21 Cdo 4732/2009
Datum rozhodnutí: 09.11.2010
Dotčené předpisy: § 100 odst. 2 věta první, věta třetí obč. zák., § 151f odst. 1 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. b, c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 4732/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) Městské části Praha 6 se sídlem v Praze 6, Čsl. armády č. 23, IČ 00063703, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany č. 45, a b) Hlavního města Prahy se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. č. 2, IČ 00064581, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 18, proti žalované Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 10, IČ 27182452, zastoupené JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 859/22, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, za účasti Tenisového klubu Hanspaulka se sídlem v Praze 6, Nad Šárkou č. 113, IČ 00536652, zastoupeného JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1, jako vedlejšího účastníka na straně žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 33/2001, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 62 Co 266/2007-319, takto:


I. Dovolání žalobce b) se odmítá .
II. Žalobce b) a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Vyroubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 859/22.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, č. j. 62 Co 266/2007-319, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 5. 2005, č. j. 5 C 33/2001-112, ve znění usnesení ze dne 10. 4. 2007, č. j. 8 C 132/2003-223, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 11. 1992, která byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech v žalobě označených, se stala splatnou nejpozději dnem 25. 9. 1996. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31. 8. 1998, řídí se i v současné době ustanovením § 151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998 (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).

Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.

Podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007).

Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu. Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky. Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.

Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).

Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 obchodního zákoníku) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obchodního zákoníku).

Uznání práva co do důvodu a výše představuje jednostranný právní úkon učiněný písemnou formou a adresovaný věřiteli (oprávněnému účastníku), v němž dlužník (povinný účastník) výslovně a bezvýhradně uvedl právo, které je povinen splnit (uspokojit), a jeho důvod. Požadavek na uvedení důvodu práva je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, na jakých skutečnostech se právo zakládá.

Podle ustanovení § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.

Podle ustanovení § 112 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Podle ustanovení § 402 obchodního zákoníku promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

V projednávané věci byla pohledávka ze smlouvy o úvěru mezi P. U. a Českou spořitelnou a. s. ze dne 16. 11. 1992, jež byla zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, splatná nejpozději dnem 25. 9. 1996. Prohlášením o uznání dluhu, učiněným notářským zápisem ze dne 16. 1. 1998 pod sp. zn. NZ 31/98, N 36/98, uznal P. U. (obligační dlužník) dluh z úvěrové smlouvy č. 2508161355-988 vůči původnímu žalovanému 2) (České spořitelně a. s.). Stejně tak uznal P. U. dluh vyplývající ze Smlouvy o úvěru č. 2508-161355-988/0800 ze dne 16. 11. 1992 ve vztahu ke Konsolidační bance Praha, s. p. ú. (které byla pohledávka postoupena smlouvou mezi Českou spořitelnou a. s. a Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. ze dne 30. 11. 1999), prohlášením ze dne 2. 11. 2000. Podáním ze dne 25. 7. 2001 přihlásila Konsolidační banka Praha, s. p. ú., stejnou pohledávku jako konkursní věřitel v konkursním řízení proti úpadci P. U. vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 K 12/2001.

Protože ze shora uvedeného vyplývá, že zástavním právem zajištěná pohledávka (ze Smlouvy o úvěru č. 2508-161355-988/0800 ze dne 16. 11. 1992) není (nemůže být) promlčena, nemůže obstát ani námitka dovolatele, že z důvodu promlčení zajištěné pohledávky zástavní právo na nemovitostech nevázne. Správně se proto podrobněji nezabýval námitkou promlčení ve vztahu k zástavou zajištěné pohledávce ani odvolací soud (i když ne ze zcela přiléhavých důvodů srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Z hlediska řešení otázky promlčení zástavního práva tak nemůže mít rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit ani dovolací námitky, jimiž je zpochybňována správnost závěrů odvolacího soudu, že na straně zástavního věřitele byla zástavní smlouva uzavřena subjektem bez právní subjektivity a byla podepsána osobami k tomu neoprávněnými, neboť uvedené otázky byly posouzeny v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 pod číslem 9, a ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1085/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 45, roč. 2008). Navíc sám účastník úvěrové smlouvy (Česká spořitelna a. s.) původní žalovaná 2) nikdy ani nezpochybňoval, že uvedenou smlouvu (Smlouvu o úvěru č. 2508-161355-988/0800 ze dne 16. 11. 1992) uzavřel (byť i svojí nižší složkou) a ani žalobce b) a vedlejší účastník nezpochybňovali, že smlouvou ze dne 30. 11. 1999 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru (která tedy musela existovat) postoupena na Konsolidační banku Praha, s. p. ú.

Stejně tak v souladu s ustálenou judikaturou posoudil odvolací soud otázku dobré víry zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 16. 11. 1992 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce b) aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 § 14 odst. 1, § 15a a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Petr Vyroubal osvědčil, že právnická osoba, v níž vykonává advokacii, je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve výši 1.060,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce b) bylo odmítnuto, dovolací soud mu a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení v celkové výši 6.360,- Kč nahradili. Žalobce b) a vedlejší účastník jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. listopadu 2010

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu