21 Cdo 4773/2009
Datum rozhodnutí: 11.01.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2000, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2000




21 Cdo 4773/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Ch. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova č. 1754/3, proti žalovanému AVM CORP., a. s. se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská č. 538/19, IČO 64053547, zastoupenému JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 43, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, o návrhu na obnovu řízení podaném žalobcem proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2000, č. j. 13 C 505/94-127, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 12 Co 935/2000-151, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 8 C 19/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. dubna 2009, č. j. 9 Co 595/2006-76, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Hájka, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 43.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 12 Co 935/2000-151, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2000, č. j. 13 C 505/94-127, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce na vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 6. 1994 doručené dne 13. 6. 1994 a náhrady mzdy ve výši 420.000,- Kč a rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení , a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobce se návrhem (žalobou) doručeným soudu dne 7. 1. 2002 domáhal, aby byla povolena obnova řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 505/94 . Návrh zdůvodnil zejména tím, že v prosinci 2001 zjistil, že svědek v této věci J.N. byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 132/94, za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 tr. zák., a to za padělání maturitního vysvědčení . Když J.N. vypovídal v původní věci jako svědek, žalobce nevěděl a ani vědět nemohl, že byl odsouzen a že jeho výpověď vůči němu byla motivována odsouzením. Dovozuje, že tento svědek lhal a že soud by jeho výpověď posoudil jinak, kdyby býval byl věděl, že byl odsouzen za trestný čin ; tato nová skutečnost značně zpochybňuje věrohodnost svědka.

Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 C 19/2002-34, návrh (žalobu) na obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4.725,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení není důvodný, neboť žalobce nenavrhl žádný nový důkaz, který nebyl proveden v předchozím řízení. Neshledal důvod k opakování výpovědi svědka J. N., který vypovídal v původním řízení, když skutečnost, že byl později pravomocně odsouzen (nikoliv však pro trestný čin křivé výpovědi v souvislosti s touto věcí), neznamená, že by v této věci nemluvil pravdu; navíc nebyl jediným svědkem a ani jediným důkazem provedeným v předchozím řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 4. 2009, č. j. 9 Co 595/2006-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.875,- Kč na účet advokáta JUDr. Jana Hájka. Odvolací soud (s poukazem na přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.) projednal žalobu na obnovu řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Vycházeje z toho, že subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení byla zachována, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že zákonné podmínky ustanovení § 228 o.s.ř. nejsou splněny. Pravomocný trestní příkaz odsuzující J. N. za padělání maturitního vysvědčení nepovažoval (sám o sobě) za rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; zdůraznil, že žalobci ničeho nebránilo, aby na skutečnost, že svědek je vyšetřován policií pro trestnou činnost související s jeho činností u žalovaného, v původním řízení okresní soud upozornil, neboť o ní věděl. Námitky žalobce proti postupu soudů v původním řízení ve vztahu k hodnocení důkazů, jakož i jeho požadavek na opětovné hodnocení provedených důkazů odmítl s odůvodněním, že návrhem na obnovu řízení nelze napadnout samotné hodnocení důkazů soudem.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. , z důvodů, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je stiženo vadou neúplně provedeného dokazování . Odvolacímu soudu vytýká, že v tomto řízení nepřipustil obnovu řízení zcela bez jakéhokoliv důvodu, ačkoliv žalobce navrhoval provedení celé řady důkazů, které nebyly v původním nalézacím řízení provedeny a jejichž provedení by přinejmenším mohlo potencionálně znamenat odlišné rozhodnutí ve věci . Namítá dále, že odvolací soud s odkazem na závěry soudu prvního stupně své rozhodnutí postavil na závěrech, které nemají oporu v provedeném dokazování . Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce pokud je neodmítne zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se při svém rozhodování nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení Části dvanácté, Hlavy I bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb. návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Žalobce napadl návrhem na obnovu řízení rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2000, č. j. 13 C 505/94-127, který byl vydán přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (přede dnem 1. 1. 2001), a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 12 Co 935/2000-151, který byl sice vydán po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., ale (srov. Část dvanáctou, Hlavu I bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.) po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Návrh žalobce na obnovu řízení proto byl projednán a rozhodnut - jak také vyplývá z odůvodnění usnesení odvolacího soudu - podle dosavadních předpisů a podle těchto předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř. ) musí být ve smyslu ustanovení Části dvanácté, Hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. též projednáno a rozhodnuto dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na obnovu řízení.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst.1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§ 237 odst. 2 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.

Podle ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 písm.a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.

Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající jeho návrh na obnovu řízení.

Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o. s. ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení § 239 odst. 1 či odst. 2 o. s. ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V tzv. řízením sporném, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§ 79 odst. 1 o. s. ř.).

V posuzované věci je věcí samou nárok na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a na náhradu mzdy, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2000, č. j. 13 C 505/94-127, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 12 Co 935/2000-151; uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 14. 12. 2001. Rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože neřeší věc samu, ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu. Dovoláním napadané usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na obnovu řízení, proto není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení § 239 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Vzhledem k tomu, že dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by řízení před soudy o návrhu na obnovu řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.; žalobcem tvrzená vada spočívající v neúplně provedeném dokazování nepředstavuje žádnou z tzv. zmatečnostních vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.750,- [srov. § 10 odst.1 a 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát JUDr. Jan Hájek, který žalovaného v tomto řízení zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb., neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 2.050,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. ledna 2011 JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu