21 Cdo 4468/2011
Datum rozhodnutí: 25.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.




21 Cdo 4468/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady č. 5, proti žalovanému V. I. , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 267/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2011, č.j. 11 Co 377/2010-193, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1.2.2011, č.j. 11 Co 377/2010-193, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň jih ze dne 2.7.2010 č.j. 6 C 267/2009-173 (kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce R. I., zemřelé dne 8.5.2003) a jímž, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."].

I když žalobkyně v dovolání uvedla, že dovozuje jeho přípustnost z "ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř." a že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Podstatou námitek žalobkyně (spočívajících zejména v tom, že v lednu 1997 podala v práci výpověď a přestěhovala se k zůstavitelce proto, aby o ni mohla pečovat ; že se tak stalo na žádost zůstavitelky a sestry D. T. ; že žalovaný zintrikoval , aby jí zůstavitelka poslala prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. K. dopis, že se má vystěhovat, neboť zůstavitelku obtěžuje; že svědectví Drahomíry Trylkové je hrubě zkreslené a nepravdivé ; že zůstavitelka nebyla schopna věci domýšlet a dávat si je do souvislostí ; že se k zůstavitelce chovala ze všech nejlépe a nikdy jí neublížila ; že podpis zůstavitelky na závěti ze dne 12.2.2001 je napsán roztřepaným písmem ; že zůstavitelka v roce 2001 nebyla schopna psát, číst ani spočítat si výši svého důchodu a neuvědomovala si hodnotu peněz, peníze používala pudově ; že zůstavitelka měla ze žalovaného strach a pokusila se oběsit ; že soud nehodnotil skutečnosti svědčící v její prospěch a nepřihlédl ke všem prokázaným okolnostem ; že soud měl shledat právní úkon vydědění automaticky za neplatný ; že bylo prokázáno, že zůstavitelce potřebnou pomoc poskytovala a že žádným způsobem neporušila dobré mravy ) je nesouhlas se skutkovými závěry, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru, že soužití zůstavitelky s žalobkyní bylo konfliktní , a proto zůstavitelka již v roce 1997 vyzývala žalobkyni k opuštění domu ; že žalobkyně nenavštívila zůstavitelku ve zdravotnických zařízeních, v nichž zůstavitelka pobývala, ale prokazatelně projevila úmysl přebírat její důchod ; že ze znaleckého posudku prof. MUDr. Milana Kolomazníka, Dr.Sc. ani z dostupné zdravotnické dokumentace nelze dovodit, že by zůstavitelka se zřetelem k jejímu tehdejšímu zdravotnímu stavu nebyla schopna kolem 12.2.2001 plnohodnotně vnímat, rozpoznávat a činit závažné právní úkony ; že způsobilost zůstavitelky k právním úkonům a schopnost podepsat se lze dovodit také z toho, že v květnu 2001 sama žalobkyně písemně žádala zůstavitelku o udělení souhlasu k přebírání důchodu a že proto žalobkyně neprokázala svá tvrzení o nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit závěť a listinu o vydědění ze dne 12.2.2001 a o tom, že zůstavitelka nepořídila závěť svobodně; a že zůstavitelka neprokázala existenci skutečností, které by vyvracely vymezené důvody vydědění spočívající ve špatném chování k zůstavitelce, v ubližování zůstavitelce a neposkytování potřebné péče zůstavitelce]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobkyně významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že závěť a listina o vydědění ze dne 12.2.2001 je neplatná). Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Námitky žalobkyně v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a proto nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobkyně podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Další námitky, které dovolatelka uplatňuje (zejména že je povinna dokazovat pouze ty skutečnosti, které po ní lze spravedlivě požadovat a že žalovaný měl prokázat, že zde skutečně existovaly důvody vydědění) směřují proti závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že žalobkyně byla povinna prokázat svá tvrzení a že tvrzené skutečnosti v průběhu řízení neprokázala (konkrétně, že neprokázala existenci skutečností, které by vyvracely vymezené důvody vydědění spočívající ve špatném chování k zůstavitelce, v ubližování zůstavitelce a neposkytování potřebné péče zůstavitelce). Protože závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) ohledně důkazní povinnosti žalobkyně v projednávané věci je správný, nejsou ani tyto námitky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Ani námitka žalobkyně o tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil , že na straně žalující měla být účastníkem sporu také D. T. (a že již z tohoto důvodu měla být žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva), není způsobilá zpochybnit správnost závěru, na němž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá, že žalobkyně není dědičkou po zůstavitelce R. I. Protože odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se věcí zabýval meritorně, nemohlo tím být dotčeno dovolatelčino právo na soudní ochranu a spravedlivé soudní řízení, jak žalobkyně v dovolání naznačuje. Navíc žalobkyně sama v dovolání nenamítá, že D. T. měla být také účastníkem sporného řízení, naopak snáší argumenty, proč jím nebyla. Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2013
JUDr. Roman Fiala, v. r. předseda senátu