21 Cdo 4748/2007
Datum rozhodnutí: 08.12.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 4748/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovaným 1) B. N., 2) M. N., zastoupené advokátkou, o 29.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 70/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. března 2007, č.j. 15 Co 36/2007-55, takto:


I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se vůči žalované 2) zamítá žaloba o zaplacení 28.849,- Kč, se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 8.12.2005, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 52.391,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že mezi býv. Okresním úřadem v T. a žalovanými byla uzavřena dne 17.8.1990 "smlouva o poskytnutí státního příspěvku dle vyhl. č. 136/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů" na novostavbu rodinného domu na parcele č., kat. úz. K., ve výši 130.000,- Kč. Dopisem ze dne 30.8.2004 žalobkyně, která v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů "převzala příslušnost hospodařit s tímto majetkem státu", žalované vyzvala, aby předložili kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, a aby tak doložili, že jim nevznikla povinnost vrátit poskytnutý státní příspěvek; žalovaní však kolaudační rozhodnutí nepředložili a dne 29.9.2004 vrátili žalobkyni státní příspěvek ve výši 130.00,- Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 1.11.2004 žalované vyzvala, aby jí zaplatili úroky z prodlení ve výši 52.391,- Kč nejpozději do 3.12.2004. Zástupce žalované dopisem ze dne 16.11.2004 žalobkyni sdělil, že "vrácení úroků považuje za nemorální a v případě žaloby bude namítat promlčení". Žalobkyně je přesvědčena, že nárok není promlčen, a požaduje zaplacení těchto úroků z prodlení.


Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 29.9.2006, č.j. 5 C 70/2006-37 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný 1) je povinen zaplatit "státu na účet Okresního soudu v Táboře" soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 2.100,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaným byl na základě "smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanů a omezení převodu nemovitostí" uzavřené dne 17.8.1990 a registrované u Státního notářství v T. dne 22.8.1990 pod R III 2012/90 poskytnut státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč na "výstavbu novostavby rodinného domku v K." a že pro případ vzniku povinnosti vrátit tento příspěvek byla pohledávka zajištěna závazkem žalovaných nepřevést "rodinný domek na parcele č., kat. úz. K., která je v osobním užívání", na jiného "bez souhlasu národního výboru, dokud státní příspěvek nevrátí". Žalovaní státní příspěvek nevyužili na výstavbu rodinného domu a nepředložili pravomocné kolaudační rozhodnutí v době deseti let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku (s výstavbou rodinného domku vůbec nezačali) a na výzvu žalobkyně ze dne 29.9.2004 částku 130.000,- Kč vrátili; žalovaní tak byli v prodlení s vrácením státního příspěvku ode dne 19.9.2000 do 29.9.2004 a výše úroku z prodlení činí 52.391,- Kč. Námitku promlčení vznesenou žalovanými soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "i na příslušenství se vztahuje ustanovení § 874 občanského zákoníku a § 58 odst. 1 občanského zákoníku, tedy že v daném případě je stanovena speciální promlčecí lhůta, nikoliv lhůta tříletá". Vycházel tak z ustanovení § 101 občanského zákoníku, podle něhož, není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a z ustanovení § 109 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého se právo zajištěné omezením převodu nemovitostí promlčuje za deset let.


K odvolání žalované 2) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15.3.2007, č.j. 15 Co 36/2007-55 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo žalované 2) uloženo zaplatit žalobkyni 401,- Kč, a změnil tak, že se vůči žalované 2) zamítá žaloba o zaplacení částky 28.849,- Kč; současně rozhodl, že se odmítá odvolání žalované 2) proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému 1) "o jeho platební povinnosti co do částky 29.250,- Kč, o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) a o jeho povinnosti zaplatit soudní poplatek", a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně "v odstavci prvém v části výroku o platební povinnosti obou žalovaných, pokud jde o částku 23.141,- Kč, zůstává nedotčen". Poté, co dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně byl přípustným odvoláním napaden pouze ve výroku, kterým bylo žalované 2) uloženo zaplatit žalobkyni částku 29.250,- Kč a v "souvisejícím" výroku o náhradě nákladů řízení, dospěl odvolací soud ve věci samé k závěru, že ve smyslu ustanovení § 110 odst. 3 občanského zákoníku "se právo na úroky a úroky z prodlení promlčuje samostatně ve tříleté promlčecí době, nejpozději s hlavní pohledávkou", a že "se práva na úroky a úroky z prodlení promlčují samostatně, vždy ve vztahu ke každé jednotlivé splátce úroků a úroků z prodlení (splátkou se rozumí denní přírůstek úroků z prodlení) ve tříleté promlčecí době". Z uvedeného v projednávané věci vyplývá, že "nárok na zaplacení úroku z prodlení je promlčen za dobu od 19.9.2000 do 7.12.2002 (žaloba byla podána u soudu dne 8.12.2005), takže promlčení představuje 810 dní a částku 28.849,- Kč, nepromlčen pak je úrok z prodlení za dobu od 8.12.2002 do 28.9.2004 s počtem dní 661 a s vypočtenou výší úroku v částce 23.542,- Kč". Požadavek na zaplacení úroků z prodlení ve výši 28.849,- Kč je proti žalované 2) tedy neopodstatněný.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to - jak vyplývá z obsahu dovolání - ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba o zaplacení 28.849,- Kč byla vůči žalované 2) zamítnuta. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že "příslušenství je třeba ve vztahu k promlčení posuzovat samostatně a s obecnou tříletou promlčecí lhůtou". Podle názoru žalobkyně by "měla být věc po právní stránce posouzena tak, že mezi práva zajištěná omezením převodu nemovitosti patří i právo na příslušenství, ať již jako součást pohledávky nebo jako samostatné právo se samostatným promlčecím režimem", a že toto "samostatné právo by mělo být promlčeno v desetileté lhůtě". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je v měnícím výroku dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený měnící rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Vzhledem k tomu, že žalovaným povinnost vrátit státní příspěvek, který jim byl poskytnut podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. na základě smlouvy ze dne 17.8.1990, vznikla - podle zjištění soudů - dnem 18.9.2000, je třeba požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení i v současné době posoudit (srov. též § 868 občanského zákoníku) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30.9.2000; práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, zřízeného touto smlouvou, se však dosud řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.1991 (srov. § 874 občanského zákoníku).


Právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se promlčuje za deset let (§ 109 věta první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991); promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku).


Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech (§ 110 odst. 3 část věty před středníkem občanského zákoníku) a promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku). Jestliže se jedná o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato tříletá promlčecí doba, jen jde-li o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání; úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala před právní mocí rozhodnutí nebo před uznáním, se promlčují za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, popř. ode dne uznání, event. od uplynutí lhůty k plnění, byla-li v uznání uvedena (§ 110 odst. 1 občanského zákoníku).


S názorem žalobkyně, podle které mezi práva zajištěná omezením převodu nemovitosti patří z hlediska délky promlčecí doby "i právo na příslušenství, ať již jako součást pohledávky nebo jako samostatné právo se samostatným promlčecím režimem", dovolací soud nesouhlasí.


Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku). V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například směrnice pléna Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, zn. Cpjn 202/2005, jež bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Z hlediska délky promlčecí doby z toho mimo jiné vyplývá, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se nepromlčují ve lhůtě uvedené v ustanovení § 109 větě první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991, ale za podmínek uvedených v ustanovení § 110 odst.1 a 3 občanského zákoníku.


Protože se v projednávané věci žalovaní dostali do prodlení se splněním pohledávky dnem 19.9.2000 a protože právo na úroky z prodlení nebylo - jak se podává ze zjištění soudů - přiznáno soudním rozhodnutím a ani písemně uznáno co do důvodů a výše, činila promlčecí doba tři roky a běžela ode dne, kterým mohlo být právo na úroky z prodlení uplatněno, tedy - řečeno jinak - ode dne, kterým se žalovaní ocitli v prodlení se vrácením státního příspěvku ve výši 130.000,- Kč.


Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení, resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; "úrokový" právní vztah může vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý závazkový právní vztah. Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (srov. § 517 odst.2 občanského zákoníku) a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy dlužníku povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).


Protože úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, znamená to mimo jiné, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění, která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní skutečnosti. I když úroky z prodlení "přirůstají" za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost platit úroky z prodlení nevzniká podle ustálené judikatury soudů vždy samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, který byl uveřejněn pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).


Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že žalobkyně nemá právo na úroky z prodlení za dobu od 10.9.2000 do 7.12.2002 ve výši 28.849,- Kč. Protože nebylo zjištěno (a ani žalobkyní tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 8. prosince 2009


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu