21 Cdo 4688/2007
Datum rozhodnutí: 24.09.2008
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4688/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) Ing. B. V., zastoupeného advokátkou, b) MUDr. V. H., c) Ing. J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. V., zastoupenému advokátem, 2) Ing. A. S., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 67/2002, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 20. února 2007, č. j. 23 Co 526/2006-260, takto:

I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 15.3.2002 domáhali určení, že žalovaný 1) není závětním dědicem dle závěti V. V. ze dne 29.8.2001 . Uvedli, že dne 8.9.2001 zemřela matka žalobců V. V. ; že v dědickém řízení předložil žalovaný 1) E. V. závěť z 29.8.2001, kterou, dle jeho tvrzení, napsala a podepsala matka a v níž byl žalovaný 1) E. V. ustanoven dědicem domu ; že předmětná závěť není napsána a podepsána vlastní rukou jejich matky, neboť nejde o její písmo ; že z tohoto důvodu podali žalobci na Policii ČR, obvodním oddělení P., trestní oznámení na podezření ze zfalšování závěti a že policii byly předloženy originály písemností obsahujících vlastnoruční písmo a podpisy matky pro účel vypracování znaleckého posudku z oboru grafologie .

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14.6.2006, č. j. 5 C 67/2002-231, žalobě vyhověl; současně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům a) a c) na náhradě nákladů řízení 10.028,- Kč k rukám jejich zástupce s tím, že plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého , a dále zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích na náhradě nákladů řízení 8.962,- Kč s tím, že plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého . Vycházel ze závěru, že žalobci i žalovaní jsou zletilými dětmi V. V., narozené dne 9.1.1925, zemřelé dne 8.9.2001 (dále též jen zůstavitelka ); že při projednání dědictví po zůstavitelce dne 6.12.2001 pozůstalý syn E. V. předložil ručně psanou listinu s datem 29.8.2001, o které prohlásil, že je zůstavitelčinou vlastnoručně napsanou závětí ; že žalobci po nahlédnutí do této závěti spontánně před soudní komisařkou prohlásili, že není v žádném případě vlastnoručně napsána a podepsána zůstavitelkou ; že žalovaná 2) platnost závěti nezpochybnila ; že soud proto v řízení o dědictví odkázal potomky zůstavitelky na sporné soudní řízení ; že znalkyně z oboru písmoznalectví Mgr. I. V. porovnáním srovnávacího materiálu se závětí zůstavitelky učinila závěr, že závěť, včetně podpisu, zůstavitelka nepsala ; že nevyhověl návrhu žalovaných a nenechal zpracovat revizní znalecký posudek, a to s ohledem na skutečnost, že znalecký posudek vyhotovený znalkyní V. shledal ve věci dostačujícím ; že ze závěru znaleckého posudku a výpovědi znalkyně shledal, že závěť nebyla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelkou , a že je proto neplatným právním úkonem .

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20.2.2007, č. j. 23 Co 526/2006-260, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; odmítl odvolání žalované 2); uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a c) na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.568,- Kč k rukám jejich zástupce; uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2.000,- Kč. Dospěl k závěru, že odvolání žalované 2) muselo být odmítnuto jako opožděné ; že rozhodujícím pro posouzení sporu je otázka, zda zůstavitelka vlastní rukou příslušnou závěť ze dne 29.8.2001 sepsala či nikoliv ; že na tuto otázku dává odpověď znalecký posudek Mgr. I. V., který uzavřel, že zůstavitelka tuto závěť nesepsala vlastní rukou ; že přistoupit ke zpracování revizního znaleckého posudku by bylo možné, pokud by ze znaleckého posudku Mgr. I. V. vyplývalo, že pracovala s podklady, které nejsou autentické, případně s podklady pro zpracování znaleckého posudku, které nejsou pravdivé, či znalecký posudek z jiných důvodů neobstojí ; že žalovaní soudu nepředložili žádný jiný znalecký posudek, případně jakékoli jiné odborné vyjádření, které by tvrdilo, že z hlediska odbornosti nebo použité metody jsou zde důvody pochybovat o správnosti znaleckého posudku Mgr. V. ; že pokud bylo namítáno, že ve znaleckém posudku je uváděno, že zůstavitelka psala levou rukou, pak tato informace se na č.l. 4 znaleckého posudku skutečně objevuje, ovšem znalkyně ji při výslechu opravila v tom směru, že toto sdělení se do znaleckého posudku dostalo omylem a nemá význam pro zpracování znaleckého posudku ; že znalkyně se vypořádala i s námitkou změny ve zdravotním stavu zůstavitelky ; že hodnověrně vysvětlila, jakým způsobem by se zhoršený zdravotní stav měl projevit v písmu zůstavitelky ; že dle znalkyně je vysoce nepravděpodobné, pokud by u zůstavitelky nastaly osobnostní změny vlivem farmak, aby došlo ke změnám písma zůstavitelky tak, jak jsou prezentovány ve sporné závěti, tzn. používání miniaturních tvarů liter, nápadné rozdílnosti v poměrech, směru pohybu či ve změně morfologie liter, které zůstavitelka používala v průběhu celého života ; že námitky žalovaného 1) vůči znaleckému posudku tak neobstojí a není zde ničeho, co by úspěšně zpochybnilo závěry znaleckého posudku Mgr. I. V. .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přesto, že nebyl zpracován revizní znalecký posudek z oboru písmoznalectví, jehož zpracování se žalovaný 1) svými návrhy opakovaně domáhal ; že soud prvního stupně ve svém rozsudku vycházel v podstatě pouze ze znaleckého posudku znalkyně Mgr. V. ; že žalovaný poukazoval na to, že pokud jde o srovnávací materiál v podobě různých písemností, není zřejmé, že se jedná o písemnosti psané zůstavitelkou ; že na tuto výhradu reagoval soud prvního stupně tak, že vyzval žalované, aby předložili jako důkaz písemnosti psané zůstavitelkou ; že k výhradě právního zástupce, že je na žalobcích, aby předložili autentické písemnosti psané zůstavitelkou, soud prvního stupně nereagoval ; že žalovaní se již dříve vyjádřili, že žádné písemnosti psané zůstavitelkou nemají ; že pokud jde o samotný znalecký posudek, vyplynulo z výpovědi znalkyně, že řada pasáží v tomto posudku je mylných ; že v posudku například učinila závěr, že zůstavitelka psala levou rukou, při své výpovědi se však divila, jak se něco takového mohlo v posudku objevit ; že znalkyně rovněž nebyla schopna vypořádat se s notoricky známou skutečností, že z podpisu nelze dovozovat autentičnost psaného textu a obráceně, tyto otázky ve znaleckém posudku na jedné straně směšuje, na druhé vylučuje ; že ve své výpovědi znalkyně uvedla například i to, že v posudku vycházela ze zdravotního stavu zůstavitelky, jakož i z toho, zda byla pod vlivem farmak, konkrétně pak, že s takovou hypotézou pracovala ; že přitom neměla žádnou lékařskou zprávu, dokumentaci nebo jiný doklad či věrohodnou informaci, která by byla pro posuzování zdravotního stavu zůstavitelky či zmíněnou hypotézu oporou ; že existuje proto důvodné podezření, že byla ve styku s jedním nebo více žalobci, od kterých nejen tyto, ale i další informace čerpala ; že z výpovědi znalkyně dále vyplynulo, že některé základní metody užívané v písmoznalectví nezná (homograf, posouzení materiálů polymorficky) nebo je nepoužila (posuzování otázky základny) ; že naproti tomu používá výrazy, které nepocházejí z písmoznalectví, ale grafologie ; že znalkyně v posudku používá podklady časově rozdílné od doby, kdy byla sepsána závěť ; že nebyl vzat zřetel na vnější podmínky (okolnosti, místo psaní) ; že ve znaleckém posudku není možné přehlédnout, že určuje, že závěť psala osoba blízká zůstavitelce, k tomu ale nejde dojít bez potřebných podkladů, neboť v písmoznalectví se z genů nevychází ; že soud prvního stupně se rovněž opírá o písemné vyjádření O. V., který si vyžádala policie ČR v trestní věci ; že však opomněl, mimo jiné, že toto písemné vyjádření se opírá pouze o kopie a nikoliv originály srovnávacích podkladů a týká se pouze nepravosti podpisu zůstavitelky na kvintačním listu pošty ze dne 11.7.2001 ; že s námitkami, uplatněnými v odvolání se nevypořádal ani odvolací soud ; že odvolací soud argumentuje tím, že žalovaní soudu nepředložili žádný jiný znalecký posudek či odborné vyjádření, přičemž opomíjí, že tak učinit nemohli ; že znalecký posudek, podaný mimo řízení účastníkem řízení totiž nemá povahu znaleckého posudku dle ustanovení § 127 o.s.ř., ale pouze listiny, která může být důkazem dle § 129 o.s.ř. ; že opatření takové listiny ze strany žalovaných by bylo spojeno nejen s dalším dokazováním, ale i s vynaložením dalších nákladů s tím, že by bylo dosaženo pouze toho, čehož se dožadovali, tj.postupu soudu dle ustanovení § 127 odst. 2 o.s.ř. ; že žalovaný 1) získal informace, že Mgr. V. neobstála jako znalkyně při zkoušce před komisí Ministerstva spravedlnosti v dubnu 2007, což má vést k tomu, že bude jako znalkyně odvolána ; že žalovaný 1) není schopen v této věci předložit relevantní důkaz, proto si dovoluje požádat dovolací soud, aby v tomto směru provedl potřebná zjištění, neboť se jedná o zcela zásadní otázku, která by mohla mít zásadní význam pro jeho rozhodnutí o tomto dovolání ; že s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18.4.2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, a nález ze dne 8.1.2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, je přesvědčen, že odvolací soud nepostupoval v souladu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu, když nevyhověl jeho návrhu a napadený rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení . Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce a) uvedl, že dovolání žalovaného 1) opakuje jeho námitky, které jsou již zcela jasně zdůvodněny jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v rozsudku odvolacího soudu . Žalobci b) a c) uvedli, že s dovoláním žalovaného 1) nesouhlasí a že s rozsudky soudů obou stupňů souhlasí v plném rozsahu .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když žalovaný 1) v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( nebyl zpracován revizní znalecký posudek z oboru písmoznalectví, jehož zpracování se svými návrhy opakovaně domáhal )[§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř], a že také podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází [§ 241a odst. 3 o.s.ř.]. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, a proto nezakládají - jak výše uvedeno - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Na místě je dodat, že, zejména s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů [oba soudy vysvětlily, proč nevyhověly návrhu žalovaného 1) a neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem], dovolatel nemohl být postupem soudů v dané věci jak namítá - dotčen ani na svých právech chráněných Ústavou ČR, případně Listinou základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. II. ÚS 663/2000, sp. zn. IV. ÚS 67/2000, I. ÚS 413/2002).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného 1) není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu