21 Cdo 4743/2014
Datum rozhodnutí: 08.12.2015
Dotčené předpisy: § 42a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013




21 Cdo 4743/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce JUDr. M. M. , zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská č. 1042/14, proti žalované A. K. , zastoupené JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. č. 64/34, o neúčinnost darovacích smluv, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 293/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. července 2014, č. j. 8 Co 966/2014-123, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2014, č. j. 17 C 293/2013-101, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné darovací smlouva ze dne 17. 4. 2013 s právními účinky vkladu ke dni 18. 4. 2013, řízení o vkladu vlastnického práva vedeno Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice vedeno pod č. j. V-3114/2013, podle které dlužník daroval žalované spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na budově stojící na parcele č. 215/2, spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 parcely č. 215/2 o celkové v ýměře 301 m2, to vše zapsaných v katastrálním území L., obec L. a darovací smlouva ze dne 17. 4. 2013 s právními účinky vkladu ke dni 18. 4. 2013, řízení o vkladu vlastnického práva vedeno Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice vedeno pod č. j. V-3113/2013, podle které dlužník daroval žalované parcelu č. 282 o výměře 1.832 m2, parcelu č. 2194 o výměře 424 m2, parcelu č. 2277 o výměře 7.752 m2, parcelu č. 2623 o výměře 11.760 m2, to vše zapsaných v katastrálním území Š. u Č. B., obec Š. . Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zastupoval dlužníka Ing. Š. B., na základě plné moci ze dne 16. 9. 2009, ve sporu proti Městu Loket o zaplacení 22.521.519,- Kč v řízení vedeném před Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 8 C 3028/2009, následně před odvolacím soudem a v dovolacím řízení, že odměna za právní služby byla dlužníku vyúčtována v souladu s advokátním tarifem fakturou, splatnou do 16. 8. 2012, protože dlužník dluh nezaplatil, podal žalobce dne 13. 9. 2012 žalobu na zaplacení, která je vedena u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1888/2012. Po podání žaloby žalobce zjistil, že dlužník veškerý nemovitý majetek převedl na třetí osoby, a to v jeden den 17. 4. 2013, vždy darovací smlouvou. Dlužník tak učinil v úmyslu zbavit se svého majetku a tím zmařit uspokojení nároku žalobce (věřitele) na zaplacení odměny advokáta. Žalovaná je dcerou dlužníka a byla rovněž společnicí spolu s dlužníkem ve společnostech ÚFK-servis s. r. o. a ÚFK s. r. o.

Žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. Vyjádřila pochybnost nad tím, zda je žalobce věřitelem Ing. Š. B., zda má za Ing. Š. B. pohledávku a zda je aktivně věcně legitimován. Žalobce sice zastupoval Ing. B. v předmětném sporu, avšak jako insolvenčního správce v řízení na majetek úpadce Pivovar Eggenberg a. s.

