21 Cdo 457/2010
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 195 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006




21 Cdo 457/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. T. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě Vítkovicích, Ruská č. 2887/101, proti žalované Hayes Lemmerz Autokola, a.s. se sídlem v Ostravě, Kunčicích, Vratimovská č. 707, IČO 47673125, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 18/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2009 č.j. 16 Co 19/2009-61, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.3.2009 č.j. 16 Co 19/2009-61, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8.10.2008 č.j. 26 C 18/2008-47 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1.1.2005 do 31.12.2007 105.384,- Kč), není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Žalobou podanou v této věci se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do plné výše naposled valorizovaného průměrného hrubého měsíčního výdělku . Nesouhlasí s tím, že při výpočtu odškodnění pracovního úrazu se mu odečítá 75% minimální mzdy, jako by opominutého výdělku za zbytek svého pracovního potenciálu a je toho názoru, na němž setrvává i v podaném dovolání, že není jeho vinou, že musel ukončit pracovní poměr a v evidenci úřadu práce není proto, že by nechtěl pracovat, ale je tam proto, že pro splnění podmínek výplaty náhrady škody je po něm vyžadováno doložit skutečnost potvrzující evidenci své osoby v seznamu uchazečů o zaměstnání , a proto odpočet 75% minimální mzdy by byl na místě, kdyby neprokázal, že se o volné místo na trhu práce zajímal .

V posuzované věci tedy odvolací soud řešil právní otázku výkladu ustanovení § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce - dále jen zák. práce ) z hlediska toho, jakým způsobem a v jaké výši náleží žalobci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s ohledem na skutečnost, že po skončení pracovní neschopnosti žalobce nedosahoval pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí žádný příjem.

K této otázce se dovolací soud již v minulosti vyjádřil například v odvolacím soudem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura roč. 2001 pod č. 45, tak později v rozsudku ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007, a v posuzované věci soudy obou stupňů jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků ze zaujatého právního názoru důsledně vycházely. Dovodil-li proto odvolací soud, že okolnost, že žalobce nebyl po pracovním úrazu zaměstnán a nedosahoval proto vlastní příjem z výdělečné činnosti, nebyla způsobena následky pracovního úrazu, ale následkem situace na trhu práce, spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by odpovídaly zdravotnímu stavu žalobce omezenému pracovním úrazem, a že takováto újma, která není zapříčiněna následky pracovního úrazu , a která byla vyčíslena soudem prvního stupně jako 75% minimální mzdy, proto nemůže být žalobci odškodněna jako škoda vznikající pracovním úrazem , bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. února 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu