21 Cdo 457/2001
Datum rozhodnutí: 12.02.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 457/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. I. proti žalovanému I. a.s., o neplatnost výpovědi a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 12 C 83/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2000 č.j. 16 Co 84/2000-178, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 21.12.1990 žalovaný (který do 30.4.2001 nesl obchodní jméno G. a.s.) sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že žalobce se stal na základě rozhodnutí posudkové komise sociálního odboru plně invalidní a není schopen vykonávat soustavné zaměstnání .

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr trvá i nadále . Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení P., pracoviště O. ze dne 8.10.1990, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí posudkové komise sociálního zabezpečení Národního výboru města O. ze dne 8.6.1990, jímž byl žalobce podle ustanovení § 29 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. uznán invalidním, je výsledkem nesvědomitého a nezodpovědného jednání posudkového lékaře Dr. K., který v přítomnosti a pod nátlakem Dr. K. odmítl respektovat závažné skutečnosti ; podle názoru žalobce jde o zfalšované rozhodnutí vystavené z diskriminačních pohnutek .

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 20.5.1992 č.j. 12 C 83/91-34 žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 920,- Kč na účet JUDr. M. S., Advokátní kancelář v O., O. 11/13 . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, která byla žalobci dána na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí posudkové komise sociálního zabezpečení o tom, že žalobce pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav není schopen vykonávat jakékoli soustavné zaměstnání, která byla předem projednána s příslušným odborovým orgánem a byla žalobci řádně doručena, je platným právním úkonem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25.8.1992 č.j. 16 Co 483/92-47 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že v odvolacím řízení vyšly najevo nové okolnosti, které mohou mít na rozhodnutí soudu zásadní význam (žalobce předložil zdravotní expertízu, na základě níž příslušný orgán povolil obnovu ukončeného řízení o invaliditě žalobce a toto řízení doposud nebylo skončeno), a že rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení trvání pracovního poměru není žádným způsobem odůvodněno .

Okresní soud v Opavě poté rozsudkem ze dne 3.8.1999 č.j. 12 C 83/91-142 žalobu opět zamítl a žalobci uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 3.733,- Kč na účet advokáta JUDr. M. S. Vycházel ze zjištění, že v době doručení výpovědi existovalo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy o tom, že žalobce je plně invalidní, tedy že není dlouhodobě způsobilý konat dále dosavadní práci. Za této situace podle názoru soudu prvního stupně byly splněny všechny podmínky pro platnou výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že žalobce se uvedené pravomocné rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy snaží zvrátit podáním mimořádného opravného prostředku , neboť případné jiné nároky žalobce z rozhodnutí po povolení obnovy řízení mohou vzniknout až po tomto rozhodnutí . Žalobu na určení trvání pracovního poměru soud prvního stupně zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27.7.2000 č.j. 16 Co 84/2000-178 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 3.934,60 Kč k rukám advokáta JUDr. M. S. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy v době dání výpovědi existovalo a nadále existuje (obnovené řízení o invaliditě žalobce dosud nebylo pro pasivitu žalobce skončeno) pravomocné rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení, které vylučuje žalobce z výkonu jakéhokoliv soustavného zaměstnání, žalovaný důvodně přistoupil k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Shodně jako soud prvního stupně odvolací soud posoudil jako nedůvodnou rovněž žalobu o určení trvání pracovního poměru, neboť žalobce přes několikerá poučení soudů obou stupňů netvrdil ani nedoložil, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., kterou odvolací soud stanovil v poučení napadeného rozsudku. Namítal, že řízení je postiženo vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., kterou spatřoval v tom, že jako účastník, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nebyl - přes značně složitou problematiku věci a přes okolnost, že byl cizím státním příslušníkem - soudy poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce; tímto postupem soudy podle jeho názoru porušily svou poučovací povinnost o procesních právech a povinnostech účastníků a odňaly mu možnost za pomoci kvalifikovaného zástupce účinně hájit svá práva . Dále dovozoval, že řízení trpí rovněž vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť u odvolacího soudu rozhodoval vyloučený soudce JUDr. V. B., jehož podjatost žalobce spatřoval v okolnosti, že před vynesením rozsudku veřejně vyjádřil svůj názor na věc v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.6.1994 č.j. 16 Co 62/94-92, v němž se uvádí, že na jednání Posudkové komise sociálního zabezpečení NV města O. dne 29.3.1990 za přítomnosti sovětského diplomata byla žalobci doporučována ústavní léčba ; touto interpretací - jak žalobce zdůraznil - jmenovaný soudce vyjádřil ještě před vynesením rozsudku svůj osobní vztah k věci i k žalobci v tom smyslu, že žalobce považuje za člověka duševně nemocného, který by měl být umístěn v ústavu . Podle názoru dovolatele v řízení došlo rovněž k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ke změně předsedkyně senátu, aniž by ve spise - kromě poznámky, že z důvodu výrazného rozdílu v pracovním vytížení přiděluje předseda Okresního soudu v Opavě podle ustanovení § 2 odst. 2 a 4 vyhl. č. 37/92 Sb. spis do oddělení 8 C - byla uvedena bližší konkretizace důvodů, jméno nového předsedy či okolnost, zda zastupování je stanoveno v souladu s rozvrhem práce , a navíc žalobce ani neměl možnost k osobě nové předsedkyně senátu se vyjádřit, poněvadž obsílku k jednání dne 3.8.1999 převzal teprve dne 9.8.1999 . Žalobce dále vytkl soudům, že vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci a při provádění důkazů nerespektovaly ustanovení § 120 o.s.ř. a že (vzhledem k ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení) nesprávně právně posoudily existenci pravomocného rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy, které bylo podkladem k výpovědi, neboť - jak zdůraznil - v současné době žádné platné rozhodnutí o tom, že žalobce je plně invalidní, neexistuje , nehledě na to, že se od počátku jednalo o nicotný správní akt, který nemá žádné právní účinky . Kromě toho dovolatel vyslovil nesouhlas se závěrem soudů, že neprokázal naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť, i když byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně vždy rozhodl stejně (v obou případech žalobu zamítl).

