21 Cdo 463/2004
Datum rozhodnutí: 19.07.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 463/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. S., proti žalovanému H. B. C., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 8 C 222/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 16 Co 438/2003-112, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 27.3.2000 (označeným jako Okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 2 zák. č. 65/1965 Sb. ) žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní s okamžitou účinností zrušuje pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně . Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně dne 19.3.2000 v pracovní době na pracovišti opakovaně vedla delší dobu rozhovor s osobou podezřelou ze spáchání trestného činu krádeže podle ust. 247 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 tr. zákona, který byl spáchán ke škodě zaměstnavatele a pro který bylo již dříve podáno trestní oznámení , čímž porušila pracovní povinnost plně využívat pracovní doby k vykonávání svěřené práce uložené v ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce, a v tom, že dne 27.3.2000 přes výslovně učiněnou výzvu neposkytla srozumitelné a přezkoumatelné vysvětlení, proč a o čem s dotyčnou osobou jednala, a provedení pravdivého popisu skutečnosti odepřela , což hodnotil jako porušení povinnosti uložené v § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, tj. střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před ztrátou nebo zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, a povinnosti plnit pokyny nadřízených podle § 73 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které jí dal žalovaný dne 27.3.2000 pro hrubé porušení pracovní kázně , je neplatné, a aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru 108.000,- Kč s 10% úrokem z částky 18.000,- Kč od 16.5. do 15.6.2000, z částky 36.000,- Kč od 16.6. do 15.7.2000, z částky 54.000,- Kč od 16.7. do 15.8.2000, z částky 72.000,- Kč od 16.8. do 15.9.2000, z částky 90.000,- Kč od 16.9. do 15.10.2000 a z částky 108.000,- Kč od 16.10.2000 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustila; zároveň požadovala náhradu ušlé mzdy .

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19.10.2000, č.j. 8 C 105/20000-16, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.650,- Kč na účet advokáta JUDr. Jana Choděry. Na základě výsledků dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně jednáním vytýkaným jí žalovaným v dopise ze dne 27.3.2000 neporušila pracovní kázeň, natož zvlášť hrubým způsobem, a že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem. Vycházeje dále z toho, že žalobkyně odmítla převzetí sdělení o okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 27.3.2000 a že dne 5.5.2000 podala k soudu žalobu, v níž se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru i náhrady mzdy, uzavřel, že tím, že žalobkyně odmítla převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru, dala jednoznačně najevo, že trvá na dalším zaměstnávání u žalovaného, a proto má právo na náhradu mzdy podle § 61 odst. 1 zák. práce . Náhradu mzdy žalobkyni přiznal za dobu od 16.5.2000 do 16.10.2000 ve výši 108.000,- Kč s odůvodněním, že podle pracovní smlouvy činil měsíční příjem žalobkyně 18.000 Kč; úroky z prodlení stanovil v souladu s vl. nař. č. 142/1994 Sb. .

Podáním ze dne 3.1.2001, které došlo soudu prvního stupně dne 4.1.2001, podal žalovaný proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k odvolání.

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 20.3.2001, č.j. 8 C 105/2000-38, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.8.2001, č.j. 62 Co 287/2001-75, návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku č.j. 8 C 105/2000-16 zamítl. Dovolání žalovaného proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 30.7.2002, č.j. 21 Cdo 1965/2001-81, podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 18.11.2002, č.j. 62 Co 467/2002-93, odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen zástupci žalovaného advokátovi až dne 13. prosince 2000, kdy si tento advokát stejnopis rozsudku převzal v kanceláři soudu . Od tohoto dne běžela zákonná patnáctidenní lhůta k podání odvolání (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), která skončila dne 28.12.2000. Protože žalovaný své odvolání podal u soudu až dne 4.1.2001, je opožděné.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19.6.2003, č.j. 21 Cdo 345/2003-102, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že odvolání žalovaného bylo podáno včas, neboť vyznačení doložky právní moci na doručovaném nepravomocném rozhodnutí soudu prvního stupně má stejné účinky jako nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné (§ 204 odst. 1 a 2 o.s.ř.)



Městský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 4.11.2003, č.j. 16 Co 438/2003-112, rozsudek soudu prvního ve výroku o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dal žalovaný žalobkyni dne 27.3.2000, je neplatné, potvrdil, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu mzdy a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; zároveň rozhodl, že návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání se nevyhovuje. Ohledně určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které odkázal. Rovněž dovodil, že jednání žalobkyně uvedené žalovaným v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně, které by odůvodňovalo použití tohoto zcela mimořádného způsobu ukončení pracovního poměru, neboť pouhé vedení rozhovoru žalobkyně (byť i v případě prokázání tvrzení žalovaného delšího a opakovaného) s bývalým zaměstnancem žalovaného v pracovní době na místě veřejně přístupném (pracoviště žalovaného) nedosahuje zřejmě ani intenzity nutné k ukončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Stejně tak z údajného (dosud neprokázaného) neposkytnutí srozumitelného a přezkoumatelného vysvětlení o obsahu zmíněných hovorů žalobkyní nelze podle odvolacího soudu dovodit ani intenzitu porušení pracovní kázně postačující k ukončení pracovního poměru výpovědí. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že v naznačené souvislosti nebylo proti žalobkyni vedeno trestní stíhání, nebylo na ni podáno ani trestní oznámení, přičemž, pokud jde o zmíněnou osobu podezřelou ze spáchání trestného činu (pan K.), žalovaný byl schopen pouze uvést, že trestní stíhání proti této osobě dosud nebylo ukončeno . Provedení důkazů navrhovaných žalovaným (tj. listinami, z nichž vyplývá, že v rozhodném období byla skutečně připravována krádež ke škodě žalovaného ) odvolací soud odmítl s odůvodněním, že tyto důkazy by mohly prokázat pouze vedení delšího a opakovaného rozhovoru žalobkyně s panem K. dne 19.3.2000 (obsah tohoto rozhovoru) a přípravu (či pokus) trestného činu krádeže ke škodě žalovaného (ne však účast - spoluúčast žalobkyně či zmíněného pana K. na této trestné činnosti) a že tyto důkazy by nemohly zvrátit závěry odvolacího soudu . Soudu prvního stupně však vytkl - ve vztahu k posouzení otázky vzniku nároku žalobkyně na náhradu mzdy - že přiznal odmítnutí převzetí písemného oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyní účinky oznámení zaměstnance zaměstnavateli o trvání v dalším zaměstnávání ve smyslu § 61 odst. 1 věty druhé zák. práce , a uložil mu, aby se zabýval tím, zda k oznámení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávání, nedošlo již před doručením žaloby v této věci žalovanému. Ve vztahu k posouzení výše náhrady mzdy soudu prvního stupně vytkl, že vyšel zcela nepřípustně pouze z toho, že v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky byla sjednána měsíční mzda na částku 18.000,- Kč , a že nezjišťoval postupem podle ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, jaký měla žalobkyně průměrný výdělek. Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že otázku naplnění míry intenzity porušení pracovní kázně a nutné ukončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením za dané situace nelze považovat za otázku zásadního právního významu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalovaný dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 a § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř., ve znění do 31.12.2000 . Namítá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho tvrzeními obsaženými již ve vyjádření k žalobě ze dne 16. srpna 2000 ani s námitkami obsaženými v odvolání , a že v řízení nebyly řádně zjištěny skutečnosti, které jsou rozhodující pro určení, zda dovolatel použil institut okamžitého zrušení pracovního poměru důvodně či nikoli . Podle názoru dovolatele řízení, které vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu předcházelo, trpí vadami, neboť před soudem prvního stupně nemohly být důkazy provedeny z důvodu, že soud nevyhověl návrhu na vyloučení veřejnosti, a odvolací soud pak již nepovažoval za nutné provádět další zmíněné důkazy . Protože dovolatel má zato, že nedostatky spočívající v neprovedení jím navrhovaných důkazů nemohou být odstraněny v řízení u dovolacího soudu, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť v dané věci není dán žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., v dovolání nejsou specifikovány konkrétní důvody ani to, v čem soudy obou stupňů pochybily. Ohledně návrhů žalovaného na doplnění dokazování, které byly soudem zamítnuty pro jejich nadbytečnost, uvedla, že navrhované důkazy by neprokazovaly porušení povinností žalobkyně, ale porušení povinností osob jiných, se kterými neměla nic společného.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 4.11.2003), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 19.10.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ).

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 27.3.2000 potvrzen.

Protože přípustnost dovolání nemůže být založena podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen) anebo podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. (návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl) a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaný však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] nezpochybňuje. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu totiž žalovaný vůbec neuplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř., ale dovolání podal - jak výslovně uvádí - z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., tedy z důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

K námitkám dovolatele, že řízení, které vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu předcházelo, trpí vadami, neboť před soudem prvního stupně nemohly být důkazy provedeny z důvodu, že soud nevyhověl návrhu na vyloučení veřejnosti, a odvolací soud pak již nepovažoval za nutné provádět další zmíněné důkazy , že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho tvrzeními obsaženými již ve vyjádření k žalobě ze dne 16. srpna 2000 ani s námitkami obsaženými v odvolání a že v řízení nebyly řádně zjištěny skutečnosti, které jsou rozhodující pro určení, zda dovolatel použil institut okamžitého zrušení pracovního poměru důvodně či nikoli - nehledě k tomu, že nejsou blíže obsahově konkretizovány - nelze přihlédnout. Případnou existencí jiné vady řízení [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], jakož i posouzením správnosti skutkových zjištění [§ 241 odst. 3 písm. c)] se může dovolací zabývat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.



Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm.b) a c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. července 2004

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu