21 Cdo 4506/2014
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012




21 Cdo 4506/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. L. , zastoupené JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Rokycanova č. 1268/1, proti žalovanému České republice Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 58/219, IČO 70106975, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 2/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2014, č. j. 23 Co 30/2014-140, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. září 2013, č. j. 14 C 2/2013-106, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1. 10. 2012 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že od 1. 1. 2013 budou realizovány organizační změny v Českém telekomunikačním úřadu za účelem snížení počtu funkčních míst (odpovídající změně kompetencí ČTÚ) v souladu s usnesením vlády České republiky č. 815 ze dne 9. 11. 2011, k Analýze současného stavu problematiky účastnických sporů podle zákona o elektronických komunikacích, jejichž předmětem je peněžité plnění, včetně dopadů případného přenesení této agendy na soudy, resp. Opatřením č. 28/2012 předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 8. 2012, čj. ČTÚ-150 080/2012-601, o organizačních změnách, o zrušení pracovišť a o vydání nové systemizace , a že ve smyslu těchto organizačních změn bylo místo žalobkyně zrušeno a žalobkyně se stala nadbytečnou.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 1. 10. 2012 je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že úkon žalovaného, vydání opatření předsedy Rady ČTÚ ze dne 15. 8. 2012 (na základě Usnesení vlády č. 815 ze dne 9. 11. 2011 o přenesení účastnických sporů o peněžitá plnění z žalovaného na soudy od 1. 1. 2013 a z toho důvodu snížení stavu zaměstnanců o 50 lidí k 31. 12. 2012), je protiprávní, neboť vláda nesmí stanovovat povinnosti, pokud nejsou zároveň stanoveny zákonem. Pouhé usnesení vlády nemůže upravit nebo změnit působnost úřadu (žalovaného), odebrat mu bez nabytí účinnosti příslušného zákona nebo jeho změny rozhodování účastnických sporů o peněžitá plnění, a změna zákona o elektronických komunikacích dosud nenabyla účinnosti. Předmětné usnesení vlády a opatření předsedy Rady ČTÚ (které bylo vydáno na jeho základě) mohou vejít v platnost teprve dnem platnosti a účinnosti zákona o elektronických komunikacích. Výpověď je proto neplatná, neboť pracovní poměr žalobkyně by skončil dříve, než v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost organizačních změn.

Žalovaný uvedl, že je ústředním orgánem státní správy a že jeho povinností je řídit se, mimo jiné, usneseními vlády ČR a vykonat povinnosti uložené mu v těchto usneseních. Vláda ČR současně předmětným usnesením vlády uložila předsedovi Rady žalovaného provést převody funkčních míst a příslušných rozpočtových prostředků (z důvodu přenesení kompetence rozhodovat účastnické spory, jejímž předmětem je peněžité plnění, ze žalovaného na soudy), proto předseda Rady žalovaného rozhodl svým opatřením ze dne 5. 8. 2012 o organizačních změnách, o zrušení pracovišť a o vydání nové systematizace, které vychází z usnesení vlády. Opatřením došlo ke zrušení pracovních míst v oddělení rozhodování sporů v oblastech napříč ČR ke dni 31. 12. 2012 a žalobkyni vykonávající práci na jednom ze zrušených míst, kterých se systémová změna týkala, byla dána v říjnu 2012 výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Žalovaný je přesvědčen, že i když k novele zákona o elektronických komunikacích ke dni 1. 1. 2013 nedošlo, nemá toto žádný vliv na povinnost předsedy Rady žalovaného realizovat příslušný převod pracovních míst, jehož realizace mu byla uložena usnesením vlády, a nemůže tak mít vliv na platnost uvedeného opatření ani na platnost výpovědi dané žalobkyni. Změnu organizační změny by bylo možno realizovat jen na základě případné změny usnesení vlády, k tomuto však ze strany vlády nedošlo. Protože byly splněny všechny předpoklady výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce, byla předmětná výpověď dána žalobkyni platně.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 14 C 2/2013-106, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 23.716,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Běliny. Z provedeného dokazování dovodil, že vláda ČR svým usnesením ze dne 9. 11. 2011 schválila přenesení kompetence rozhodovat účastnické spory podle zákona o elektronických komunikacích, jejichž předmětem je peněžité plnění, z žalovaného na soudy, a to s účinností od 1. 1. 2013 s tím, že žalovaný dokončí dosavadní agendu, v souvislosti s tím schválila převod 50 funkčních míst, příslušných mzdových prostředků a souvisejících výdajů z žalovaného do rozpočtové kapitoly ministerstva spravedlnosti k 1. 1. 2013 a uložila předsedovi Rady ČTÚ provést uvedené převody funkčních míst a příslušných rozpočtových prostředků. Žalovaný poté přijal opatření ze dne 15. 8. 2012 o organizačních změnách, o zrušení pracovišť a o vydání nové systematizace. K zamýšlené novele zákona o elektronických komunikacích počínaje dnem 1. 1. 2013 nedošlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že opatření předsedy Rady ČTÚ ze dne 15. 8. 2012 je nutno považovat za jinou organizační změnu, jejímž důsledkem může být nadbytečnost zaměstnance podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, že se jedná o tzv. faktický úkon, který nelze přezkoumávat z hlediska platnosti, a že jej učinil předseda Rady ČTÚ, který je k tomu oprávněn. V důsledku uvedeného opatření nastala nadbytečnost zaměstnanců v oddělení rozhodování sporů v jednotlivých oblastech, tedy i žalobkyně, která v uvedeném oddělení pracovala. Při rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného vůči žalobkyni výpovědí ze dne 1. 10. 20012 podle § 52 písm. c) zákoníku práce došlo ke splnění všech zákonných podmínek, na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že posléze k přijetí novely zákona o elektronických komunikacích ke dni 1. 1. 2013 nedošlo (přenesení kompetencí z žalovaného na soudy nenastalo). V řízení nebylo ani prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaný poté, kdy skončil pracovní poměr žalobkyně, přijal nové zaměstnance, aniž by jí nabídl jinou práci, neboť zaměstnanci, kteří byli u žalovaného nově přijímáni, byli přijímáni pouze pro oblast archivace spisů, popř. v oblasti ochrany zájmů spotřebitele, v žádném případě nevykonávali práci stejnou nebo obdobnou jako žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 23 Co 30/2014-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.164,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Běliny. Souhlasil, že všechny předpoklady pro platné uplatnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce byly splněny. Žalovaný přijal dne 15. 8. 2012 organizační změnu, kterou bylo mimo jiné zrušeno šest systemizovaných míst v oddělení rozhodování sporů odboru pro severočeskou oblast, kde vykonávala práci žalobkyně. Žalobkyně se tak stala pro žalovaného nadbytečným zaměstnancem. Rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách není právním úkonem, jedná se pouze o skutečnost, která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví, a nelze je samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti, soud zkoumá jen to, zda bylo přijato a zda je učinil ten, kdo je k tomu oprávněn. V řízení bylo prokázáno, že předseda Rady ČTÚ rozhodl dne 15. 8. 2012 opatřením o organizačních změnách, o zrušení pracovišť a o vydání nové systemizace, kterým bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno celkem 50 systemizovaných míst v jednotlivých odděleních rozhodování sporů a čtyři územní pracoviště. Dovodil, že přezkoumávat nelze ani usnesení vlády ČR č. 815 ze dne 9. 11. 2011, na jehož základě bylo opatření přijato. Usnesení vlády nemá povahu právního předpisu a nenabývá platnosti a účinnosti jako právní předpisy, prostřednictvím usnesení vláda realizuje plnění svých úkolů v oblasti státní správy a administrativy. Žalovaný jako ústřední orgán je usnesením vlády vázán. Žalovaný nemohl postupovat jinak, než na základě úkolu uloženého mu vládou činit kroky směřující k realizaci vládního záměru, protože záměr vlády vyžadoval určitý čas, musely být úkoly směřující k jeho realizaci dotčeným orgánům uloženy dříve, než novelu zákona o elektronických komunikacích začala projednávat poslanecká sněmovna. Platnost výpovědi může být soudem přezkoumávána jen vzhledem k okolnostem, které existovaly v době vzniku tohoto právního úkonu, k okolnostem, které nastanou po podání výpovědi, již nelze přihlížet.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že usnesení vlády ze dne 9. 11. 2011 (na jehož základě bylo přijato opatření žalovaného o organizační změně) je vnitřně rozporné, když schvaluje převod 50 funkčních míst a příslušných mzdových prostředků z žalovaného do rozpočtové kapitoly ministerstva spravedlnosti k 1. 1. 2013 a zároveň uvádí, že žalovaný dokončí dosavadní agendu. Bylo předčasné již v srpnu 2012 (aniž byla schválena novela o elektronických komunikacích, podle které by došlo k přenesení kompetence z žalovaného na soudy) vypovědět pracovní poměr zaměstnancům z důvodu organizačních změn, když ještě nebyla dokončena rozpracovaná agenda, když žalovaný musel později (v srpnu 2013) přijmout nové zaměstnance do oddělení rozhodování sporů. Žalobkyně se domnívá, že usnesení vlády může být vydáno jen na základě platného zákona. Soudy musí při posuzování postupu státu zkoumat, zda nedochází k libovůli, zda v daném případě nedošlo k protizákonné či protiústavní diskriminaci. Nesouhlasí se závěrem soudů, že se přihlíží při výpovědi z pracovního poměru pouze k okolnostem existujícím v době dání výpovědi, že skutečnostmi, které nastanou ex post, se nelze zabývat. Tuto argumentaci nelze připustit v případě, že ke změně poměrů u zaměstnavatele dochází na základě zákona. Usnesení vlády ze dne 9. 11. 2011 se stalo nepřijetím novely zákona o elektronických komunikacích neúčinným, opatření Rady ČTÚ ze dne 15. 8. 2012 je předčasným rozhodnutím, neboť nebyla přijata novela zákona o elektronických komunikacích, takže na základě těchto aktů nemohly být měněny právní poměry. Žalobkyně nesouhlasila také s přiznáním nákladů řízení žalovanému, které vynaložil na právní zastoupení, neboť žalovaný disponuje právním oddělením a zastoupení před soudem mohl zajistit některým ze svých zaměstnanců, náklady vynaložené na právní zastoupení nejsou proto účelné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 1. 10. 2012 je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů, které vyčíslila.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, v souladu s ustálenou rozhodovací činností dovolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda se jedná o organizační opatření spočívající ve snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, jehož účinnost je vázána na změnu zákona, jestliže rozhodnutí o organizační změně bylo přijato před účinností změny zákona a k přijetí změny zákona nedošlo), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 1. 10. 2012 posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb. a č. 167/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovaly počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávaly jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný pod číslem 11/1999 v časopise Soudní rozhledy).

Z hlediska důvodu pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod číslem 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci ustanovení § 52 písm. c) zák. práce stane-li se pracovník nadbytečným ). Z toho, že zaměstnanec nemusí být nadbytečným již v době podání výpovědi, nelze dovozovat, že by zaměstnavatel mohl vždy přistoupit k podání výpovědi bezprostředně po přijetí rozhodnutí o organizační změně. Má-li být takové rozhodnutí skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V případě, že by pracovní poměr skončil dříve (před tím, než se u zaměstnavatele příslušné organizační změny skutečně realizovaly), totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže pracovní poměr skončí na základě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá to samozřejmě na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný pod číslem 54/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně pracovala v pracovním poměru u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 7. 2000 jako odborný referent (odboru pro severočeskou oblast) a její povinností bylo zejména zajišťovat výkon odborných systémových činností v oblasti státní správy elektronických komunikací, včetně rozhodování sporů. Dne 1. 10. 2012 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru na základě skutečnosti, že s účinností od 1. 1. 2013 budou realizovány organizační změny u žalovaného za účelem snížení počtu funkčních míst, a to v souladu se změnou kompetence žalovaného v souladu s usnesením vlády ČR č. 815 ze dne 9. 11. 2011 a opatřením č. 28/2012 předsedy Rady ČTÚ ze dne 15. 8. 2012 o organizačních změnách, o zrušení pracovišť a vydání nové systematizace, v důsledku čehož se žalobkyně stala nadbytečnou. Vláda ČR uvedeným usnesením schválila přenesení kompetence rozhodovat účastnické spory podle zákona o elektronických komunikacích, jejichž předmětem je peněžité plnění, na soudy s účinností od 1. 1. 2013, s tím, že žalovaný dokončí dosavadní agendu, převod 50 funkčních míst a příslušných mzdových prostředků a souvisejících výdajů u žalovaného do kapitoly ministerstva spravedlnosti a snížení rozpočtové kapitoly žalovaného v letech 2013 a 2014 ve prospěch rozpočtové kapitoly ministerstva spravedlnosti a uložila mimo jiné ministrům průmyslu, obchodu a spravedlnosti vypracovat a předložit vládě do 31. 3. 2012 návrh novelizovaného zákona o elektronických komunikacích a předsedovi Rady žalovaného provést převody funkčních míst. Na základě tohoto usnesení vlády vydal předseda Rady žalovaného opatření č. 28/2012 ze dne 15. 8. 2012, kterým ke dni 31. 12. 2012 ruší mimo jiné šest systemizovaných míst v oddělení rozhodování sporů odboru pro severočeskou oblast. K novelizaci zákona o elektronických komunikacích (k přenesení kompetence rozhodovat účastnické spory podle zákona o elektronických komunikacích, jejichž předmětem je peněžité plnění, z žalovaného na soudy) nakonec nedošlo.

S právním závěrem odvolacího soudu, že všechny předpoklady pro platné uplatnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce byly splněny, že žalobkyně se stala zrušením šesti systemizovaných míst v oddělení rozhodování sporů odboru pro severočeskou oblast, kde pracovala, pro žalovaného nadbytečnou a že pro posouzení věci není relevantní, že k přijetí novely zákona o elektronických komunikacích nakonec nedošlo , dovolací soud nesouhlasí.

Rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) musí být přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, aby byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. V projednávané věci však usnesení vlády č. 815 ze dne 9. 11. 2011, ani opatření č. 28/2012 předsedy Rady ČTÚ ze dne 15. 8. 2012 nemělo za cíl změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, neboť v té době ještě nebyla provedena změna právní úpravy - zákona o elektronických komunikacích, která by mohla být důvodem zmíněné organizační změny. Organizační změna (opatření č. 28/2012 předsedy Rady ČTÚ ze dne 15. 8. 2012) podle svého obsahu - by měla smysl, jen byla-li by reakcí na změnu zákona o elektronických komunikacích; bez jeho změny a přenesení části kompetencí na soudy nemohla označovaný účel sledovat. Samotné usnesení vlády a opatření předsedy Rady ČTÚ změnu legislativy nepřinášelo. Organizační opatření bylo proto předčasné, když změna právní úpravy, na kterou odkazovalo, nebyla ještě (ani dosud) provedena.

Takovéto rozhodnutí nemůže být příčinou nadbytečnosti zaměstnance a ani výpověď z pracovního poměru, která byla za této situace zaměstnavatelem dána podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, není platným právním úkonem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Mojmír Putna předseda senátu