21 Cdo 4655/2009
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 195a předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.1988, § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 4655/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 737, proti žalované České pojišťovně a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, o odškodnění ztráty na důchodu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 27/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. února 2009 č.j. 21 Co 30/2009-44, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :


Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.2.2009 č.j. 21 Co 30/2009-44, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30.9.2008 č.j. 17 C 27/2008-30 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na důchodu ve výši 93.180,- Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Žalobou podanou v této věci se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná na odškodnění pracovního úrazu ze dne 28.5.1963 zaplatila na náhradě za ztrátu na důchodu celkem 93.180,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jí žalovaná dobrovolně poskytla od roku 1985, kdy byl žalobkyni přiznán starobní důchod, do 31.12.2006 náhradu za ztrátu na důchodu ve výši 671,- Kč měsíčně, když konstantně vycházela z toho, že v roce 1985 skutečný starobní důchod žalobkyně činil 724,- Kč a tzv. fiktivní starobní důchod, na který by žalobkyni vznikl nárok, kdyby nedošlo ke snížení jejího výdělku následkem pracovního úrazu ze dne 28.5.1963, by činil 1.395,- Kč. Žalobkyně má za to, že výše náhrady za ztrátu na důchodu, vyjádřená rozdílem mezi tzv. fiktivním a skutečným starobním důchodem , byla stanovena chybně, neboť podle jejího názoru, na kterém setrvala i v podaném dovolání, mělo být přihlédnuto k tomu, že výše starobního důchodu se v důsledku pravidelných valorizací zvyšuje a stejně tak by se měl poměrně valorizovat i tzv. fiktivní důchod , který rovněž by pobírala v průběhu času postupně vyšší . V důsledku toho dovozovala, že jí žalovaná vyplatila náhradu za ztrátu na důchodu za období od 1.10.1990 do 31.12.2006 nižší o 93.180,- Kč.

V posuzované věci řešil odvolací soud mimo jiné - právní otázku možné úpravy výše náhrady za ztrátu na důchodu poskytované poškozenému zaměstnanci podle ustanovení § 195a zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.1988 (tedy přede dnem, než byl tento nárok pro oblast pracovněprávních vztahů zrušen zákonem č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce) dále jen zák. práce .

K této otázce se dovolací soud již v minulosti vyjádřil v tom smyslu, že při určení výše náhrady za ztrátu na důchodu podle ustanovení § 195a zák. práce (ve znění účinném do 31.12.1988) se vychází z rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vznikl nárok, a důchodem, na který by mu vznikl nárok, kdyby nedošlo ke snížení jeho výdělků následkem poškození na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (tzv. fiktivní důchod), a že náhrada za ztrátu na důchodu podle ustanovení § 195a zák. práce (ve znění účinném do 31.12.1988) nepodléhá žádné valorizaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.6.2007 sp. zn. 21 Cdo 1838/2006, na který poukazují rovněž soudy obou stupňů v posuzované věci). Uvedený názor, který je konformní s ustálenou soudní praxí aplikovanou v tomto směru v občanskoprávních vztazích (srov. odůvodnění rozsudku býv. Nevyššího soudu ze dne 30.4.1987 sp. zn. 1 Cz 62/86 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13., ročník 1989), vychází z ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, podle kterého může vláda vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně , upravit podmínky, výši a způsob toliko u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (s eventuelním dosahem na náhradu nákladů na výživu pozůstalých), a z tzv. valorizačních předpisů (např. nařízení vlády č. 60/1982 Sb., zákon č. 297/1991 Sb., nařízení vlády č. 191/1993 Sb., 263/1994 Sb., 291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb.) vydaných na základě tohoto zákonného zmocnění, ze kterých výslovně plyne, že průměrný výdělek poškozeného zaměstnance lze upraveným způsobem zvyšovat pro účely náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (na tuto náhradu tedy právní předpis valorizaci omezuje), a zvýšení tedy není použitelné pro případ náhrady za ztrátu na důchodu.

V posuzované věci soudy obou stupňů jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků z výše uvedených právních názorů důsledně vycházely. Dovodil-li proto odvolací soud, že uplatněný nárok žalobkyně na doplacení náhrady za ztrátu na důchodu není opodstatněný, neboť náhrada za ztrátu na důchodu podle ust. § 195a zák. práce ve znění účinném do 31.12.1988 žádné valorizaci nepodléhá , bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. prosince 2010

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r. předseda senátu