zaměstnavatele či zaměstnance na náhradu škody podle ustanovení § 172 a násl. zák. práce nebo nároky zaměstnance na náhradu škody při pracovních úrazech či nemocech z povolání uvedené v ustanovení § 193 odst. 1 zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Dovolatel však nepřihlíží náležitě k tomu, že přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nabyvatele privatizovaného majetku podniku (jeho části) je - jak uvedeno výše - odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (jeho části) zachována jednota hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Proto jak vyplývá z výslovného znění ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. - v rámci přechodu práv a povinností k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele (přejímajícího zaměstnavatele) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů pouze vůči zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká . Z toho je zřejmé, že v rámci privatizace podniku (jeho části) jsou přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů dotčeni toliko zaměstnanci, kteří v privatizovaném podniku nebo jeho organizační složce ke dni privatizace pracují (působí v něm), tedy jejichž pracovněprávní vztah (pracovní poměr) na rozdíl od žalobce ke dni privatizace podniku (platně) neskončil žádným ze způsobů uvedených v ustanovení § 42 zák. práce. Podle ustálené judikatury pak uvedený přechod práv a povinností nastává také u zaměstnanců privatizovaného podniku (dosavadního zaměstnavatele), kteří v době jeho privatizace vedli u soudu s privatizovaným podnikem (dosavadním zaměstnavatelem) spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, který nebyl ke dni privatizace pravomocně rozhodnut, neboť u těchto zaměstnanců v důsledku toho, že platnost rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo před privatizací podniku (jeho části), byla zpochybněna, není a ani nemůže být jistota, zda jejich pracovní poměr následkem rozvazovacího projevu vůle zaměstnavatele skutečně skončil, nebo zda dále (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné a trvá-li zaměstnanec na tom, aby jej zaměstnavatel dále zaměstnával) pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O takovou situaci se ovšem v posuzované věci rovněž nejedná.

Úvahu o přechodu povinnosti platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) nelze úspěšně odvíjet jak se rovněž mylně domnívá dovolatel - ani z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházely podle tohoto ustanovení na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku. Protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k podniku privatizovanému jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle citovaného ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 415/2002 a ze dne 13.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 542/2002).

V projednávané věci je z tohoto hlediska podstatné, že ač tak bylo v privatizačním projektu předpokládáno ke zrušení státního podniku D. P. jako celku v souvislosti s jeho privatizací postupem podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., tj. k jeho zrušení zakladatelem bez likvidace, nedošlo. Jmenovaný státní podnik v souvislosti s jeho privatizací (založením žalované v květnu 1992) nezanikl, ale dosud - byť v užším rozsahu existuje. Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že v roce 1992 nebyl privatizován celý státní podnik D. P., nýbrž že za jeho současné existence byl privatizován jak se ostatně podává také z rozhodnutí ministra průmyslu České republiky č. 292/1992 ze dne 30.4.1992 pouze zčásti (oproti celkové hodnotě majetku státního podniku ve výši 68.251 tis. Kčs činila hodnota privatizovaného majetku vstupujícího do akciové společnosti 62.040 tis. Kčs ). Odvolací soud tudíž po poněkud nepřesném vyjádření, že sice byl privatizován celý majetek státního podniku, avšak jako celek nebyl převeden na žalovanou, nýbrž jen jeho vymezená část , v souladu se zákonem dovodil, že k přechodu závazku k odškodnění pracovního úrazu žalobce nemohlo dojít ani podle § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. .

Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že závazek k náhradě za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu žalobce převzala žalovaná bez jakýchkoliv pochybností z Dohody o náhradě škody ze dne 23.2.2001 uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, v níž se žalovaná zavázala vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve sjednané výši.

Předmětem zmíněné dohody účastníků je peněžité plnění (pravidelný měsíční peněžitý důchod) náhrada za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu žalobce podle ustanovení § 195 zák. práce, které má nepochybně časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce žalobce a je tedy pracovněprávním nárokem bez ohledu na to, zda na žalovanou přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a zaměstnavatelem odpovědným za odškodnění jeho pracovního úrazu (k vymezení pracovněprávních vztahů srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2002). Dovolatel ve svých úvahách o možnosti posouzení dohody jako smluvního vztahu založeného na základě příslušných ustanovení občanského zákoníku (přistoupení k závazku podle ustanovení § 533 obč. zák.) , opomíjí, že jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem práce, včetně všech práv (nároků) a povinností z něj vyplývajících, má pracovněprávní povahu a nelze jej posoudit podle jiného - než pracovněprávního předpisu. Podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) totiž právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (i ostatním odvětvím práva), a právní předpisy proto ani nevymezovaly vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravovaly analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku.

Vzhledem k pracovněprávnímu charakteru obsahu dohody je třeba mít na zřeteli, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy podle právní úpravy účinné do 31.12.2006 měly zásadně kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že co není povoleno, je zakázáno , a projevuje se především v ustanovení § 244 odst. 1 zák. práce, podle kterého smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu . To - mimo jiné - znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou své smlouvy (dohody) uzavřít jen ohledně těch typů smluv (dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané.

Tento kogentní charakter pracovněprávních předpisů má proto kromě jiného - za následek, že Dohoda o náhradě škody ze dne 23.2.2001 , upravující o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce, je pro rozpor se zákonem neplatným právním úkonem [§ 242 odst.1 písm.a) zákoníku práce]. Nehledě k tomu, že nemůže jít o dohodu o sporných nárocích ve smyslu ustanovení § 259 zák. práce, neboť není výsledkem jednání směřujícího k odstranění pochybností a rozporů ohledně žalobcova nároku na náhradu za ztrátu na výdělku a docílení vzájemných ústupků (žalobce i žalovaná při uzavírání dohody vycházeli z názoru, že žalovaná je odpovědným subjektem), nemůže mít Dohoda o náhradě škody ze dne 23.2.2001 žalobcem tvrzené účinky proto, že byla uzavřena někým, kdo neměl právní a ani jinou povinnost nároky žalobce z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu uspokojovat.

Jelikož v posuzovaném případě nenastala žádná ze skutečností, se kterými zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nemohly na žalovanou dnem jejího vzniku 1.5.1992 v souvislosti s realizací privatizačního projektu, ani později na základě dohody účastníků, přejít práva a povinnosti upínající se k dřívějšímu pracovnímu poměru žalobce, a nemohla proto ani vzniknout povinnost žalované k náhradě škody žalobci podle ustanovení § 195 zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 9.430,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 9.730,- Kč. Protože dovolání žalobce ve věci samé bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. prosince 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu