21 Cdo 4593/2009
Datum rozhodnutí: 11.01.2011
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 13.12.2004, § 43 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 4593/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. T. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, 1. máje č. 741, proti žalovaným 1) INVESTCOM a.s. se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Prostorná č. 837/9, IČO 65138678, zastoupené Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 2632/18, a 2) OKD, a.s. se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 2020/2, IČO 26863154, o odškodnění pracovního úrazu a nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C 273/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2009 č.j. 16 Co 85/2009-140, takto:

Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2) o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) a mezi žalobcem a Českou republikou, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 27. února 2009 č. j. 16 C 273/2006-117 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2) o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z prodlení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se - poté, co vzal žalobu zčásti zpět a co žalobu změnil - domáhal, aby mu žalovaná 1) zaplatila 2.100,- Kč a úroky z prodlení z částky 175.000,- Kč za dobu od 23.10.2006 do 1.8.2008 a z částky 2.100,- Kč za dobu od 2.8.2008 do zaplacení a aby mu "žalovaná 1) nebo žalovaná 2)" zaplatily 886.877,- Kč s úrokem z prodlení z částky 535.812,- Kč za dobu od 23.10.2006 do zaplacení a z částky 351.065,- Kč za dobu od 30.9.2008 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované 2) v podzemí dolu, že dne 6.3.2000 u něho byla zjištěna nemoc z povolání (uhlokopská pneumokonióza prostá) a že dne 27.3.2000 rozvázal se žalovanou 2) pracovní poměr, neboť se následkem nemoci z povolání stal "trvale nezpůsobilým k výkonu jakékoliv práce v podzemí dolu"; podle dohody, kterou žalobce uzavřel se žalovanou 2) dne 5.9.2000, pobíral náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle ustanovení § 195 zákoníku práce. Po skončení pracovního poměru u žalované 2) byl žalobce evidován jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce ve Frýdku - Místku až do 1.4.2002 a posléze nastoupil do pracovního poměru u žalované 1), u níž utrpěl dne 23.10.2003 pracovní úraz. Pro následky pracovního úrazu byl žalobce uznán "plně invalidním" ode dne 23.10.2004 a pracovní poměr u žalované 1) ukončil dohodou ke dni 31.1.2005. Po uhrazení některých nároků žalobce požaduje zaplacení 2.100,- Kč, které vynaložil na znalecký posudek, jímž bylo vyčísleno ztížení jeho společenského uplatnění, a úroky z prodlení, které s uspokojením nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění trvalo až do 1.8.2008. Poté, co se stal plně invalidním, mu žalovaná 2) zastavila výplatu náhrady za ztrátu na výdělku s odůvodněním, že "pro předmětný pracovní úraz by nebyl již schopen práce v podzemí". I když přiznaný invalidní důchod je vyšší než průměrný výdělek, který dosahoval u žalované 1) před pracovním úrazem, vznikla žalobci újma v důsledku toho, že mu žalovaná 2) přestala vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku, vzniklou následkem nemoci z povolání. Žalobce dovozuje, že u něho nedošlo následkem pracovního úrazu ze dne 23.10.2003 k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 zákoníku práce a ani k přerušení příčinné souvislosti ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku pobírané od žalované 2), neboť "nebýt nemoci z povolání, za kterou nese odpovědnost žalovaná 2), nikdy by nepracoval u žalované 1) a neutrpěl by tak pracovní úraz", nebo že je mu povinna tuto újmu nahradit žalovaná 1) "z titulu věcné škody".

Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 27.2.2009 č.j. 16 C 273/2006-117 uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci 1.575,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a stanovený úrok z prodlení z částky 175.000,- Kč za dobu od 23.10.2006 do 1.8.2008, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu "žalovaná 1) nebo žalovaná 2)" zaplatily 886.877,- Kč s úrokem z prodlení, zastavil (z důvodu dalšího zpětvzetí žaloby zčásti) řízení ohledně částky 525,- Kč s úrokem z prodlení a částky 175.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl, že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že "u žalobce po pracovním úrazu utrpěném u žalované 1) došlo ke změně poměrů, kdy následky pracovního úrazu jej zcela vyřazují z práce v podzemí dolu", a že proto není ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce "dána příčinná souvislost mezi následky nemoci z povolání, jíž žalobce onemocněl u žalované 2), a škodou žalobce, za níž by nesla odpovědnost žalovaná 2)". Povinnost platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nemá ani žalovaná 1), neboť výdělky, které žalobce dosahoval před pracovním úrazem, byly nižší než vyplácený "plný invalidní důchod", a škoda mu s ohledem na nízké výdělky u žalované 1) nevzniká ani poté, co mu byl od 22.12.2006 odňat plný invalidní důchod a přiznán částečný invalidní důchod. Soud prvního stupně přiznal žalobci vůči žalované 1) náhradu věcné škody (nákladů na vypracování znaleckého posudku), sníženou o 25% pro "spoluzavinění žalobce na pracovním úrazu" (spolu s úroky z prodlení), a úroky z prodlení z náhrady za ztížení společenského uplatnění, kterou žalovaná 1) žalobci zaplatila až v průběhu řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.6.2009 č. j. 16 Co 85/2009-140 rozsudek soudu prvního stupně jednak potvrdil ve výroku, kterým byla vůči žalované 2) zamítnuta žaloba o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z prodlení, jednak zrušil ve výroku, kterým byla vůči žalované 1) zamítnuta žaloba o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žalobce a žalovaná 2) nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že Česká republika nemá vůči žalované 2) právo na náhradu nákladů řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ohledně nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku vůči žalované 2), vzniklého následkem nemoci z povolání, došlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, neboť zhoršení zdravotního stavu pro následky pracovního úrazu není "v příčinné souvislosti s nemocí z povolání" a "za stavu, kdy tyto změny zdravotního stavu samy o sobě vylučují schopnost žalobce pracovat v podzemí, jde o podstatnou změnu poměrů poškozeného, v důsledku níž již není dána odpovědnost žalované 2) platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku". Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vůči žalované 1) odvolací soud dovodil, že "příjem žalobce" před pracovním úrazem představoval "nejen výdělek od žalované 1), ale i náhrada za ztrátu na výdělku, která byla žalobci poskytována žalovanou 2)", a že žalobce "o tento příjem přišel" v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, za nějž odpovídá žalovaná 1). Vzhledem k tomu, že škodou se rozumí "újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích", je třeba rozumět ztrátou na výdělku nejen ztrátu na mzdě nebo platu, ale i ztrátu na odměně z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, ztrátu na příjmu z výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a "ztrátu příjmu, který spočíval ve vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku". Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci je škoda "majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance a pobíranou náhradou za ztrátu na výdělku od žalované 2) a výdělkem nebo jiným příjmem, tedy plným invalidním důchodem, po poškození - po pracovním úraze, který žalobce utrpěl u žalované 1)". Protože se soud prvního stupně výší škody vůbec nezabýval, musel být jeho rozsudek v této části (a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení) zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vůči žalované 2), podal žalobce dovolání. Podle názoru žalobce je otázkou, zda pro následky pracovního úrazu ze dne 23.10.2003, za nějž odpovídá (částečně) žalovaná 1), došlo "k zániku odpovědnosti" za nemoc z povolání u žalované 2) a zda tím došlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce. Žalobce by totiž, "nebýt nemoci z povolání, za kterou nese odpovědnost žalovaná 2), nikdy nepracoval u žalované 1) a neutrpěl tak pracovní úraz". V "otázce, kdo ze žalovaných odpovídá za škodu při souběhu nemoci z povolání a pracovního úrazu, když za nemoc z povolání odpovídá jiný subjekt než za pracovní úraz v návaznosti na to, když plný invalidní důchod převyšuje průměrný výdělek před vznikem škody v souvislosti s pracovním úrazem ve spojení s otázkou, jak se projeví spoluodpovědnost poškozeného na pracovním úraze, který utrpěl u žalované 1)", má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce vyhověl. Souhlasil s žalobcem v tom, že je otázkou zásadního právního významu, jak "posuzovat vzniklou škodu a zejména odpovědnost za vzniklou škodu v případě, kdy poškozeným je osoba, která pobírala náhradu za ztrátu na výdělku z titulu nemoci z povolání, avšak ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s pracovním úrazem u jiného zaměstnavatele, u kterého však poškozený pracoval právě proto, že byl u předchozího zaměstnavatele postižen nemocí z povolání". Domnívá se, že žalovaná 2) by měla být spoluodpovědná za majetkovou újmu, která žalobci vznikla, neboť žalobce byl zaměstnán u žalované 1) v důsledku nemoci z povolání mající základ v zaměstnání u žalované 2).

Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku považuje za správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl ohledně dovoláním napadeného rozhodnutí vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalované 2) v podzemí dolu a že dne 6.3.2000 u něho byla zjištěna nemoc z povolání, pro kterou se žalovanou 2) rozvázal dne 27.3.2000 pracovní poměr; dohodou ze dne 5.9.2000 se žalovaná 2) zavázala platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zákoníku práce). Dne 2.4.2002 žalobce nastoupil do pracovního poměru u žalované 1) a dne 23.10.2003 utrpěl pracovní úraz, v důsledku kterého byl v pracovní neschopnosti do 22.10.2004, pro který se žalovanou 1) ke dni 31.1.2005 rozvázal pracovní poměr a pro který mu byl přiznán ode dne 23.10.2004 plný invalidní důchod a ode dne 22.12.2006 částečný invalidní důchod. Žalovaná 2) vyplácela žalobci sjednanou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do 22.10.2004 a nadále mu ji odmítá poskytovat s odůvodněním, že "přiznáním plného invalidního důchodu pro následky pracovního úrazu došlo u žalobce k podstatné změně poměrů, zejména proto, že pro předmětný pracovní úraz by již nebyl schopen práce v podzemí". Podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové žalobce není pro následky pracovního úrazu ze dne 23.10.2003 schopen práce v podzemí hlubinného dolu, jakož ani práce "trvale ve stoji a chůzi, se zvedáním a přenášením těžších břemen, s nutností chůze po nerovném terénu, v chladu a vlhku", avšak je schopen "práce fyzicky nenáročné, převážně v sedě, v tepelně stabilizovaném interiéru". Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro závěr, zda žalobce má vůči žalované 2) nadále (v době od 23.10.2004) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, mimo jiné významné vyřešení právních otázek, zda následky žalobcova úrazu ze dne 23.10.2003 představují změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, popřípadě jaký má vliv na povinnost žalované 2) hradit žalobci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Protože uvedené otázky odvolací soud vyřešil zčásti v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že změně poměrů poškozeného mělo dojít dnem 23.10.2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb. a č. 436/2004 Sb.,, tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13.12.2004 (dále též jen "zák. práce").

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou nemocí z povolání jsou podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci zjištěnou (vzniklou) škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.

V judikatuře soudů nejsou žádné pochybnosti o tom, že podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce představují onemocnění nebo jiná zhoršení zdravotního stavu, která nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání zjištěnou u poškozeného. Utrpěl-li tedy žalobce dne 23.10.2003 úraz, který představoval - oproti zdravotnímu stavu žalobce ovlivněného zjištěnou nemocí z povolání - zhoršení jeho zdravotního stavu, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že u žalobce došlo k podstatné změně poměrů, která odůvodňuje také změnu v úpravě práv a povinností mezi žalobcem a žalovanou 2) z právního vztahu odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání. Okolnost, že žalobcův úraz ze dne 23.10.2003 byl (v jiném pracovněprávním vztahu) úrazem pracovním a že za škodu vzniklou následkem tohoto pracovního úrazu žalobci odpovídá žalovaná 1), tu [pro právní vztahy mezi žalobcem a žalovanou 2)] nemá žádný právní význam.

Podstatnou změnu v poměrech poškozeného nepředstavují jen taková onemocnění nebo jiná zhoršení zdravotního stavu, jež samy o sobě vylučují u poškozeného jakoukoliv další výdělečnou činnost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat rovněž tehdy, jestliže takováto onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, který byl uveřejněn pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Podstatná změna poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce tedy nemusí vždy znamenat zánik povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Nemůže-li poškozený pro onemocnění nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale, byl-li by způsobilý - kdyby nedošlo k nemoci z povolání - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho onemocnění nebo jiné zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Za těchto změněných poměrů však poškozenému nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce.

Podle zjištění soudů, učiněného ze znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové, žalobce sice pro následky úrazu ze dne 23.10.2003 by nemohl konat práci v podzemí hlubinného dolu, avšak samy o sobě ho nevylučují z jakékoliv výdělečné činnosti. Nemůže proto obstát závěr soudů obou stupňů, podle kterého "vyloučení schopnosti žalobce pracovat v podzemí" má za následek, že zanikla povinnost žalované 2) mu nadále platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v celém rozsahu, a podle kterého je proto třeba při určení výše škody, která žalobci vznikla z důvodu pracovního úrazu ze dne 23.10.2003, vycházet z náhrady na ztrátu na výdělku pobírané od žalované 2) v plné výši.

Soudům je třeba rovněž vytknout, že náležitě nepřihlédly k tomu, že žalobce (v petitu své žaloby) požadoval, aby mu zaplatily částku 886.877,- Kč s úrokem z prodlení z částky 535.812,- Kč za dobu od 23.10.2006 do zaplacení a z částky 351.065,- Kč za dobu od 30.9.2008 do zaplacení "žalovaná 1) nebo žalovaná 2)".

Nejsou žádné pochybnosti o tom, že žalobní petit (údaj o tom, čeho se žalobce domáhá) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud rozhodnout, a že žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více právech (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo že může některá svá práva uplatnit formou tzv. eventuálního petitu nebo tzv. alternativního petitu. V případě, že žalobce podá žalobu proti více osobám (žalovaným), musí být ze žaloby mimo jiné patrno, jaké vůči každé z nich uplatňuje požadavky.

Nemá-li žalobce potřebnou jistotu o tom, která z více osob má ve věci tzv. pasivní legitimaci, zákon mu umožňuje podat žalobu proti všem v úvahu přicházejícím osobám; také v tomto případě ovšem platí, že musí být ze žaloby patrno, jaká práva uplatňuje proti každému ze žalovaných, popřípadě že požaduje po více (všech) žalovaných poskytnutí plnění solidárně (společně a nerozdílně) nebo tak, že plněním některého ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních.

V projednávané věci však žalobce neuplatnil ani proti jedinému žalovanému více požadavků, ani práva (nároky) proti více žalovaným. Požadoval-li zaplacení částky 886.877,- Kč s úrokem z prodlení po "žalované 1) nebo žalované 2)", představuje jeho procesní úkon podle svého obsahu tzv. alternativní hromadění žalob proti více osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě stanovit, kdo je účastníkem řízení na straně žalované. Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád takové "alternativní" označení žalovaných nepřipouští, měly se soudy pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. o to, aby tato vada žaloby byla odstraněna. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že je z hlediska ustanovení § 43 odst.1 o.s.ř. neurčitá žaloba, kterou by se žalobce domáhal, aby mu stejnou povinnost splnilo alternativně více žalovaných.

Protože soudy tímto způsobem nepostupovaly, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2) o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z prodlení, není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v dotčené části též toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. ledna 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu