21 Cdo 4745/2016
Datum rozhodnutí: 20.01.2017
Dotčené předpisy: § 224 odst. 1 o. s. ř., § 146 odst. 1 o. s. ř., § 146 odst. 2 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



21 Cdo 4745/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně ELPLAST-KPZ Rokycany, spol. s r.o. se sídlem ve Zbirohu, Melčice č. 45, IČO 49195891, zastoupené Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Radyňská č. 479/5, proti žalované SABO INNOVATION, spol. s r.o. se sídlem v Uničově, Renoty č. 81, IČO 25839985, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 268/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. dubna 2016 č.j. 69 Co 251, 252/2014-895, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 10.9.2008 domáhala, aby bylo určeno, že je vůči ní právně neúčinná kupní smlouva ze dne 27.3.2007, kterou společnost WINDSTORM, s.r.o. (dříve EKO-BIO Bohemia, s.r.o.) jako dlužník žalobkyně převedla na žalovanou (dříve BARTFIN spol. s r.o.) vlastnické právo k nemovitostem označeným jako "dům na pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemek zastavěná plocha a nádvoří, pozemek ostatní plocha, pozemek zahrada a pozemek ostatní plocha v k.ú. R. a obci U., nemovitosti zapsány u KÚ pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc na LV 187 pro uvedenou obec a katastrální území". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k prodeji nemovitostí došlo v úmyslu zkrátit žalobkyni jako věřitele, že jednatelem dlužníka i žalované je tatáž osoba (L. S.) a že v době převodu měla žalobkyně proti dlužníku pohledávku ve výši 1.428.000,- Kč, která jí byla následně přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2007 č.j. 18 Cm 174/2006-58 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2008 č.j. 4 Cmo 8/2008-126 (tyto rozsudky nabyly právní moci dne 4.6.2008). Žalobkyně svou pohledávku nemůže uspokojit z jiného majetku dlužníka, neboť "dle jejího vlastního prohlášení žádný majetek nemá".
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5.1.2010 č.j. 24 C 268/2008-334 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 31.637,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30.9.2010 č.j. 69 Co 195/2010-371 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.353,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27.6.2012 č.j. 21 Cdo 720/2011-394 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 5.11.2013 č.j. 24 C 268/2008-682 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 67.942,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože, usnesením ze dne 21.2.2014 č.j. 24 C 268/2008-740 uložil žalobkyni, aby zaplatila "ČR - Okresnímu soudu v Olomouci" na náhradě nákladů řízení 1.922,- Kč, a usnesením ze dne 20.11.2014 č.j. 24 C 268/2008-817 zamítl návrh žalobkyně na vydání "doplňujícího usnesení o nákladech dovolacího řízení".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 16.9.2014 nepřipustil žalobkyní navrženou změnu žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je společnost WINDSTROM, s.r.o., eventuálně aby byla vůči ní určena právní neúčinnost kupní smlouvy ze dne 27.3.2007, neboť jí byl uplatněn nový nárok, navíc proti někomu, kdo není účastníkem řízení - rozsudkem ze dne 23.9.2014 č.j. 69 Co 251/2014-792 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení 62.316,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože; ve výroku ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.113,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci poté usnesením ze dne 23.9.2014 č.j. 69 Co 252/2014-803 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21.2.2014 č.j. 24 C 268/2008-740 a usnesením ze dne 26.1.2015 č.j. 69 Co 11/2015-844 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20.11.2014 č.j. 24 C 268/2008-817.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20.11.2015 č.j. 21 Cdo 1605/2015-862 zrušil rozsudek odvolacího soudu, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23.9.2014 č.j. 69 Co 252/2014-803 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26.1.2015 č.j. 69 Co 11/2015-844 a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že kupní smlouva ze dne 27.3.2007 byla uzavřena oběma stranami ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení věřitele dlužníka žalobkyně, a že jde proto o neplatný právní úkon podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Dovolací soud nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že by na straně žalované byl dán nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť judikatura soudů již dříve dovodila, že, převede-li žalovaný majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, jde o právní úkon neplatný podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci poté usnesením ze dne 28.4.2016 č.j. 69 Co 251, 252/2014-895 zrušil rozsudek soudu prvního stupně, řízení zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 62.316,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože, "České republice - Okresnímu soudu v Olomouci" na náhradě nákladů státu 1.562,34 Kč a žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.341,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. Jelikož žalobkyně podáním ze dne 20.4.2016 vzala svou žalobu zpět a žalovaná se zpětvzetím vyslovila souhlas, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 222a odst. 1 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se nedomohla žalobou jí uplatněného nároku a že zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení, uložil jí odvolací soud povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., když současně dospěl k závěru, že se nejednalo o případ, kdy žalobkyně vzala důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalované.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně dovolání. Namítá zejména, že žalobu vzala zpět z důvodu, že dovolací soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, a že odpůrčí žaloba tedy nemůže být úspěšná. Žalobkyně má za to, že ohledně nákladů řízení má být aplikováno ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. a rovněž "odkazuje" na ustanovení § 150 o.s.ř., podle kterého lze právo na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku zcela nebo zčásti nepřiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Vytýká odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě nepřihlédl k okolnostem, které předcházely podání žaloby, k době trvání závazku, včetně jeho "neuznání ze strany společnosti WINDSTORM s.r.o., potažmo jejím jednatelem L. S." a dovozuje, že přiznání nákladů řízení žalované bylo vůči žalobkyni "v kontextu všech událostí" nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu v napadené části a aby mu v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, za jakých předpokladů může být žalovanému podle ustanovení § 150 o.s.ř. nepřiznána náhrada nákladů řízení v případě, že řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu v uvedené části ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm.c) o.s.ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.
Podle ustanovení § 146 odst.2 věty první o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podle ustanovení § 146 odst.2 věty první o.s.ř. byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Zavinění zastavení řízení uvažované v ustanovení § 146 odst. 2 větě první o.s.ř. je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva, protože pak by byl soud nucen po zastavení řízení zkoumat důvodnost nároku ve věci samé. Ustanovení § 146 odst.2 věty druhé o.s.ř. dopadá na případy, kdy žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět v důsledku chování žalovaného, tedy zejména v případech, kdy žalovaný po podání žaloby nárok (požadavek) žalobce uspokojil, kdy je na místě uložit žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.4.2014 sp. zn. 23 Cdo 342/2014).
Podle ustanovení § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ustanovení § 150 o.s.ř. se použije též při rozhodování o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží - obdobně jako soud prvního stupně - zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2015 sp. zn. 21 Cdo 2882/2014).
V posuzovaném případě žalobkyně namítá, že odvolací soud měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat v její prospěch ustanovení § 150 o.s.ř. zejména pro okolnosti předcházející podání žaloby (tj. doba trvání závazku a jeho neuznání společností WINDSTORM s.r.o.). Žalobkyně přitom vzala svou žalobu zpět poté, co teprve ve zrušovacím rozsudku ze dne 20.11.2015 č.j. 21 Cdo 1605/2015-862 dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že předmětné kupní smlouvě nelze s úspěchem odporovat, je-li podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatná, tedy až poté, co dovodila, že by - vzhledem k závěrům dovolacího soudu - nebyla s odpůrčí žalobou úspěšná.
Uvedený motiv ke zpětvzetí žaloby nelze přičítat k tíži žalované. Právní následky toho, že žalobkyně neučinila předmětem řízení určení neplatnosti předmětné smlouvy (ačkoliv tak nepochybně mohla učinit, například podáním žaloby s eventuálním petitem), musí nést žalobkyně. Dovolací soud proto neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by bylo možné žalované výjimečně nepřiznat náhradu nákladů řízení, na níž jí vzniklo právo podle ustanovení § 146 odst.2 věty první o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v napadeném výroku o nákladech řízení (i přesto, že se výslovně nevypořádal s aplikací ustanovení § 150 o.s.ř.) z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1. o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2017 JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu