21 Cdo 4487/2011
Datum rozhodnutí: 04.12.2012
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 4487/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova č. 13, proti žalované Energetické strojírny Brno, a.s. se sídlem v Brně, Vídeňská č. 297/99, IČO 27701395, zastoupené JUDr. Milanem Poláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Starobrněnská č. 13, o neplatnost převedení na jinou práci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 35/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2010 č.j. 15 Co 253/2009-214, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Poláčka, advokáta se sídlem v Brně, Starobrněnská č. 13.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.10.2010 č.j. 15 Co 253/2009-214, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6.3.2009 č.j. 46 C 35/95-198 ve věci samé [tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že převedení žalobce na jinou práci provedené žalovanou (její právní předchůdkyní) dne 2.2.1994 je neplatné], není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Předmětem dovolacího přezkumu je otázka naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení, jehož existence je podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. předpokladem úspěchu žaloby v projednávané věci. Ustálená soudní judikatura v této souvislosti vychází z názoru, že naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.], je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Domáhá-li se zaměstnanec tak jako žalobce v projednávané věci určení, že převedení na jinou práci je neplatné, je podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem na tomto určení zpravidla dán tím, že trvání pracovního poměru za určitých pracovních podmínek se odrazí v celé řadě nároků, které zaměstnanec má jako důsledek pracovního poměru sjednaného za těchto podmínek (nárok na mzdu nebo náhradu mzdy, peněžitá náhrada dovolené na zotavenou, nároky podle zákona o nemocenském pojištění a nároky podle zákona o důchodovém pojištění), a dále i v tom, že zaměstnanec má zájem na výkonu určité práce odpovídající jeho kvalifikaci (k tomu srov. právní názor uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 34-35). Vzhledem ke shora uvedeným východiskům však ani tento předpoklad neplatí všeobecně, nýbrž pouze tehdy, jestliže bez tohoto určení by skutečně bylo ohroženo právo žalobce nebo se jeho právní postavení stalo nejistým a žaloba by vytvořila pevný právní základ, od něhož by bylo možno odvozovat další právní vztahy účastníků sporu. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny.

V projednávané věci odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při posouzení otázky, zda žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, aplikoval i interpretoval ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. v souladu s výše uvedenými obecně přijímanými právními názory. Za situace, kdy pracovní poměr účastníků již v minulosti (ke dni 31.12.1994) skončil na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.10.1994, a kdy žalovaná (její právní předchůdkyně) i po převedení žalobce na jinou práci dne 2.2.1994 až do skončení pracovního poměru vyplácela žalobci mzdu ve stejné výši jako před převedením, nelze hovořit o tom, že by bez určení, že převedení žalobce na jinou práci je neplatné, bylo ohroženo právo žalobce nebo že by se bez něho stalo jeho právní postavení nejistým; naopak, ohledně pracovního poměru účastníků je tu jistota, že již v minulosti platně skončil, a že převedení na jinou práci i kdyby bylo neplatné - nezpůsobilo žalobci žádnou újmu na jeho mzdových nárocích (a tudíž ani na nárocích od nich odvozených). Nelze proto důvodně dovozovat, že by věcné rozhodnutí o požadovaném určení bylo významné pro (jakékoliv) další právní vztahy mezi účastníky, vyjasnilo by právní postavení žalobce a vyloučily by se tím další žaloby na plnění . Žaloba na určení neplatnosti převedení na jinou práci přitom nemůže být jak se dovolatel mylně domnívá ani právním prostředkem pro získání morálního zadostiučinění za to, že převedení na jinou práci pro žalobce následně znamenalo zkreslení jako celkové pracovní činnosti . Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., a žalobu z tohoto důvodu zamítl, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Milan Poláček osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř., § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů] ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení v celkové výši 2.610,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2012

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu