21 Cdo 4586/2010
Datum rozhodnutí: 27.03.2012
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 435/2004Sb., § 133a odst. 1 o. s. ř.




21 Cdo 4586/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická č. 917/19, proti žalované České republice Ministerstvu kultury se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí č. 471/1, IČO 00023671, o 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 88/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2009 č.j. 20 Co 131/2009-131, takto:


I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 200.000,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy za diskriminaci žalobkyně z hlediska majetku, povinností k rodině a politické příslušnosti, které se vůči žalobkyni jako uchazečce o zaměstnání dopustila žalovaná při organizaci výběrového řízení na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu a za jednání žalované vůči žalobkyni v rozporu s dobrými mravy při činění nabídky zaměstnání jako generálního ředitele Národního památkového ústavu . Žalobu odůvodnila tím, že jako uchazečka o zaměstnání zaslala dne 6.12.2005 přihlášku do výběrového řízení na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu, který dne 5.12.2005 vyhlásila žalovaná na svých webových stránkách. Podle jejího názoru žalovaná nejednala s uchazeči v souladu s dobrými mravy , jak jí ukládá ustanovení § 12 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, když pozvánku k osobnímu pohovoru zaslala uchazečům méně než 24 hod před termínem osobního pohovoru, a to formou (elektronickou poštou), kterou nelze považovat za standardní a přiměřenou osobním a majetkovým poměrům uchazečů, aniž tuto neobvyklou formu jednání s uchazeči jakkoli předem avizovala . Došlo tak k tomu, že žalobkyně, která neměla celodenní přístup k elektronické poště, si vyzvedla pozvánku k výběrovému řízení na den 14.12.2005 v 11.30 hodin v sídle žalované v Praze, kterou žalovaná odeslala dne 13.12.2005 ve 14.18 hodin, až dne 14.12.2005 krátce před 14 hodinou. Žalobkyně má za to, že zaslání pozvánky k účasti na pohovoru výhradně elektronickou poštou je diskriminací z hlediska majetku, kdy žalovaná volící tuto formu obesílání uchazečů o zaměstnání žalobkyni diskriminovala, neboť jako nemajetná nevlastní osobní počítač a nemá prostředky na to, aby si hradila stálé připojení k internetu a celodenní přístup k elektronické poště . Tímto postupem žalovaná vytvořila sekundární hlediska výběru, která nezaručují rovné příležitosti všem osobám ucházejícím se o zaměstnání ve smyslu ust. § 12 odst. 2 cit. zák. , neboť byli zřejmě zvýhodněni uchazeči, kteří jsou majetní a vlastní doma osobní počítač s připojením k internetu, a kteří jsou zaměstnaní a mají možnost využívat výpočetní techniky svého zaměstnavatele . Organizace výběrového řízení žalovanou tak vedla k faktické diskriminaci těch uchazečů, kteří výše uvedená kriteria nesplňovali a kterým jejich povinnosti k rodině znemožňovaly přijímat nečekaná rozhodnutí týkající se rodiny ve lhůtě půl dne . Ačkoli žalovaný opatřením ze dne 28.12.2005 prodloužil termín výběrového řízení do 10.1.2006, žalobkyni neumožnil se výběrového řízení v prodlouženém termínu zúčastnit, aniž uznal, že jeho jednání s žalobkyni v I. kole výběrového řízení bylo v rozporu s dobrými mravy . Žalobkyně má zato, že v daném výběrovém řízení šlo o dosazení předem vybraného člověka, splňujícího hlediska stranické příslušnosti k ČSSD , a žalobkyně tak byla diskriminována také pro své politické postoje jako nečlen ČSSD . Protože následky diskriminace její osoby již nelze odstranit , je zde podle názoru žalobkyně důvod požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích, protože její důstojnost jako fyzické osoby byla ve značné míře snížena, když byla v rozporu s dobrými mravy žalovanou z účasti ve výběrovém řízení vyšachována .

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.11.2008 č.j. 27 C 88/2006-89 zastavil návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení , žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení . Soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 4 odst. 1, 2, 10, 11 a 12 zákona č. 435/2004 Sb., zdůraznil, že úspěch žaloby v projednávané věci závisí na tom, zda se žalobkyni podařilo věrohodně tvrdit a prokázat, že se žalovaná vůči dopustila diskriminačního jednání ve smyslu zákona o zaměstnanosti, že s ohledem na konkrétní okolnosti, resp. následky případu, by se pouhé morální zadostiučinění ze strany žalované objektivně muselo jevit nedostačujícím a že neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře . Z ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. podle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že osoba, která se v pracovních věcech cítila být diskriminována, musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem a že toto znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě některého ze zákonem taxativně stanoveného důvodu ; tuto motivaci jak dále uvedl - ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak . V průběhu řízení však bylo prokázáno, že žalovaná postupovala vůči žalobkyni stejně, jako v případě ostatních účastníků výběrového řízení ; rozdíl byl pouze v tom, že buď ostatní účastníci výběrového řízení žalované poskytli takové kontaktní údaje, že se s nimi mohla okamžitě spojit, nebo takovou možnost kontaktu bylo možné u nich v časově krátkém období zjistit . Jestliže žalovaná nebyla úspěšná ve včasném kontaktování žalobkyně, pak podle mínění soudu prvního stupně to bylo nepochybně zaviněno i samotnou žalobkyní , která ke své osobě poskytla žalované zcela úmyslně minimum aktuálních kontaktních údajů , jestliže jako jediný kontakt na sebe uvedla poštovní adresu (hrad Bouzov), kde fakticky již delší dobu nebydlela . Podle mínění soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo prokázat ani to, že diskriminačním jednáním došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, což spatřovala v tom, že si výběrová komise učinila o jejích schopnostech chybné závěry (zapříčiněné však výhradně majetkovou situací žalobkyně), které mohly ovlivnit další potenciální zaměstnavatele . Tento argument však z hlediska logického běhu událostí v běžném světě nemůže dle soudu obstát a není nic více než nepodloženou domněnkou a navíc ani sám o sobě nemůže způsobit ve značné míře snížení důstojnosti či vážnosti žalobkyně. Protože nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích , soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.6.2009 č.j. 20 Co 131/2009-131 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své meritorní rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový základ, který též správně právně posoudil . Přisvědčil soudu prvního stupně, že pro posouzení, zda nastalo diskriminační jednání, je východiskem zjištění, že s osobu, která měla být diskriminována, bylo zacházeno oproti ostatním osobám ve srovnatelném postavení jiným, a to znevýhodňujícím způsobem a že toto zacházení bylo motivováno diskriminací z některého zákonem uvedeného důvodu (§ 4 odst. 2 zák. č. 435/2004 Sb.) . V daném případě by proto podle názoru odvolacího soudu musela žalobkyně nejméně tvrdit a prokázat , že s ní bylo ze strany žalované zacházeno odlišně, než s ostatními uchazeči o výběrové řízení; takovou okolnost však ani samotná žalobkyně netvrdila, natož prokazovala , a ani v průběhu řízení nevyšla najevo. Naopak jak zdůraznil - bylo zjištěno, že postup žalované, která předvolávala všechny uchazeče k ústnímu pohovoru v rámci výběrového řízení narychlo (dne 13.12.2005 na den 14.12.2005), a to prostřednictvím kontaktů uvedených v jejich přihláškách , byl vůči všem osobám přihlášeným do výběrového řízení shodný a ze samotného tohoto postupu, byť by se i mohl jevit okolnostem nepřiměřený, nelze diskriminační jednání vůči žalobkyni dovozovat . Protože záviselo na samotných uchazečích, jaké kontaktní údaje žalované poskytli , odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že, poskytla-li žalobkyně ke své osobě minimum kontaktních údajů (adresu bydliště, kde fakticky nebydlela, a e-mailovou adresu), pak si nepříznivý důsledek v podobě opožděného zjištění pozvánky k výběrovému řízení sama přivodila , a již z tohoto důvodu nemůže obstát její tvrzení, že organizace výběrového řízení znevýhodňovala všechny ty uchazeče, kteří byli nemajetní a měli povinnosti k rodině . Jestliže žalobkyně tvrdila dále, že nebyla pozvána k dalšímu (prodlouženému) výběrovému řízení žalované, pak podle názoru odvolacího soudu ani v tomto směru se postup žalované vůči ní nelišil od jednání s ostatními účastníky původního výběrového řízení , neboť jak dále uvedl podle zápisu ze zasedání výběrové komise ze dne 20.12.2005 přijali členové komise návrh vyhlášení prodlouženého výběrového řízení na obsazení místa generálního ředitele Národního památkového ústavu a přijali usnesení, že do konce roku podají návrhy na osoby, které považují za možné a vhodné uchazeče, a uložili předsedajícímu, aby z těchto návrhů vyhotovil jmenný seznam, který předloží ministrovi kultury s návrhem, aby z těchto osobností vybral uchazeče, které svým dopisem vyzve k účasti na výběrovém řízení, s tím, že tento způsob oslovení možných účastníků nikterak nebude znamenat znevýhodnění proti dalším uchazečům, např. proti těm, kteří budou reagovat na zveřejnění oznámení o prodloužení výběrového řízení v tisku . Z uvedeného je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že žalobkyně měla i bez vyzvání žalované možnost přihlásit se do prodlouženého výběrového řízení, a pakliže tak neučinila, nemůže na tomto základě dovozovat jakoukoli diskriminaci ze strany žalované .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřovala v tom, jakým způsobem soudy vyřešily otázku diskriminace osoby při uplatňování práva na zaměstnání , jestliže shodně uzavřely, že e-mailová, příp. telefonická forma pozvánky k výběrovému řízení ve lhůtě kratší než 24 hod. není diskriminační a nezakládá porušení § 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti . Podle názoru dovolatelky takto zvolený způsob oznámení data konání osobního pohovoru zakotvuje nerovnost mezi účastníky výběrového řízení, když obecně není povinností žádné fyzické osoby mít e-mailovou schránku či telefon . Zdůraznila, že do přihlášky k výběrovému řízení své základní kontaktní údaje uvedla, a byla-li by ze strany žalované zvolena adekvátní forma oznámení, dozvěděla by se o něm včas a mohla se jej osobně zúčastnit . Žalobkyně se domnívá, že soudu nabídla skutečnosti, ze kterých jednoznačně vyplývá, že s ní žalovaná při uplatňování jejího práva na zaměstnání zacházela znevýhodňujícím způsobem, když toto znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě jejího pohlaví, nemajetnosti a povinností k rodině, a podložila je i četnými důkazními návrhy . Podle jejího názoru nelze akceptovat názor soudů, že neprokázala jí tvrzenou diskriminaci , jestliže jak zdůraznila nad rámec svých zákonných povinností poskytla soudu důkazy k prokázání tvrzené diskriminační motivace žalované, ačkoli tuto motivaci prokazovat nemusí . Žalobkyně má za to, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích dle § 4 z.č. 435/2004 Sb., když diskriminačním jednáním žalované došlo ke značnému snížení důstojnosti žalobkyně a její vážnosti, neboť byla výběrovou komisí žalované označena za osobu s nedostačujícími organizačními schopnostmi, což ji v podstatě vyšachovalo z možnosti úspěšně se ucházet o zaměstnání u dalších potencionálních zaměstnavatelů (v oblasti památkové péče), a pouhé morální zadostiučinění žalované tak není v daném případě postačující . Kromě toho žalobkyně vytkla odvolacímu soudu nedostatek řádného a logického odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se nevyhovění její opakované žádosti o ustanovení právního zástupce , neboť podle jejího názoru se odvolací soud s její argumentací uvedenou v odvolání naprosto nevyrovnal, když veškeré své závěry k této otázce shrnul naprosto stejně jako soud prvního stupně , ačkoli žalobkyně doložila soudu nové skutečnosti prokazující, že potřeba ochrany jejích zájmů vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť problematika diskriminace v pracovněprávních vztazích je právně složitá a ne vždy je soudy řešena správně ; tím bylo žalobkyni odepřeno právo na soudní a jinou ochranu, právo na spravedlivý proces a byla porušena procesní zásada rovnosti účastníků . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku předpokladů vzniku nároků uchazeče o zaměstnání podle ustanovení § 4 odst. 10 a 11 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplňků, v souvislosti s porušením zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k době, kdy mělo dojít k závadnému jednání žalované, z něhož žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, je třeba nastolenou právní otázku i nyní posuzovat podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31.12.2005 (tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 382/2005 Sb., č. 413/2005 Sb. a č. 444/2005 Sb.) - dále jen zákona o zaměstnanosti .

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o zaměstnanosti účastníci právních vztahů podle § 3 odst. 1 písm. a), c) a d) jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání; za nerovné zacházení se nepovažuje rozlišování, které stanoví tento zákon nebo zvláštní právní předpis.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o zaměstnanosti je zakázána přímá i nepřímá diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci.

Podle ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o zaměstnanosti za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení z důvodu uvedeného v odstavci 2, pokud z povahy zaměstnání nebo souvislostí vyplývá, že tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon zaměstnání, které má fyzická osoba vykonávat, a který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný; cíl sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují zákonem stanovená opatření, jejichž cílem je předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů uvedených v odstavci 2 a opatření přijímaná podle § 6 odst. 1 písm. e) a § 8 odst. 1 písm. c).

Přímá diskriminace je definována (srov. § 4 odst. 5 zákona o zaměstnanosti) jako jednání, kdy je, bylo nebo by bylo na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů s fyzickou osobou zacházeno méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci . Nepřímou diskriminací se rozumí (srov. § 4 odst. 6 větu první zákona o zaměstnanosti) jednání, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup znevýhodňuje či zvýhodňuje fyzickou osobu vůči jiné na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů (srov. § 4 odst. 6 část první věty před středníkem zákona o zaměstnanosti). Uvedené platí nejen ve vztazích před vznikem pracovního poměru, resp. při uplatňování práva na zaměstnání, ale obdobně i v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem [srov. § 1 odst. 3 až 7, § 28 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, nyní § 16 a 17 zákona č. 262/1965 Sb., zákoníku práce, a od 1.9.2009 zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon)].

Diskriminace je tedy v pracovních věcech - jak vyplývá z výše uvedeného - charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců (uchazečů o zaměstnání) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele nebo uchazeči o zaměstnání u téhož potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody.

Dojde-li při uplatňování práva na zaměstnání k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má fyzická osoba (uchazeč o zaměstnání) právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění [srov. § 4 odst. 10 písm. a) až c) zákona o zaměstnanosti]. Kdyby toto nebylo dostačující a, byla-li současně ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost, má fyzická osoba podle ustanovení § 4 odst. 11 zákona o zaměstnanosti navíc právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jejíž výše závisí na uvážení soudu (srov. § 4 odst. 12 zákona o zaměstnanosti).

V případě, že se zaměstnanec (uchazeč o zaměstnání) domáhá některého z uvedených nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnost - jak plyne z povahy věci - tvrdit [§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], že jednáním (potencionálního) zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci (uchazeči o zaměstnání u téhož zaměstnavatele) znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání (potencionálního) zaměstnavatele je některý ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů.

Tvrzení zaměstnance (uchazeče o zaměstnání) o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání (potencionálního) zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst.1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.8.2009) za prokázané, ledaže (potencionální) zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům (uchazečům o zaměstnání) neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, na který poukazuje i sama dovolatelka). Na uvedených právních názorech, které již v minulosti vyslovil, dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.

V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované, aby jí zaplatila 200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy za diskriminaci , kterou se vůči ní dopustila při organizaci výběrového řízení na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu , jestliže pozvánku k osobnímu pohovoru zaslala uchazečům elektronickou poštou méně než 24 hod před termínem osobního pohovoru , čímž ji žalovaná podle jejího názoru diskriminovala, neboť žalobkyně jako nemajetná nevlastní osobní počítač a nemá prostředky na to, aby si hradila stálé připojení k internetu a celodenní přístup k elektronické poště . V podaném dovolání žalobkyně vytýká soudům (a tuto otázku považuje za zásadní po právní stránce ), že dospěly k nesprávnému právnímu závěru, jestliže shodně uzavřely, že e-mailová, příp. telefonická forma pozvánky k výběrovému řízení ve lhůtě kratší než 24 hod. není diskriminační a nezakládá porušení § 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti , ačkoli podle názoru dovolatelky takto zvolený způsob oznámení data konání osobního pohovoru zakotvuje nerovnost mezi účastníky výběrového řízení, když obecně není povinností žádné fyzické osoby mít e-mailovou schránku či telefon .

Při rozhodování o tom, zda v posuzované věci došlo ze strany žalované k diskriminaci žalobkyně při uplatňování práva na zaměstnání, je třeba mít na zřeteli, že ne každé pochybení žalované, případně její nestandardní postup, má za následek diskriminaci. Za diskriminační lze označit pouze takové jednání žalované, které jak uvedeno výše - by přímo nebo nepřímo směřovalo ke znevýhodnění žalobkyně ve srovnání s jinými (ostatními) uchazeči o zaměstnání a jehož pohnutkou (motivem) by byly zákonem stanovené (předvídané) diskriminační důvody.

Jednání žalované, která předvolala všechny účastníky k výběrovému řízení v průběhu dne 13.12.2005 na den 14.12.2005 od 8.30 hod., lze vzhledem k významu výběrového řízení jako takového a tomu neodpovídajícím časovým souvislostem považovat za jak zdrženlivě uvádí odvolací soud okolnostem nepřiměřené . Jestliže dovolatelka buduje své úvahy o diskriminačním jednání žalované vůči její osobě na tom, že jako nemajetná nevlastní osobní počítač a nemá prostředky na to, aby si hradila stálé připojení k internetu a celodenní přístup k elektronické poště , tedy tvrdí, že byla uvedeným jednáním diskriminována z důvodu majetku (§ 4 odst. 2 zákona o zaměstnanosti).

Dovolatelka však opomíjí, že, aby bylo v jednání žalované (pozvání k výběrovému řízení v době kratší než 24 hod.), které jinak bylo vůči všem účastníkům výběrového řízení stejné, možné spatřovat přímou diskriminaci žalobkyně, muselo by být ve vztahu k její osobě motivováno (jeho pohnutkou by musel být) diskriminační důvod spočívající v majetkových poměrech žalobkyně. Řečeno jinak aby mohl být přijat závěr, že jednání žalované je ve vztahu k žalobkyni při srovnání s ostatními účastníky stejné (rovné) jen zdánlivě, muselo by být pohnutkou (motivem) jednání žalované její znevýhodnění z důvodu jejích méně příznivých majetkových poměrů ve srovnání s jinými (ostatními) uchazeči o zaměstnání.

V daném případě však z obsahu spisu vyplývá, že informace o výběrovém řízením na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu byly zveřejněny na internetu a že se žalobkyně do výběrového řízení sama přihlásila elektronickou formou (a ostatně i v průběhu tohoto řízení elektronickou formou se soudy komunikovala). Z toho je zřejmé, že žalované pokud to sama žalobkyně do přihlášky či v jiné korespondenci neuvedla (což žalobkyně netvrdí ani to v řízení nevyšlo najevo) nemohlo být předem známo, že žalobkyně nevlastní osobní počítač a nemá celodenní přístup k elektronické poště ; proto se tato skutečnost nemohla stát pohnutkou (motivem) pro jakékoli jednání žalované, a nelze ani dovozovat, že žalovaná tím, že žalobkyni zaslala pozvánku k osobnímu pohovoru elektronickou poštou, sledovala znevýhodnění žalobkyně ve srovnání s jinými (ostatními) uchazeči o zaměstnání, kteří (což o nich z obsahu spisu výslovně nevyplývá) vlastní doma osobní počítač s připojením k internetu nebo kteří mají možnost využívat výpočetní techniky svého zaměstnavatele . Z uvedeného vyplývá, že za diskriminační nelze označit takové jednání zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) není okolnost, v níž uchazeč o zaměstnání spatřuje diskriminační důvod, i kdyby se kdyby byla zaměstnavateli známa - jinak mohlo jednat o okolnost, která by z objektivního hlediska byla způsobilá být diskriminačním důvodem.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že z postupu žalované, která předvolávala všechny uchazeče k ústnímu pohovoru v rámci výběrového řízení narychlo (dne 13.12.2005 na den 14.12.2005), byť by se i mohl jevit okolnostem nepřiměřený, nelze dovozovat diskriminační jednání vůči žalobkyni , zůstal přes námitky dovolatelky nezpochybněn. Protože za tohoto stavu chybí základní předpoklad pro to, aby žalobkyni vznikl nárok na jakýkoli z právních prostředků ochrany před diskriminací uvedených v ustanovení § 4 odst. 10 a 11 zákona o zaměstnanosti, nebylo již třeba se dále zabývat námitkami dovolatelky o tom, že vzhledem k postupu výběrové komise diskriminačním jednáním žalované došlo ke značnému snížení důstojnosti žalobkyně a její vážnosti , a že pouhé morální zadostiučinění žalované tak není v daném případě postačující .

Vzhledem k tomu, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o návrhu žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o.s.ř.). Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o.s.ř.), není přípustné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 47, ročník 2006). Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. března 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu