21 Cdo 4539/2007
Datum rozhodnutí: 14.11.2008
Dotčené předpisy: § 42a odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 218 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4539/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně O. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) JUDr. M. K., jako správci konkursní podstaty úpadce V. Z. a.s., a 2) JUDr. V. L., jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. N. V. "v likvidaci", zastoupenému advokátem, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 146/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č.j. 13 Cmo 150/2007-136, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že "právní úkon Prohlášení o vkladu vlastnického práva k nemovitostem do akciové společnosti, který učinili dne 24.2.1997 žalovaný 1) a žalovaný 2) je vůči žalobci právně neúčinný", a aby bylo žalovanému 1) uloženo "vydat do konkursní podstaty úpadce Z. d. N. V. v likvidaci, nemovitosti", které blíže označila, eventuálně, v případě že žalovaný 1) nemovitosti již nevlastní, aby "uhradil na běžný účet žalovaného 2) částku odpovídající ceně nemovitých věcí, za kterou je žalovaný 1) nabyl, tj. nejméně ve výši 54.386.060,- Kč". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má proti úpadci Z. d. N. V. "v likvidaci" pohledávku z důvodu "nároku na vydání majetkového podílu při transformaci družstva" a že družstvo "protiprávně a bezdůvodně učinilo dne 24.2.1997 právní úkon, na základě kterého vložilo vlastní lukrativní nemovitosti v hodnotě nejméně 54.386.060,- Kč jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti V. Z. a.s.", čímž zkrátilo uspokojení této její "vymahatelné pohledávky". Žalobkyně považuje uvedený právní úkon za právně neúčinný ve smyslu ustanovení § 16 zákona o konkursu a vyrovnání a § 42a občanského zákoníku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.11.2006, č.j. 41 Cm 146/2004-121 žalobu zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení "za právní zastoupení" 9.450,- Kč k rukám advokáta. Poté, co zjistil, že vklad vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch obchodní společnosti V. Z. a.s. byl na základě "souhlasného prohlášení" vkládající a přijímající právnické osoby ze dne 24.2.1997 proveden s právními účinky ke dni 7.11.1997 a že konkurs byl prohlášen na majetek obchodní společnosti V. Z. a.s. dnem 16.11.2000 a na majetek Z. d. N. V. "v likvidaci" dnem 16.3.1999, soud prvního stupně dovodil, že "tříletá propadná lhůta k podání odpůrčí žaloby" ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku uplynula ještě před zahájením tohoto řízení, k němuž došlo žalobou podanou dne 30.6.2004. "Odpůrčí právo" žalobkyně proto ještě před podáním žaloby zaniklo.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2007, č.j. 13 Cmo 150/2007-136 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil částkou 6.650,- Kč; v dalším jej potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.800,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé odvolací soud dovodil, že lhůta tří let k podání odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku běží "od okamžiku, kdy byl odporovaný úkon učiněn", že se jedná "o lhůtu hmotněprávní, jejíž zmeškání nelze prominout, neboť jejím marným uplynutím ze zákona právo věřitele odporovat dlužníkovým úkonům zaniká", a že "úvahy o existenci subjektivní lhůty, v jejímž rámci věřitel své právo odporovat dlužníkovu úkonu uplatnil u soudu, není namístě". Protože žalobkyně podala žalobu po uplynutí lhůty, žaloba musela být zamítnuta.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že o právním úkonu Prohlášení o vkladu vlastnického práva k nemovitostem do akciové společnosti, který byl učiněn dne 24.2.1997, se "mohla dozvědět až v roce 2004, kdy navštívila příslušný katastrální úřad, resp. jeho Sbírku listin a předmětnou smlouvu si dohledala", když "nikdy nebyla členem družstva a neměla možnost získat informace o nezákonném převodu předmětných nemovitostí dříve". Žalobkyně zdůrazňuje, že soudy měly "zohlednit i tuto subjektivní stránku věci" a "nevycházet striktně z ustanovení zákona, kdy platí, že, neuplatnil-li věřitel své odpůrčí právo do tří let od doby, kdy je odporovatelný úkon učiněn, jeho odpůrčí právo zanikne", a že "takovýto výkon práva odporuje dobrým mravům". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - na závěru, že tříletá lhůta pro uplatnění práva odporovat právnímu úkonu dlužníka ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku běží "od okamžiku, kdy byl odporovaný úkon učiněn", aniž by bylo také významné, kdy se věřitel o tomto právním úkonu "subjektivně" dozvěděl nebo mohl dozvědět.

Výklad právní otázky, kterým dnem počíná běžet tříletá lhůta pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku, se již v rozhodovací činnosti soudů ustálil. Byl přijat a nadále je jako správný přijímán názor, že u právních úkonů, podle nichž práva vznikají vkladem do Katastru nemovitostí ČR, počíná tříletá lhůta pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka běžet dnem, následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do Katastru nemovitostí ČR (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, který byl uveřejněn pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

V projednávané věci účinky vkladu vlastnického práva do Katastru nemovitostí ČR, provedeného na základě prohlášení Z. d. N. V. o vkladu vlastnického práva k nemovitostem do akciové společnosti V. Z. ze dne 24.2.1997, vznikly dnem 7.11.1997. Protože žalobkyně podala odpůrčí žalobu vůči tomuto právnímu úkonu u soudu teprve dne 30.6.2004, odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyně své právo uplatnila, bez ohledu na to, kdy se o odporovaném právním úkonu dozvěděla, opožděně.

Vzhledem k tomu, že závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené judikatuře soudů, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není tedy přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oběma žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu