21 Cdo 4625/2007
Datum rozhodnutí: 20.11.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 4625/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně T. E., zastoupené advokátem, proti žalované C. G. a.s., zastoupené pověřeným zaměstnancem, o zaplacení 399.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 392/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007, č.j. 15 Co 24/2007-52, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):


Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.5.2007, č.j. 15 Co 24/2007-52, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.6.2006, č.j. 27 C 392/2005-27, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.


Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. ohledně storno poplatku k odlišnému závěru než žalovaná, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.


Rozhodnutí odvolacího soudu je současně v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.12.1999, sp.zn. 22 Cdo 380/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 3, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.2.2001, sp.zn. 22 Cdo 2545/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. C 219, ročník 2001; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2006, sp.zn. 25 Cdo 182/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1998, sp.zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 4, ročník 1999) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.


Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14, § 15, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 1.957,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. listopadu 2009


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu