21 Cdo 4729/2010
Datum rozhodnutí: 10.05.2012
Dotčené předpisy: § 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 4729/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyň a) M. Z. a b) E. F. ,, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská č. 456, proti žalované J. M. , zastoupené JUDr. Petrem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka č. 1, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 39/2007, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2010 č. j. 56 Co 250/2009-100, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. dubna 2009 č.j. 3 C 39/2007-68 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) a b) se žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 14.3.2007 (změněnou se souhlasem soudu) domáhaly, aby bylo určeno, že jsou "zákonnými dědičkami veškerého majetku" zůstavitele S. Z., zemřelého. Žalobu odůvodnily zejména tím, že závěť zůstavitele (jejich bratra) ze dne 10.10.2003, kterou ustanovil žalovanou "dědicem finanční hotovosti ve výši 800.000,- Kč, tedy části vkladu na vkladní knížce", je "absolutně neplatná" z důvodu uvedeného v ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku, neboť zůstavitel, "pokud tento právní úkon vůbec učinil, jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným". Zůstavitel totiž prodělal dne 9.9.2003 mozkovou mrtvici, po níž "byl slabý, špatně komunikoval, nacházel se v přechodných stavech zmatenosti, nekriticky přejímal názory svého okolí" a nedokázal posoudit právní následky svého jednání, případně své jednání ovládnout. Žalovaná podle názoru žalobkyň jen "předstírala" péči o zůstavitele "ze zištných důvodů" a se zůstavitelem neměla "osobní vztah", když u něj žila "v placeném nájmu". Zůstavitel podepisoval listiny, aniž "by si uvědomoval jejich obsah a následně tyto své úkony popíral". Žalobkyně a) a b) rovněž namítly, že podpis zůstavitele na závěti ze dne 10.10.2003 "není pravým" podpisem zůstavitele.

Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 24.4.2009 č.j. 3 C 39/2007-68 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním a) a b) na náhradě nákladů řízení 16.156,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Holouše. Z provedených důkazů dospěl k závěru, že zůstavitel S. Z. "pořídil" dne 10.10.2003 allografní závěť, že však svědci závěti Mgr. I. Ž. a S. N. "nebyli určeni za svědky závěti zůstavitelem". Protože svědkem závěti nemůže být "jakákoliv osoba", nýbrž jen ta, která byla zůstavitelem za svědka "určena" a která s tímto určením souhlasila, dospěl soud prvního stupně k závěru, že závěť ze dne 10.10.2003 je absolutně neplatná.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - poté, co usnesením ze dne 30.11.2009 č.j. 56 Co 250/2009-88 připustil změnu žaloby "o určení, že žalobkyně a) a b) jsou zákonnými dědičkami zůstavitele S. Z., zemřelého" - rozsudkem ze dne 27.1.2010 č.j. 56 Co 250/2009-100 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně "jsou zákonnými dědičkami zůstavitele S. Z., zemřelého", a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů "prvostupňového řízení" 13.800,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Pisaroviče a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejprve dovodil, že usnesení soudu vydané v dědickém řízení, kterým byly žalobkyně a) a b) vyzvány k podání žaloby o určení, že "jsou zákonnými dědičkami zůstavitele", a žaloba podaná "ve shodě se zadáním dědického soudu" ve skutečnosti "spor o platnost závěti neřeší", neboť spor o dědické právo účastnic (jako dědiců ze zákona ve třetí dědické skupině) může vyřešit jen určení, že "žalovaná není závětní dědičkou zůstavitele", případně určení, že "pouze žalobkyně jsou dědičkami veškeré pozůstalosti zanechané zůstavitelem". Žalobkyně však požadovaly určení svého "zákonného dědického práva", které vyplývá z "nesporného příbuzeneckého poměru žalobkyň ve shodě" s ustanovením § 475 odst.1 občanského zákoníku a které nevyžadovalo řešení otázky platnosti závěti ze dne 10.10.2003; skutečnost, že žalobkyně jsou sestrami zůstavitele a z téhož důvodu zákonnými dědičkami ve třetí dědické skupině, nebyla žalovanou "nikdy zpochybňována" a podle odvolacího soudu "žalobě bylo možno vyhovět".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a) a b) dovolání. Namítají, že usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 27.2.2007 sp. zn. 13 D 441/2004 jim bylo uloženo, aby podaly proti žalované žalobu o určení, že "jsou zákonnými dědičkami zůstavitele", a že proto podaly žalobu o určení, že jsou "zákonnými dědičkami zůstavitele", kterou "následně dne 5.12.2007 změnily" tak, že jsou "zákonnými dědičkami veškerého majetku zůstavitele". V odvolacím řízení po nich soud požadoval, aby "doplnily skutková tvrzení a nabídly důkazy o tom, že mají na takovém určení naléhavý právní zájem", přičemž "došlo k procesnímu pochybení ze strany odvolacího soudu", když žalobkyně vyzval "k upřesnění žalobního petitu bez poučení, které vyplývá z ustanovení § 118a o.s.ř.". Žalobkyně dále dovozují, že každý úkon se posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen, a že z žaloby podané dne 13.3.2007 "bylo patrné", že se "dovolávají" také neplatnosti závěti ze dne 10.10.2003; odvolací soud se proto měl zabývat otázkou platnosti závěti a nikoliv "pouze existencí zákonného dědického práva". Podle žalobkyň nesprávným poučením Okresního soudu v Jeseníku v usnesení ze dne 27.2.2007 č.j. 13 D 441/2004-67 jim "bylo odepřeno právo na spravedlivý proces" a "způsobena majetková újma ve výši 13.800,- Kč" představující "náklady žalované v řízení před soudem prvního stupně". Žalobkyně a) a b) navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedla, že považuje rozsudek odvolacího soudu za "věcně správný".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. [odvolací soud v napadeném rozsudku vymezil po obsahové stránce práva a povinnosti účastnic předmětného právního vztahu jinak než soud prvního stupně, když oproti určení provedenému soudem prvního stupně, že žalobkyně a) a b) jsou "zákonnými dědičkami veškerého majetku" zůstavitele S. Z., rozhodl, že žalobkyně a) a b) jsou "zákonnými dědičkami" zůstavitele S. Z.] a že žalobkyně a) a b) jsou oprávněny (subjektivně legitimovány) k dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (rozsudek odvolacího soudu sice vyznívá v jejich prospěch, ale jen "zdánlivě", neboť ve skutečnosti rozhodnutím odvolacího soudu jim byla způsobena újma na jejich právech z dědictví po S. Z., kterou lze odstranit zrušením tohoto rozhodnutí), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Řízení o dědictví po S. Z., zemřelém, je (nyní) vedeno u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 13 D 441/2004; provedením úkonů byla jako soudní komisařka pověřena JUDr. Radmila Krátká, notářka v Jeseníku. V tomto řízení se v prvním stupni - jak vyplývá z Části první, Čl. II., bodu 7. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - postupuje (s výjimkami uvedenými v Části první, Čl. II., bodech 8. a 9. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2009. Dědické právo po zůstaviteli se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti (zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2006).

Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědění ze zákona po S. Z. svědčí ve třetí dědické skupině žalobkyním a) a b) jako sestrám zůstavitele. V průběhu dědického řízení byla předložena allografní závěť sepsaná dne 10.10.2003, podle které zůstavitel ustanovil žalovanou "dědicem finanční hotovosti ve výši 800.000 Kč, tedy části vkladu na vkladní knížce u ČSOB"; závěť byla sepsána za účasti svědků I. Ž., S. N. a JUDr. P. P. Při jednání u soudní komisařky JUDr. Radmily Krátké dne 9.2.2007 žalobkyně a) a b) - prostřednictvím svého zástupce advokáta JUDr. Jaroslava Holouše - uvedly, že "neuznávají závěť za pravou a platnou" a že "namítají její absolutní neplatnost", neboť zůstavitel "nebyl schopen zcela rozpoznat důsledky svého jednání". Okresní soud v Jeseníku poté usnesením ze dne 27.2.2007 č.j. 13 D 441/2004-67 uložil žalobkyním a) a b), aby do třiceti dnů od právní moci usnesení podaly u Okresního soudu v Jeseníku proti žalované žalobu, že "jsou zákonnými dědičkami zůstavitele"; usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dne 17.3.2007.

Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (srov. § 94 odst.2 o.s.ř.); zákon označuje za účastníky dědického řízení v první řadě ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát (srov. § 175b větu první o.s.ř.). Účastenství v dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 občanského zákoníku připadnout státu.

Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, kdo se vydává za dědice, je tu spor o dědické právo. Tvrzená dědická práva totiž vedle sebe nemohou buď zcela nebo částečně obstát a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení § 175q o.s.ř. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně až v usnesení o dědictví; spor o dědické právo se projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení § 175b věty první o.s.ř.

Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v ustanoveních § 175k odst. 1 a 2 o.s.ř. Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř.; soud tedy přímo v řízení o dědictví "vyšetří podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem", popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.; soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků" odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.

Usnesení vydané soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. musí ve výroku vždy obsahovat (mimo jiné) údaj o tom, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má, s ohledem na povahu sporu o dědické právo, žalobou domáhat, jako například určení, že "žalobce je dědicem zůstavitele", nebo že "žalovaný není zůstavitelovým dědicem", popřípadě, je-li dědické právo ze zákona nepochybné a sporné je dědění ze závěti, že "žalobce je dědicem zůstavitele ze závěti" nebo že "žalovaný není dědicem zůstavitele ze závěti". Mezi účastníky sporné skutečnosti nebo vyřešení právních otázek, které je pro takové určení významné (rozhodující), představují jen posouzení předběžných otázek, které se nemůže projevit ve výroku soudního rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění; na rozdíl od dřívější právní úpravy, obsažené v ustanovení § 18 zákona č. 95/1963 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nyní platné ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby bylo způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, jen pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva.

Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení [80 písm. c) o.s.ř.].

Usnesení, kterým soud v řízení o dědictví odkáže toho, z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, nemusí vždy odpovídat všem požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. V takovém případě - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) - je soud, který o žalobě rozhoduje, vždy povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby tak, aby vyhovovala požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu.

V projednávané věci je nepochybné, že usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 27.2.2007 č.j. 13 D 441/2004-67, kterým bylo žalobkyním a) a b) uloženo uplatnit své dědické právo žalobou, nevyhovuje všem požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť výrok byl formulován tak, že - jak správně uvedl odvolací soud - "ve skutečnosti spor žalobkyň a žalované o platnost závěti neřeší". Za této situace byl především soud prvního stupně povinen - jak vyplývá z výše uvedeného - poskytnout žalobkyním a) a b) potřebná poučení o náležitostech žaloby tak, aby odpovídala, s přihlédnutím k povaze sporu účastníků o dědické právo, požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. zejména v údaji o tom, čeho se domáhají (tzv. žalobním petitu); na tom nic nemění ani okolnost, že žalobkyně a) a b) v řízení o dědictví a v projednávané věci zastupoval advokát.

Spor účastníků o dědické právo po S. Z. spočívá v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu - v tom, že závěť zůstavitele ze dne 10.10.2003, od níž odvozuje své dědické právo žalovaná, žalobkyně a) a b) považují (z důvodu uvedeného v ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku) za neplatný právní úkon, zatímco podle žalované je závěť zůstavitele ze dne 10.10.2003 platná a ona je dědičkou ze závěti vedle zákonných dědiců. Vzhledem k tomu, že spor účastníků o dědické právo závisí na zjištění sporných skutečností, soud v řízení o dědictví správně dovodil, že při jeho řešení je třeba postupovat podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., a v souladu se zákonem odkázal na uplatnění dědického práva žalobou žalobkyně a) a b), neboť jejich dědické právo se (oproti žalované) jeví jako méně pravděpodobné. Vzhledem k tomu, že dědické právo žalobkyň a) a b) ze zákona ve třetí dědické skupině nebylo zpochybněno, povaze sporu účastnic o dědické právo tu odpovídá (z pohledu žalobkyň) určení, že "žalovaná není dědičkou zůstavitele S. Z. ze závěti ze dne 10.10.2003".

Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že žalobkyněmi a) a b) navrhované určení neodpovídá požadavkům ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř., je však třeba mu vytknout, že ve věci rozhodl, aniž by - i když již z obsahu žaloby bylo nepochybné, že se žalobkyně a) a b) nedomáhají "jen" určení svého dědického práva po zůstaviteli, ale že především popírají dědické právo žalované - poučil žalobkyně a) a b) o všech náležitostech žaloby z hlediska ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř., dokonce usnesením ze dne 30.11.2009 č.j. 56 Co 250/2009-88 připustil změnu žaloby, i když bylo zřejmé, že požadované určení nemůže být způsobilým prostředkem k vyřešení sporu účastnic o dědické právo po zůstaviteli. Za potřebné poučení samozřejmě nelze považovat "výzvu" odvolacího soudu učiněnou při jednání konaném dne 27.11.2009, aby žalobkyně a) a b) doplnily skutková tvrzení a důkazy, neboť se týkala "pouze" naléhavého právního zájmu na určení, že "žalobkyně jsou zákonnými dědičkami veškerého majetku zůstavitele". Odvolací soud, který o žalobě rozhodl, aniž by žalobkyním a) a b) bylo poskytnuto potřebné poučení, tedy zatížil řízení vadou, která způsobila, že rozhodnutí soudu o žalobě nemohlo být náležitým podkladem pro další průběh řízení o dědictví po S. Z., a která tedy mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jeseníku) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu