21 Cdo 4446/2011
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1, 2 předpisu č. 143/1992Sb. ve znění do 31.12.2006, § 89 odst. 1, 5 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




21 Cdo 4446/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. M. Š. , b) M. Š. , c) J. K. , žalobci a) Ing. M. Š. a c) J. K. zastoupeni JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 9, proti žalovanému Statutárnímu městu Hradec Králové , se sídlem magistrátu v Hradci Králové, Československé armády č. 408/51, IČ 00268810, o 50.988,- Kč s úroky z prodlení žalobci a), o částku 77.996,- Kč s úroky z prodlení žalobci b) a o částku 63.812,- Kč s úroky z prodlení žalobci c), vedených u Okresního soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 14 C 39/2007, 14 C 51/2007 a 14 C 52/2007, o dovolání žalobců a) Ing. M. Š. a c) J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2011 č. j. 21 Co 523/2010-289, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim žalovaný zaplatil za období od ledna 2004 do prosince 2006 doplatek platu, a to žalobci a) Ing. M. Š. 50.988,- Kč s úroky z prodlení, žalobci b) M. Š. 77.996,- Kč s úroky z prodlení a žalobci c) J. K. 62.001,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnili zejména tím, že na základě pracovní smlouvy pracovali u žalovaného jako strážníci městské policie ve dvanáctihodinových směnách. V rámci služby jim byla poskytována přiměřená doba na jídlo a oddech, která se považuje za výkon práce. Žalovaný jim však zaplatil pouze za jedenáct hodin výkonu práce, i když jim neposkytl přestávky v práci. V důsledku toho vznikl za období od ledna 2004 do prosince 2006 nedoplatek ve výši, kterou vyčíslili.

Okresní soud v Hradci Králové (poté, co usnesením ze dne 11.12.2007 č.j. 14 C 39/2007-76 spojil věci žalobců vedené pod sp. zn. 14 C 39/2007, 14 C 52/2007 a 14 C 51/2007 ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 9.6.2010 č.j. 14 C 39/2007-257 žalobu zamítl, řízení v části, v níž se žalobce c) J. K. domáhal zaplacení částky 1.811,- Kč s příslušenstvím, zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že práce vykonávané žalobci v období od ledna 2004 do prosince 2006 byly fakticky přerušovány vždy po dobu, kdy se žalobci v rámci dvanáctihodinové směny občerstvovali, a to se souhlasem operačního důstojníka. Pokud tedy čerpali přestávku poté, co došlo k přerušení práce, není možné tuto přestávku právně kvalifikovat jako tzv. přiměřenou dobu pro oddech a jídlo , ale jako tzv. přestávku v práci na jídlo ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 zák. práce, která se do pracovní doby nezapočítává. Skutečnost, že v rámci čerpání přestávky strážníci zůstávali ozbrojeni a ve služebním stejnokroji, nelze považovat za nepřerušený výkon práce. Vlastní činnost vykonávanou žalobci nelze označit za práci, která objektivně nemůže být přerušena, nejednalo se o práci v nepřetržitém provozu, kdy by zaměstnanec měl nárok toliko na přiměřenou dobu na jídlo a oddech. Žaloba nemohla být důvodná ani proto, že žalobcům byl poskytován měsíční plat, a na jeho výši neměla vliv skutečnost, že žalovaný jim z dvanáctihodinové směny započítával pouze jedenáct hodin.

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.4.2011 č.j. 21 Co 523/2010-289, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že při výkonu služby strážníků městské policie nešlo o práci, kterou nelze přerušit, a byl-li žalobcům poskytován časový prostor pro jídlo a oddech, nešlo o pouhou přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, ale o přestávku v práci na jídlo a oddech, která se ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1, 5 zák. práce do pracovní doby nezapočítává, a proto jim za tuto dobu mzda nenáležela. Tyto poskytnuté časové úseky žalobci mohli využít zcela pro jídlo a oddech a nebylo konkrétně tvrzeno, natož prokázáno, že by v některém případě byl tento časový úsek přerušen výkonem práce, že by žalobci byli v tomto časovém úseku povoláni k faktickému výkonu služby . Je sice pravdou, že po dobu přestávky nemá zaměstnanec povinnost konat pro zaměstnavatele práci, což ovšem neznamená, že v tomto časovém úseku nemůže být svým zaměstnavatelem nějakým způsobem omezen. Právně významné je posouzení, zda případná omezení či povinnosti zaměstnance po dobu přestávky lze považovat za natolik podstatná, že již jde o výkon práce a zaměstnanci proto náleží mzda . Nošení zbraně a stejnokroje po dobu přestávky není takovým omezením, aby je bylo možné považovat za výkon práce, a ani to, že žalobci mohli být eventuelně v případě potřeby v této přestávce povoláni k faktickému výkonu služby a museli být logicky na takový příkaz připraveni, takovým omezením být nemůže .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a) a c). Namítali, že ve smyslu ustanovení § 83 zák. práce není zaměstnavatel oprávněn v době přestávky v práci zaměstnance jakýmkoliv způsobem omezovat, takže právní názor soudů, že strážníci čerpali přestávku v práci, a nikoliv přiměřenou dobu na jídlo a oddech, nekoresponduje s ustanovením interního předpisu žalované, konkrétně s článkem 4 odst. 5 příkazu ředitele MP Hradec Králové, podle něhož strážník není oprávněn nosit služební zbraň v době mimo výkon služby. Přestávka v práci není dobou služby a strážníci přesto museli být v rozporu s tímto interním předpisem vyzbrojeni. Postupem žalované tak podle názoru dovolatelů vznikají podmíněné přestávky v práci , které sice nejsou pracovní dobou, zaměstnanec se však během jejich čerpání musí řídit interními pokyny zaměstnavatele, které nemají oporu v platném právu. V daném časovém úseku tak nedochází k suspenzi pracovního závazku a k přerušení výkonu práce. Žalobci se rovněž neztotožňují s názorem odvolacího soudu, že když odpracovali všechny nařízené směny, náležel jim plat ve výši tarifu bez ohledu na to, zda čerpali nebo nečerpali přestávku v práci. Je totiž třeba mít na zřeteli, že, kdyby zaměstnanec čerpal na místo přestávky v práci pouze přiměřenou dobu na oddech a jídlo, která se započítává do pracovní doby, šlo by o práci přesčas, a to i ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 143/1992 Sb. Za tohoto stavu považovali za zásadně právně významné, zda zaměstnavatel může strážníka městské policie při čerpání přestávky na jídlo a oddech omezit interními předpisy tak, že zaměstnanec čerpá přestávku v práci v rozporu s ustanovením § 28 odst. 3 zákona č. 116/2002 Sb., zákona o zbraních, popřípadě, zda zaměstnavatel může část zaměstnanců interními předpisy při čerpání přestávky v práci omezit tak, že je oproti ostatním zaměstnancům téhož zaměstnavatele při čerpání přestávky v práci výrazně omezen.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné (otázka povahy a vzájemného vztahu pracovní přestávky na jídlo a oddech a přiměřené doby pro jídlo a oddech . dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou nároky žalobců týkající se doplatku platu za období od ledna 2004 do prosince 2006 podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném do 31.12.2006, t.j předtím, než nabyl účinnosti čl. LXII zákona č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce dále jen zákon o platu , a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o platu zaměstnanci přísluší za vykonanou práci plat. Platem se rozumí peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Za plat se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady a odměna za pracovní pohotovost (§ 3 odst. 2 zákona o platu). Za hodinu práce přesčas konané na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad rámec stanovené týdenní pracovní doby a konané mimo rámec rozvrhu pracovních směn (srov. §83 odst. 6 zák. práce) přísluší zaměstnanci část platového tarifu, osobního a zvláštního příplatku připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v kalendářním měsíci, ve kterém práci přesčas koná, a příplatek ve výši 25 % průměrného hodinového výdělku, a jde-li o dny nepřetržitého odpočinku v týdnu, příplatek ve výši 50 % průměrného hodinového výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna místo platu za práci přesčas. Za dobu čerpání náhradního volna se plat nekrátí. Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době tří po sobě jdoucích kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci část platového tarifu, osobního a zvláštního příplatku a příplatek podle věty první (srov. § 10 odst. 1 zákona o platu).

Žalobci se domáhali doplatku platu s odůvodněním, že jim žalovaný neumožnil čerpat přestávky v práci na jídlo a oddech, že jim v průběhu dvanáctihodinové směny poskytoval pouze tzv. přiměřenou dobu na jídlo a oddech v rozsahu 2x30 minut, kterou však nezapočítával do pracovní doby. S názorem, že pro posouzení povahy časového úseku určeného na jídlo a oddech je rozhodující, zda zaměstnanec zůstává v pracovním oděvu, dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 89 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce pracovní přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo; mladistvým musí vždy být poskytnuta přestávka na jídlo a oddech podle věty první.

Podle ustanovení § 89 odst. 5 zák. práce poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby.

Dovolací soud setrvává na názoru (k němuž se hlásí i odvolací soud), že v případě, poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení § 89 odst. 1, věty první, zák. práce pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, zatímco povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a jídlo podle ustanovení § 89 odst. 1, části druhé věty před středníkem, zák. práce se vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být nemůže, a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2007 sp. zn. 21 Cdo 42/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2007 pod č. 93).

Dovolání lze přisvědčit, že v době přestávky v práci, která není pracovní dobou, zaměstnavatel není oprávněn jakýmkoli způsobem zaměstnance omezovat (s výjimkami stanovenými zákonem, u městských strážníků např. povinnost zasáhnout ve stanovených případech i mimo pracovní dobu) . Dovolatelé však nepřihlížejí náležitě k tomu, že tato suspenze pracovního závazku, co do obsahu rámcově vymezeného ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce, ve své podstatě z hlediska zaměstnance znamená, že po tuto dobu není zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy. Z uvedeného je zřejmé, že okolnost, v jakém oděvu a jak ustrojen zaměstnanec tráví přestávku v práci, není z tohoto hlediska významná.

V posuzovaném případě žalobci pracovali v nepřetržitém pracovním režimu , délka jejich pracovní doby činila 37,5 hodin týdně. Nejednalo se o práci, která nemůže být přerušena. Dobu na jídlo a oddech čerpali v rozsahu 2x30 minut za směnu se souhlasem operačního důstojníka dle aktuální bezpečnostní situace ve městě při splnění podmínek uvedených v § 89 , a v žádném případě se nestalo, že by žalobci byli v tomto časovém úseku povoláni k faktickému výkonu služby. Okolnost, na níž budují svůj právní názor, že tento časový úsek trávili ve služebním stejnokroji a měli při sobě služební zbraň, však nemá za následek, že jejich činnost v průběhu této doby lze posoudit jako nepřerušený výkon práce a přestávky v rozsahu 2x30 minut za směnu jako přiměřenou dobu na jídlo a oddech .

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013

JUDr. Zdeněk Novotný.
předseda senátu