Okresní soud v Českých Budějovicích poté co usnesením ze dne 24. 2. 2014, č. j. 17 C 293/2013-91 a opakovaně usnesením ze dne 25. 3. 2014, č. j. 17 C 293/2013-100, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1888/2012 z důvodu, že zde není řešena otázka, která by měla význam pro jeho rozhodnutí rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 17 C 293/2013-101 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.534,- Kč k rukám právního zástupce žalované . Dovodil, že není možné žalovat Ing. Š. B. jakožto fyzickou osobu o zaplacení částky 772.416,- Kč představující odměnu advokáta za zastupování Ing. Š. B. coby insolvenčního správce dlužníka Pivovar Eggenberg a. s., neboť exekucí nemůže být postižen jeho osobní majetek , a že není-li možné postihnout osobní majetek Ing. Š. B., není ani možné domáhat se určení neúčinnosti darovacích smluv , nelze tyto právní úkony, kterými tento insolvenční správce disponuje se svým majetkem, považovat za úkony, které by zkracovaly uspokojení pohledávky věřitele . Ve sporu, v němž vystupuje správce konkursní podstaty z titulu své funkce (jako správce konkursní podstaty) musí být tímto způsobem také označován. Částka 772.416,- Kč je odměna požadovaná advokátem za zastupování Ing. Š. B. coby správce konkursní podstaty úpadce společnosti Pivovar Eggenberg a. s. a nemůže být požadována vůči Ing. Š. B. jako fyzické osobě, nýbrž vůči Ing. Š. B. jako správci konkursní podstaty, a jde svou povahou o pohledávku za podstatou. Pokud je u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalován o zaplacení Ing. Š. B. jako fyzická osoba, pak je žalována osoba, která není pasivně legitimována, žalobce nemá a ani nebude mít na základě podané žaloby vymahatelnou pohledávku a odpůrčí žaloba musela být již z tohoto důvodu pro nedostatek aktivní legitimace zamítnuta.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 7. 2014, č. j. 8 Co 966/2014-123 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.178,- Kč k rukám advokáta JUDr. Eugena Záliše. Dovodil, že pokud se soud prvního stupně ztotožnil v řízení o odpůrčí žalobě s názory obchodního soudu [Krajského soudu v Českých Budějovicích, který zamítl (nepravomocně) žalobu s nárokem žalobce vůči Ing. Š. B. na zaplacení pohledávky z důvodu, že žalovaný Ing. Š. B. byl coby fyzická osoba chybně legitimován, neboť žaloba z titulu odměny za právní zastoupení žalobce měla směřovat proti insolvenčnímu správci], tudíž na návrh žalobce nepřerušil řízení podle § 109 o. s. ř., postupoval předvídatelně a v souladu s procesními předpisy, nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé . V předmětné věci pohledávka za dlužníkem vychází ze smluvního základu, jedná se o náklady právního zastoupení, které poskytl žalobce insolvenčnímu správci, žalobce se tedy může domoci vymahatelné pohledávky pouze vůči dlužníku jakožto insolvenčnímu správci. Z judikatury soudů vyplývá, že v případě vymahatelné pohledávky vůči insolvenčnímu správci nelze výkonem rozhodnutí či exekucí postihnout osobní majetek insolvenčního správce. Jednání žalovaného, který darovacími smlouvami převáděl své nemovité věci, nelze tedy považovat za úkony zkracující pohledávku žalobce coby věřitele, a to i tehdy, pokud by v tomto sporu zkoumaná žalobcova pohledávka vůči insolvenčnímu správci byla ke dni rozhodování o odpůrčí žalobě vymahatelná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně zamítl jeho návrh na přerušení řízení a nevyčkal na pravomocné rozhodnutí o žalobě o zaplacení 772.416,- Kč, aniž by učinil jiné vhodné opatření k ochraně jeho práv. Namítl, že tím došlo k porušení jeho práv, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Nevymahatelnost pohledávky není důvodem k zamítnutí odpůrčí žaloby. Domnívá se, že důvodem zamítnutí odpůrčí žaloby nemůže být, že dlužník nebyl v žalobě o přiznání pohledávky označen jako insolvenční správce, odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 29. 7. 2014 v řízení o přiznání pohledávky 772.416,- Kč, který dovodil, že nelze z hlediska posouzení pasivní legitimace žalovaného (dlužníka) vycházet z představy, že insolvenční správce je jakousi jinou fyzickou osobou, než fyzická osoba vykonávající jinou činnost, že vždy se jedná o tutéž osobu, kdy její postavení v řízení je nutno odlišit dodatkem, že tedy žalovaný nebyl v žalobě řádně označen a proto měl soud postupovat podle § 43 o. s. ř. . Závěr odvolacího soudu, že v případě vymahatelné pohledávky vůči insolvenčnímu správci nelze nikdy výkonem rozhodnutí či exekucí postihnout jeho osobní majetek, vychází z judikátu, který vykládal zákon o konkursu a vyrovnání, který neupravoval, že by správce konkursní podstaty nesl cokoliv ze svého. Naproti tomu insolvenční správce nese podle ust. § 39 odst. 2 insolvenčního zákona náklady ze svého. Předmětnou otázku je tedy třeba posoudit nově. Pohledávka žalobce vznikla z titulu poskytování odborných právních služeb dlužníkovi (§ 39 odst. 3 insolvenčního zákona), žalobci není známo, že by úhrada těchto služeb byla předem schválena věřitelským výborem úpadce, jeho pohledávka tedy nemůže být hrazena z majetkové podstaty úpadce. Žalobce se domnívá, že k úhradě odměny za poskytování právních služeb je povinen přímo insolvenční správce (dlužník) . Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [kdy je dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.,], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti darovacích smluv ze dne 17. 4. 2013 posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ).

Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavek, aby pohledávka věřitele byla vymahatelná, obsažený v ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., nevymezuje podmínku odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, určuje ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Právní úkon dlužníka je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu. V případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. V řízení, v němž se projednává přiznání pohledávky žalobce za jeho dlužníkem a v němž má být o něm rozhodnuto, je totiž nepochybně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod č. 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru žalobce nezpochybňuje), že žalobce se domáhal přisouzení své pohledávky za Ing. Š. B. v řízení, vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1888/2012, které nebylo v době rozhodování soudů obou stupňů v této věci dosud pravomocně skončeno. Již z tohoto důvodu nemohlo být o žalobě na určení neúčinnosti darovacích smluv ze dne 17. 4. 2013, kterými Ing. Š. B. převedl na žalovanou své nemovitosti, rozhodnuto; otázka, zda jde o vymahatelnou pohledávku, byla předmětem jiného (v té době neskončeného) řízení. Za této situace mělo být řízení na určení neúčinnosti předmětných darovacích smluv na návrh žalobce soudem přerušeno podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. až do pravomocného skončení věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1888/2012, neboť v něm byla řešena otázka, která měla význam pro rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě. Závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně postupoval předvídatelně a v souladu s procesními předpisy, nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, jestliže na návrh žalobce nepřerušil řízení podle § 109 o. s. ř. , je proto nesprávný a v rozporu s ustálenou judikaturou soudů.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2015


JUDr. Mojmír Putna předseda senátu