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu. Oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání přípustné nebylo, svěřuje ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. odvolacímu soudu za předpokladu, že jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a z odůvodnění napadeného rozsudku - byl rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Odvolací soud však ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku (nad rámec ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř.), že proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu, a to do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvém stupni , pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění nemůže samo o sobě založit v posuzované věci přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem [§ 237 odst.1 písm.f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.

V posuzovaném případě dovolatel spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem v okolnosti, že jako účastník, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nebyl - přes značně složitou problematiku věci a přes okolnost, že byl cizím státním příslušníkem - soudy poučen o možnosti požádat o ustanovení kvalifikovaného zástupce.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Podle ustanovení § 30 odst. 2 o.s.ř. vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.

Podle ustanovení § 5 o.s.ř. (v němž se promítá článkem 36 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo účastníka na spravedlivý proces), je soud povinen poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech, t.j. o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy; právo účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů, pak mezi jeho procesní práva nepochybně patří. Ani v rámci procesních předpisů však nejde o poučovací povinnost bezbřehou - potud, že by soud, např. na počátku řízení, seznámil účastníka se všemi jeho myslitelnými procesními právy a povinnostmi, bez zřetele k tomu, zda procesní situace, ve které by mohl svá procesní práva v řízení realizovat, vůbec nastane, a bez ohledu na to, zda účastník projevuje vůli k realizaci procesního práva směřující. Podstatné je, aby se účastníku dostalo poučení v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, roč. 1999).

Uvedené platí i pro eventuelní poučení účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, o právu požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů. Poučovací povinnost tu soud má jen, zjistí-li v průběhu řízení, že pro ochranu práv a oprávněných zájmů takového účastníka je zapotřebí zástupce (v případě věci po skutkové a právní stránce složité i z řad advokátů). Zjištění, že účastníkem řízení, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je cizí státní příslušník, popřípadě osoba jiné než české národnosti, může soud hodnotit v rámci úvahy, zda procesní situace, která v konkrétním případě nastala, poučení účastníka vyžaduje; uvedená okolnost však sama o sobě povinnost poučit účastníka o právu podle ustanovení § 30 o.s.ř. nezakládá. Jestliže tedy v daném případě žalobce sám o ustanovení zástupce nežádal a soudy s přihlédnutím k povaze věci nepovažovaly za nezbytné, aby žalobce musel být k ochraně svých zájmů zastoupen, nelze tuto okolnost označit za nesprávný (vadný) postup, kterým by byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, a řízení tudíž vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo není.



Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné i tehdy, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Námitka dovolatele, že u odvolacího soudu rozhodoval vyloučený soudce JUDr. V. B., není důvodná.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.6.1994 č.j. 16 Co 62/94-92, na jehož základě na podjatost soudce JUDr. V. B. žalobce usuzuje, bylo v posuzované věci zrušeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení. V odůvodnění tohoto usnesení provedl odvolací soud rozbor spisu žalobce vedeného Českou správou sociálního zabezpečení, pracovištěm v O., a dovodil, že v současné době lze bez ohledu na současný stav správního řízení o zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu soustavného zaměstnání učinit závěr o existenci výpovědního důvodu - pravomocného rozhodnutí o nezpůsobilosti žalobce k výkonu soustavného zaměstnání v době dání výpovědi . Z uvedeného je zřejmé, že nelze korektně namítat, že tehdy senát odvolacího soudu před vynesením rozsudku veřejně vyjádřil svůj názor na to, jaký závěr o platnosti výpovědi obecně a o existenci výpovědního důvodu zvláště hodlá zaujmout. Soudní praxe již v dřívější době zaujala stanovisko, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. nemohou být pouze okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.1999 sp.zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 2000) a dovolací soud ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Z uvedeného vyplývá závěr (který již dříve vyslovil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25.5.2000 č.j. Nco 69/2000-123), že soudce Krajského soudu v Ostravě JUDr. V. B. není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci a tedy že z tohoto důvodu řízení vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. není postiženo.

Důvodná není ani námitka dovolatele, že vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. trpí řízení před soudem prvního stupně proto, že v důsledku změny v osobě předsedkyně senátu byl soud nesprávně obsazen.

Nesprávné obsazení soudu jako skutečnost opodstatňující přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř je dána nejen tehdy, když namísto senátu složeného ze zákonem předepsaného počtu soudců rozhodne buď soudce jediný (samosoudce) anebo senát v jiném, než v předepsaném počtu soudců, nýbrž i tehdy, jestliže věc projednávají a rozhodují soudci, kteří k tomu nejsou zákonem povoláni, tj. kteří nejsou v konkrétní věci zákonnými soudci.

Zákonným soudcem je každý soudce určený k projednání a rozhodnutí konkrétní věci podle příslušných právních předpisů, včetně norem interní povahy. Osoba soudce, jemuž věc přísluší projednávat, musí být zpravidla jista předtím, než návrh (žaloba) ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Významnou garancí v tomto směru (kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení) je tak i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle předem stanovených pravidel. Tato pravidla rozdělení prací u soudů na kalendářní rok jsou obsažena v rozvrhu práce soudů (srov. ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění), který slouží k zajištění a konkrétnímu provedení principu zákonného soudce u jednotlivých soudů. Uvedené pravidlo však neplatí bezvyjímečně. V případě dlouhodobé nepřítomnosti soudce nebo výrazných rozdílů v pracovním vytížení je totiž předseda soudu oprávněn určit rozsah přesunu agendy do jiného oddělení v souladu se stanoveným zastupováním v rozvrhu práce (srov ustanovení § 2 a § 4 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Protože k uvedenému přesunu agendy dochází na základě opatření (aktu řízení) předsedy soudu, jehož obsah není formalizován, nelze samotnou okolnost, že opatření o přidělení věci do jiného senátu 8C z důvodu výrazného rozdílu v pracovním vytížení neobsahuje odůvodnění, resp. - jak žalobce uvádí - bližší konkretizaci důvodů , považovat za způsobilý podklad pro závěr, že tím došlo k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci .

Je tomu tak i proto, že ústavní zásadu zákonného soudce nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí z uvedeného principu uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti tuto námitku odůvodňující se mu staly známy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, uveřejněný pod č. 65 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce při vědomí všech okolností, na které poukazuje v dovolání, nenamítal, že soud byl nesprávně obsazen a ani v odvolacím řízení nevyužil možnosti vyjádřit se k osobě nové předsedkyně senátu , což - jak nyní uvádí - neměl možnost učinit v řízení před soudem prvního stupně; tuto námitku vznesl až poté, co soudy ve věci rozhodly v jeho neprospěch. Z uvedeného vyplývá, že řízení vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. netrpí.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce rovněž vyslovuje nesouhlas se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, při provádění důkazů nerespektovaly ustanovení § 120 o.s.ř. a nesprávně posoudily existenci pravomocného rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy, které bylo podkladem k výpovědi, i existenci naléhavého právního zájmu na určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá. K uvedeným námitkám dovolatele, které představují dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., však nebylo možné přihlédnout. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů může dovolací soud přezkoumat jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení § 238, popřípadě podle ustanovení § 239 o.s.ř., což - jak uvedeno výše - v posuzovaném případě splněno nebylo.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst.1 písm. f) a g) o.s.ř. postižen, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení § 238 o.s.ř. [a tedy z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.], případně z hlediska ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. února 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu