21 Cdo 4466/2008
Datum rozhodnutí: 06.05.2010
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006, § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006




21 Cdo 4466/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. D. M. M. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 31, proti žalované EKOBAL s. r. o. se sídlem v Praze 4, Hráského č. 1906/3, IČ 49616625, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická č. 4, o 240.743,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 13/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2008, č.j. 19 Co 495/2007-168, takto:

Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba o zaplacení 191.743,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 26.1.2003 do zaplacení zamítá a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. března 2007, č. j. 15 C 13/2004-139 ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 191.743,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 26.1.2003 do zaplacení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku mzdy 240.743,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 26.1.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán od 11.6.2001 do 14.6.2002; od 1.9.2001 byl zařazen ve funkci vedoucího obchodního oddělení. Po ukončení pracovního poměru mu žalovaná nevyplatila pohyblivé složky mzdy, které mu náležely jednak podle čl. 3 platového výměru ze dne 10.9.2001 za splnění plánu prodeje exportního oddělení ve výši 10.000,- Kč měsíčně, a jednak podle čl. 6 výměru jako odměny závislé na obratu dosaženém ze zakázek sjednaných přímo jím samotným. Odměny požadoval ve výši, které ve své žalobě za každý měsíc zvlášť podrobně uvedl, včetně postupu, jak k výsledným částkám dospěl.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28.3.2007, č.j. 15 C 13/2004-139 žalobě vyhověl a rozhodl, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení 43.433,05 Kč na účet právního zástupce žalobce , a aby zaplatila na účet zdejšího soudu soudní poplatek ve výši 9.630,- Kč a znalečné ve výši 9.440,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že došlo skutečně k uzavření obchodních případů , které jsou uvedeny v žalobě, které přinesly žalované společnosti zisk . Bylo nesporné, že všechny případy byly skutečně uzavřeny žalobcem, nicméně žalovaná sporovala skutečnost, zda byly tyto faktury řádně zaplaceny . Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že důkazy, o nichž není patrno, kdo je vypracoval , nestačí k tomu, aby bylo na základě těchto předložených písemných dokladů rozhodnuto o výši stanovených odměn podle platového výměru . Následně však soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě je možno vyhovět , neboť během prvních tří měsíců byla stanovena pevná odměna, která byla podmíněna řádným plněním pracovních povinností, a soud je přesvědčen, že požadovaná částka 25.000,- Kč odpovídá ustanovením platového výměru . Další ustanovení platového výměru týkající se osobního fondu zaměstnance je natolik rozporným ujednáním, že není možno hodnotit, jakým způsobem byly tyto náklady a také odměny z prodejní činnosti skutečně zúčtovány . Soud prvního stupně proto vycházel z výpočtů, které provedl žalobce, neboť je přesvědčen, že bylo na žalované, aby prokázala, že obrat, kterého žalobce dosahoval, nedosahoval takové částky, která je v podmínkách stanovena, a že mu nárok na vyplacení odměny nenáleží . Předložený platový výměr je možno považovat za smlouvu jinou, než smlouvu pracovní, uzavřenou podle § 4 odst. 3 zákona o mzdě, kde jsou stanoveny podmínky pro vyplacení mzdy . Vzhledem k tomu, že žalované se nepodařilo prokázat, že by žalobce nesplnil tyto podmínky, tzn. dosahoval určitého obratu, a z tohoto obratu mu měly být vypláceny mimořádné smluvní odměny podle bodu 6 platového výměru, soud z těchto důvodů žalobě v plném rozsahu vyhověl .

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.1.2008, č.j. 19 Co 495/2007-168 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 191.743,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 26.1.2003 do zaplacení tak, že žalobu zamítl, a ohledně částky 49.000,- s 3% úrokem z prodlení od 26.1.2003 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že z čl. 4 až 6 platového výměru není zřejmé, jakým způsobem měla být vypočítána částka, která měla být žalobci jako smluvní odměna přiznána. Není v něm uvedeno, jaká částka plánovaných nákladů měla být do osobního fondu odvedena, jak bude tato částka stanovena, ani jaké náklady se z fondu měly odečítat. Ke způsobu výpočtu této odměny nelze podle názoru odvolacího soudu dospět ani výkladem projevu vůle podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, a ani mezi účastníky nepanuje shoda ohledně toho, jakým způsobem se mělo k výši odměny dospět. Všechny tři články 4 až 6 spolu natolik úzce souvisejí, že je od sebe nelze oddělit tak, jak to učinil soud prvního stupně, který jako rozporné hodnotil pouze články týkající se osobního fondu, tj. články 4 a 5. Odvolací soud proto dovodil, že nárok na odměnu podle čl. 4 až 6 za měsíce prosinec 2001 až červen 2002 ve výši 166.743,- Kč nevznikl, neboť jde o neplatné ujednání. Podmínky výplaty odměny za splnění plánu prodeje exportního oddělení stanovené v čl. 3 platového výměru jsou naopak ujednáním platným, protože je lze oddělit od ostatního obsahu. Rozhodnutí soudu prvního stupně je však v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto ohledně částky 49.000,- Kč s úroky z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že při úvaze o důvodnosti odměny podle čl. 3 platového výměru ve výši 25.000,- Kč za období září až listopad 2001 (požadovanou po zohlednění již vyplacené zálohy 5.000,- Kč), odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nesprávně vztáhl poznámku v platovém výměru č. 1 k článku 3 platového výměru, tedy že částku 10.000,- Kč považoval za pevnou odměnu podmíněnou řádným plněním pracovních povinností. Je pravdou, že poznámka č. 1 na čl. 3 výměru neodkazuje a že je zde určitý nesoulad v důvodech vyplácení odměny - na straně jedné řádné plnění povinností a na straně druhé plnění exportního plánu. Podle názoru dovolatele však přesto logickou úvahou včetně posouzení možných záměrů stran bylo lze dojít k závěru, že tento nárok byl v žalobě stanoven správně . Dospěl-li odvolací soud k závěru, že zde není vztah mezi poznámkou č. 1 a čl. 3 platového výměru, tedy že v měsících září až listopad 2001 mu mohl vzniknout nárok na odměnu podle čl. 3 jen v případě plnění exportního plánu, měl s touto částí nároku naložit stejně, jako naložil se zbývající částí nároku podle čl. 3 výměru za následující období od prosince 2001 a měl tedy rozsudek v tomto rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ohledně dalšího uplatněného nároku na částku 166.743,- Kč odvolací soud dovodil, že čl. 4 a 5 na jedné straně a čl. 6 výměru na straně druhé nelze od sebe oddělit (pokud jde o vzájemný vztah mezi výší odměny a tzv. osobním fondem zaměstnance). Podle názoru žalobce se ale odvolací soud měl pokusit o odstranění rozporu výkladem příslušných ustanovení srovnáním výkladové verze stran, jaký byl záměr žalované, která výměr sepisovala, co si ona pod osobním fondem představovala . Zdůraznil, že je rozdíl mezi neurčitostí a nesrozumitelností úkonu, tedy že nelze dovodit, jaký byl projev vůle účastníků, a mezi situací, kdy úkon je sice srozumitelný a určitý, ale zápočet fondu oproti odměně není přípustný z jiných důvodů, například proto, že většinu žalovaným zmiňovaných nákladů nese ze zákona zaměstnavatel . Dospěl-li však odvolací soud k závěru, že ani za dodržení zásad pacta sunt servanta a právní jistoty není schopen odstranit výkladové nejasnosti a nucen označit ujednání platového výměru za absolutně neplatná, měl aplikovat ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce. V takovém případě by přicházelo v úvahu stanovení kompenzace ušlé odměny v přiměřené výši (stanovené podle obvyklých zvyklostí na trhu, nebo postupem podle § 136 odst. 1 o.s.ř. za použití východisek vyplývajících z neplatných ujednání výměru), a to z titulu náhrady škody způsobené neplatností úkonu formulovaného zaměstnavatelem. Jestliže by pak městský soud byl toho názoru, že vymezení rozhodných skutečností uvedených v žalobě a s tím souvisejících důkazních návrhů toto neumožňuje, byl na místě postup podle § 118a odst. 2 o.s.ř. ze strany soudu prvního stupně, jemuž věc měla být vrácena z tohoto důvodu k dalšímu řízení. Jestliže odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, dopustil se vady řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Žalobce navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo ohledně částky 191.743,- Kč s příslušenstvím zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta­novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří­pustné, přezkou­mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalované na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.9.2001 jako vedoucí obchodního oddělení . Platovým výměrem ze dne 10.9.2001 bylo kromě jiného ujednáno, že žalobci přísluší odměna za splnění plánu prodeje exportního oddělení ve výši 10.000,- Kč/měsíc (čl. 3 platového výměru) a mimořádné smluvní odměny (čl. 6 platového výměru), kdy vedle základního platu 20.000,- Kč za 4. měsíc při splnění podmínky min. obrat 300.000,- Kč přísluší odměna 3% z obratu , za 5. měsíc při splnění podmínky min. obrat 500.000,- Kč přísluší odměna 3% z obratu , a od 7. měsíce při splnění podmínky min. obrat 1.000.000,- Kč přísluší odměna 3% z obratu stávající zákazník a 5% z obratu nový zákazník (první objednávka) . Poznámky za čl. 6 stanoví:
1. Během 3 měsíců stanovena pevná odměna, která je podmíněna řádným plněním pracovních povinností.
2.Překročení obratu stejný způsob 3% z obratu.
3. Výše uvedené prémie jsou stanoveny pro prodeje za ceníkové ceny s max. průměrným rabatem 3%. Při prodeji za nižší ceny nebo při prodeji zakázkových strojů je max. provize ve výši 30% z čisté marže.
4. V případě nedosažení stanoveného obratu, je odměna stanovena:
90% obratu - poměrně odměně
80% obratu 70% ze základní odměny
70% obratu 60% ze základní odměny
60% obratu 50% ze základní odměny
50% a méně obratu 50% ze základní odměny
Stejným způsobem řešeno u 5% odměny.
Částka plánovaných nákladů a všechny odměny z prodejní činnosti (dle bodu 6. tohoto výměru) jsou účtovány do osobního fondu zaměstnance. Osobní fond je využíván pro pokrývání všech přímých nákladů souvisejících s pracovní a prodejní činností zaměstnance a na pohyblivou složku mzdy. Rozpis nákladů je zaměstnavatel povinen předložit zaměstnanci k odsouhlasení min. 1x měsíčně (čl. 4 výměru).

Smluvní odměny, které jsou na základě písemného požadavku zaměstnance tvořeny zůstatkem osobního fondu, jsou splatné jednou ročně vždy do 25. ledna. Zaměstnavatel se zavazuje na základě žádosti zaměstnance proplácet s měsíční prodlevou zálohy na tyto smluvní odměny ve výši maximálně 75% z disponibilního zůstatku osobního fondu, a to vždy do 15. dne v měsíci. Platba bude probíhat bankovním převodem na účet zaměstnance. V případě transformování disponibilního zůstatku do osobních nákladů zaměstnance tj. hrubá mzda plus sociální a zdravotní pojištění prémií zaměstnance, bude fond ponížen o hodnotu hrubé mzdy a náklady na sociální a zdravotní pojištění (v současné době ve výši 34% z btto mzdy) (čl. 5 výměru). Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na doplatek mzdy, který mu měl vzniknout v období od 1.9.2001 do 14.6.2002 - podle ustanovení (ke dni 1.1.2007 zrušeného) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 30.4.2004, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech, (dále jen zákona o mzdě ), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost.

Podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o mzdě mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.

Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě, není však také vyloučeno aby mzda byla stanovena jednostranným opatřením zaměstnavatele . Pro sjednání či stanovení mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než mzda, která náleží za podmínek stanovených zákonem o mzdě a zákoníkem práce (srov. § 4 odst. 4 zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil) podle své úvahy [mzdu lze sjednat (stanovit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže účastníci v posuzovaném případě na základě ujednání v dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 1.9.2001 přenechali stanovení mzdy (s výjimkou stanovení základní mzdy ) vzájemnému ujednání v platovému výměru ze dne 10.9.2001, jedná se o postup, který je v souladu s pracovně právními předpisy, které dávají přednost především sjednání mzdy vzájemnou dohodou účastníků pracovního poměru nebo kolektivní smlouvou. Protože předpokladem pro vznik pobídkové složky mzdy je v posuzovaném případě zjištění, zda žalobce splnil podmínky dojednané v platovém výměru , bylo třeba s ohledem na opačná tvrzení účastníků nejasnosti ohledně předpokladů pro vznik uplatněného mzdového nároku žalobce odstranit výkladem projevu vůle obsaženého ve zmíněné listině za použití interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. O obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci mohou vzniknout pochybnosti. Ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pro tento případ uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat původní vůli, kterou účastník projevil. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah právního úkonu.

Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajících účastníků, tj. k tomu, jaký význam přikládali použitému slovnímu vyjádření sami účastníci); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).

V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu projevu vůle obsaženého v listině vyhotovené žalovanou dne 10.9.2001 a označené jako mzdový výměr z uvedených výkladových pravidel důsledně nevycházel. Odvolací soud s poukazem na obsah článků 4 až 6 platového výměru sice důvodně akcentoval, že z těchto článků není zřejmé, jakým způsobem měla být vypočítána částka, která měla být žalobci jako smluvní odměna přiznána , a že není rovněž patrné, jaká částka plánovaných nákladů měla být do osobního fondu odvedena, jak bude tato částka stanovena, ani jaké náklady se z fondu měly odečítat . Uvedenou nejasnost, týkající se všech tří článků, které spolu natolik úzce souvisejí, že je od sebe nelze oddělit , však konstatoval pouze na základě samotného projevu vůle účastníků obsaženého v listině ze dne 10.9.2001 (jeho slovního vyjádření), aniž se zabýval okolnostmi, za kterých se účastníci (žalobce a Ing. M. D. za žalovanou) na platovém výměru ze dne 10.9.2001 dohodli. Je jistě možné, že z pohledu vnějšího pozorovatele, který není zasvěcen do poměrů podniku žalované, se mohou jevit ustanovení platového výměru jako nekonzistentní a obtížně srozumitelná. Odvolací soud však nevysvětlil, proč nepovažoval za nutné zahrnout do rámce svých úvah další skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, jako kupříkladu výpověď svědkyně D. R., z níž zatím neplyne jednoznačný závěr o tom, že by považovala platový výměr za neurčitý a nesrozumitelný. Obdobně znalkyně Ing. Janka Píšová (která byla pověřena úkolem částečně přesahujícím do oblasti hodnocení důkazů a právního posouzení věci) neuvádí, že nemůže splnit zadání soudu pro nesrozumitelnost sjednaných podmínek, nýbrž proto, že jí nebyly doloženy podklady a průkazné doklady z účetnictví žalované . Úvahu odvolacího soudu proto zatím nelze z hlediska dodržení výkladových pravidel vyplývajících z ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce považovat za odpovídající zákonu a jeho závěr, že nárok žalobce se opírá o neplatné ujednání, je z uvedených důvodů předčasný.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v jeho dovoláním napadené části podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu