21 Cdo 4695/2007
Datum rozhodnutí: 11.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 364 odst. 2 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb.




21 Cdo 4695/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalované Č. o. b., a.s., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 1280/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 24. května 2007, č.j. 22 Co 67/2007-210, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 19. 8. 2004 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně . Porušení základní povinnosti zaměstnance podle § 73 odst. 1 písm. c) zákoníku práce č. 65/1965 Sb., v platném znění, tj. povinnost dodržovat předpisy vztahující se k práci, vykonávané žalobkyní, spatřovala v tom, že při vyřizování úvěru podle úvěrového návrhu klienta K. C. s.r.o. nepostupovala podle Pokynu představenstva č. 6 z 18. 12. 2003 .

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že posoudit, zda klient (K. C. s.r.o.) splňuje finanční kovenanty , podat waiver a řádný úvěrový návrh mohla teprve poté, co jí byly potřebné doklady předloženy. Nemohla ani zabránit dalšímu čerpání úvěru, neboť v předmětném období, tj. od počátku roku 2004, byly již úvěry beze zbytku vyčerpány . Žalobkyně si není vědoma porušení pracovní kázně závažným způsobem, má za to, že výpovědní důvod u ní nebyl dán a že byl použit pouze formálně a účelově . Skutečným důvodem výpovědi byly podle žalobkyně neshody mezi ní a novou vedoucí ředitelkou žalované ve S.

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 4. 12. 2006, č.j. 5 C 1280/2004-178, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. V. B. náklady řízení 30.588,20 Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednání, obsažená ve výpovědi z pracovního poměru pod bodem 1, 2 a 4, jsou závažným porušením pracovní kázně, protože žalobkyně i přes skutečnost, že již 2 monitorovací období věděla, že společnost K. C. s.r.o. neplní finanční ukazatele tak, jak má, nevyžádala si všechny potřebné údaje nutné pro zhodnocení bonity klienta a možnost jeho úvěrové angažovanosti . Výpovědní důvod, uvedený pod bodem 3 za závažné porušení pracovní kázně nepovažoval, protože předložení úvěrového návrhu v pozdním termínu a navíc v elektronické formě bylo na základě tvrzení svědkyně Ing. T. v určitých mezních případech možné (záleželo na konkrétním klientovi, na konkrétním vztahu a také na vztahu firemního bankéře se schvalovací úrovní); toto jednání žalobkyně by mohlo být posuzováno pouze jako méně závažné porušení kázně . Soud prvního stupně uzavřel, že pracovní povinnosti žalobkyně nebyly plněny zcela tak, jak měly být, a v průběhu řízení žalobkyně žádným jiným způsobem neprokázala, že by své povinnosti plnila tak, jak bylo vnitřními předpisy uloženo, nebo že by s ní bylo zacházeno jiným způsobem než s ostatními zaměstnanci žalované .

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č.j. 22 Co 67/2007-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení 12.260,- Kč k rukám advokátky JUDr. V. B. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně porušila své právní povinnosti plynoucí z vnitřních předpisů žalované (zejména Pokynů představenstva č. 6 z 18. 12. 2003) . Třebaže dostala informace o neplnění finančních smluvních ukazatelů (kovenant) úvěrovým klientem, nepožádala příslušnou schvalovací úroveň žalované formou tzv. waiveru o poskytnutí další úvěrové angažovanosti . Neztotožnil se s námitkou žalobkyně, že úvěrový klient měl již úvěry zcela vyčerpány, a proto již nemohlo dojít k zastavení vyčerpaných úvěrových prostředků , neboť žalovaná vysvětlila, že u provozních úvěrů kontokorentního a revolvingového typu může banka zastavit čerpání těchto úvěrů tak, že limit kontokorentního úvěru sníží na nulu a vyčerpaná část kontokorentního limitu se tak stane debetní splatnou pohledávkou banky, u revolvingového úvěru je pak banka oprávněna zesplatnit nebo neobnovit tzv. revolvingovou tranši . Odvolací soud odmítl také námitku žalobkyně, že jí žalovaná s ohledem na opožděně prováděné monitoringy nevytvořila pracovní podmínky pro řádný výkon svěřené pracovní činnosti , neboť podstatou výpovědního důvodu nejsou opožděně předkládané monitoringy, nýbrž nečinnost žalobkyně po zjištění neplnění finančních ukazatelů úvěrovým klientem . Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že žalované sice jednáním žalobkyně škoda nevznikla, bylo to ovšem proto, že žalovaná učinila vhodná opatření, k tomu, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána téměř 9 let, k okolnosti, že k porušení pracovní kázně došlo v době zvýšeného množství práce, k významu žalobkyní zastávané funkce a k tomu, že k pracovní činnosti žalobkyně měla žalovaná již výhrady, což se projevilo zejména v písemné výtce z 14. 6. 2004 ; ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila pracovní kázeň závažně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že jak z rozsudků nalézacího, tak i odvolacího soudu je zřejmé, že pro rozhodnutí o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru měla zásadní právní význam otázka, zda se dovolatelka dopustila porušení pracovní kázně a zda toto porušení bylo takové intenzity, že zavdávalo důvod k výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce č. 65/1965 Sb. . Namítala, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku smísil právní úpravu podle zákoníku práce z roku 1965 (když v textu běžně hovoří o pracovní kázni) a nové úpravy, zavedené zákonem č. 262/2006 Sb., tedy novým zákoníkem práce (uvádí-li, že žalobkyně porušila své právní povinnosti plynoucí z vnitřních předpisů žalované ). Oba soudy sice správně, s ohledem na ustanovení § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dovodily, že věc je třeba posuzovat podle právní úpravy platné do 31. 12. 2006, ani jeden se však nezabýval tím, nakolik může nová právní úprava (a tedy nový způsob určení práv a povinností stran pracovního poměru) ovlivnit výklad pojmu porušení pracovní kázně , který již v nové právní úpravě nemá místo. Podle dovolatelky nalézací i dovolací soud se měly zabývat skutečností, zda výpověď daná jí žalovanou obstojí ve světle nové právní úpravy, když bylo zjevně úmyslem zákonodárce postavit vztahy mezi žalobcem a žalovaným na novou, více vyváženou rovinu a posílit ochranu zaměstnanců . Otázka vztahu staré a nové právní úpravy měla pro rozhodnutí sporu zcela zásadní význam, tato otázka má zároveň zásadní význam pro všechny pracovněprávní spory, v nichž byla zaměstnavatel dána výpověď z pracovního poměru za původní právní úpravy, její účinky však měly nastat až za platnosti právní úpravy nové, byť tato nová právní úprava ještě nenabyla účinnosti . Dovolatelka je toho názoru, že soudy by se tedy měly vypořádat s otázkou, zda vůle zákonodárce po změnách ve vztahu zaměstnanec zaměstnavatel vyjádřená přijetím zákona č. 262/2006 Sb. má ve vztahu zaměstnanec zaměstnavatel, pokud jde o otázky ukončování pracovního poměru, převážit nad i ustanovením § 364 odst. 2 tohoto zákona, jehož text není příliš jasný . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto a, pokud by dovolací soud shledal jeho přípustnost, aby bylo dovolání zamítnuto, protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, vychází z objektivně a dostatečně zjištěného skutkového stavu a došlo i ke správnému právnímu posouzení věci. Argumentace žalobkyně, která má za to, že podle nové právní úpravy provedené zákonem č. 262/2006 Sb. by zaměstnanec nemusel dodržovat pokyny zaměstnavatele či jakékoliv vnitřní předpisy vztahující se k vykonávané práci, není správná. Podle žalované není věcný rozdíl mezi do 31. 12. 2006 použitým pojmem pracovní kázeň a od 1. 1. 2007 porušováním povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. I nadále jsou zaměstnanci povinni plnit pokyny nadřízených, práci vykonávat podle pokynů zaměstnavatele a i v případě porušení pokynu zaměstnavatele se jedná o porušení povinností vyplývajících pro zaměstnance z právního předpisu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušnosti pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobkyně založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že soudy se nevypořádaly s otázkou, zda vůle zákonodárce po změnách ve vztahu zaměstnanec zaměstnavatel vyjádřená přijetím zákona č. 262/2006 Sb. má ve vztahu zaměstnanec zaměstnavatel, pokud jde o otázky ukončování pracovního poměru, převážit nad i ustanovením § 364 odst. 2 tohoto zákona, jehož text není příliš jasný .

Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) nepravou a pravou. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo.

Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb., nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 36).

Z uvedených závěrů vycházely též soudy obou stupňů, když z ustanovení § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, které zní: Podle dosavadních právních předpisů se řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1. lednem 2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni, dovodily, že, byla-li v projednávané věci žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 19. 8. 2004, je třeba platnost tohoto úkonu posuzovat podle dosavadních právních předpisů , tedy podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2006. Na správnosti uvedeného závěru nemohou nic změnit ani úvahy dovolatelky o tom, že by výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 8. 2004 měla být posuzována ve světle nové právní úpravy, když bylo zjevně úmyslem zákonodárce postavit vztahy mezi žalobcem a žalovaným na novou, více vyváženou rovinu a posílit ochranu zaměstnanců . Odhlédaje od toho, že jak správně uvádí žalovaná ve vyjádření k dovolání - není věcného rozdílu mezi do 31. 12. 2006 použitým pojmem pracovní kázeň a od 1. 1. 2007 používaným pojmem porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci , nutno připomenout, že použití nové právní úpravy na posuzování právního úkonu učiněného za účinnosti starší právní úpravy by znamenalo pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) právních předpisů, která jak výše uvedeno je v rozporu s principy fungování právního státu.

Z uvedeného vyplývá, že soudy posoudily dovolatelkou označenou právní otázku v souladu s dosavadní judikaturou soudů i hmotným právem. Dovolání proto není v projednávané věci přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je aniž by se mohl věcí nadále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované advokátka JUDr. V. B. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši (po zaokrouhlení) 413,- Kč [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty]. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.588,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 146 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu