21 Cdo 4409/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 853 obč. zák., § 101 obč. zák., § 110 odst. 1 obč. zák., § 112 obč. zák., § 3030 o. z., § 3036 o. z.



21 Cdo 4409/2016


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny
a JUDr. Ljubomíra Drápala v exekuční věci oprávněného F. N. , zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné H. S. , zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1 Malé Straně, Tržiště č. 366/13, pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 2618/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 21 Co 369/2015-230, takto:

I. Dovolání oprávněného se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1 Malé Straně, Tržiště č. 366/13.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016 č. j. 21 Co 369/2015-230 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nastolené dovolatelem, zda jednak s využitím ustanovení § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), a jednak s ohledem na zásady a na ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z. ), není třeba dovodit, že zástavní právo se promlčuje v desetileté promlčecí lhůtě, případně že se nepromlčuje vůbec , srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, a v nich vyslovený právní názor, že zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo na rozdíl od vlastnického práva z možnosti promlčení se vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu, že promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§ 101 obč. zák.), že bylo-li zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.), a že v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, a v něm vyjádřený právní názor, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry); k otázce, zda rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy je rozhodnutím, kterým bylo přiznáno právo ve smyslu ustanovení § 110 obč. zák., jež způsobuje, že se zástavní právo promlčí až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, a k otázce stavení běhu promlčecí doby srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, a v němž byl vysloven právní názor, že pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy, kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy jako první fáze soudního prodeje zástavy, není soudním rozhodnutím, které by ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák. způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží, že to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§ 112 obč. zák.), že při soudním prodeji zástavy je třeba vykládat ustanovení § 112 obč. zák. tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. občanského soudního řádu, popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení § 37 a násl. exekučního řádu, že posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy závislé na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu, že nepodal-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená) znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a že v tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy; v době od podání žaloby o nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Poukazuje-li dovolatel na přechodné ustanovení § 3030 o. z., pak (kromě toho, že ustanovení § 3030 o. z. jak uvedeno výše neumožňuje pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013) přehlíží, že se toto ustanovení týká pouze použití ustanovení části první hlavy I o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, že lhůt a dob se týkají přechodná ustanovení § 3036 a 3037 o. z. a že podle ustanovení § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2016

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu