21 Cdo 4395/2009
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 553 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění do 06.09.2004, § 169 písm. e) obč. zák. ve znění do 06.09.2004, § 39 obč. zák. ve znění do 06.09.2004




21 Cdo 4395/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. K. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská č. 18, proti žalovaným 1) Č. K. , zastoupenému Mgr. Simonou Kiselovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátě, Karola Sliwky č. 125, a 2) I. K. , zastoupenému JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátě, Karola Sliwky č. 125, o určení vlastnického práva k nemovitosti a o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 66/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2009 č.j. 8 Co 58/2009-191, takto:

I. Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku krajského soudu o určení vlastnického práva k nemovitostem se zamítá ; jinak se dovolání žalovaných (proti výroku o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem a výroku o náhradě nákladů řízení) odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově dne 19.3.2007 domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem "nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Havířov, pro katastrální území Albrechtice u Českého Těšína, obec Albrechtice, okres Karviná, a to domu č.p., způsob využití - rodinný dům, ležícího na parc. č., a parcely parc. č., zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č. ", a že "nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Havířov, pro katastrální území Albrechtice u Českého Těšína, obec Albrechtice, okres Karviná, a to domu č.p. způsob využití - rodinný dům, ležícího na parc. č. , a parcely parc. č. o výměře m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č., nejsou zatíženy zástavním právem zapsaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7.1.2003 s právními účinky vkladu práva ke dni 13.1.2003". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je věřitelem žalovaného 1), proti němuž mu byla vykonatelným soudním rozhodnutí přiznána pohledávka ve výši 545.000,- Kč, a že pro vydobytí této pohledávky byla usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 3.7.2006 č.j. 127 Nc 1609/2006-12 nařízena exekuce. Žalovaný nabyl předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne 16.5.2000, dal je podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.12.2002 do zástavy k zajištění pohledávky z úvěru ve výši 1.500.000,- Kč, kterou vůči němu měla společnost INVESTMENT PREMIER k.s. podle smlouvy o úvěru ze dne 30.12.2002 č. 1100, a smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 3.1.2003 nemovitosti převedl na společnost INVESTMENT PREMIER k.s. k zajištění pohledávky ve výši 1.200.000,- Kč, vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 30.12.2002 č. 1100. Pohledávku ze smlouvy o úvěru následně nabyla postoupením nejprve společnost NATURE CAPITAL a.s. a posléze žalovaný 2) a dne 24.10.2005 vydali společnosti INVESTMENT PREMIER k.s., NATURE CAPITAL a.s., žalovaný 1) a žalovaný 2) souhlasné prohlášení, na základě kterého "byl proveden zápis vlastnického práva k nemovitostem pro žalovaného 2)". Žalobce dovozuje, že postoupení zajištěné pohledávky z původního věřitele INVESTMENT PREMIER k.s. na společnost NATURE CAPITAL a.s. a následné postoupení pohledávky na žalovaného 2) nemělo za následek "změnu ve vlastnictví k předmětným nemovitostem" a že společnost INVESTMENT PREMIER k.s. již nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť zajištěná pohledávka zanikla splněním. Vlastníkem nemovitostí je proto nadále žalovaný 1) a splněním zajištěné pohledávky zaniklo též zástavní právo. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje žalobce v tom, že by mohl v probíhajícím exekučním řízení uspokojit své pravomocně přiznané pohledávky z prodeje předmětných nemovitostí.

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 15.10.2008 č.j. 110 C 66/2007-156 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 29.512,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Pyšného. Z provedených důkazů dovodil, že společnost INVESTMENT PREMIER k.s. poskytla žalovanému 1) na základě smlouvy ze dne 30.12.2002 úvěr, že za účelem zajištění této pohledávky byla uzavřena ohledně předmětných nemovitostí jednak zástavní smlouva ze dne 30.12.2002, jednak smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 7.1.2003, a že pohledávka z úvěru byla dne 2.4.2003 postoupena společnosti NATURE CAPITAL a.s. a dne 24.10.2005 "v neuhrazené výši" žalovanému 2). I když bylo v souvislosti s postoupením pohledávky vždy postupitelem a postupníkem sjednáno, že na postupníka přechází nejen zástavní právo, ale i zajištění závazku převodem práva k nemovitosti, je postoupení "ve vztahu k žalovanému 2) neplatné". Podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 7.1.2003 je totiž věřitel, "pokud se převod stane trvalým, oprávněn uspokojit svou pohledávku prodejem těchto nemovitostí" a "není oprávněn ponechat si nemovitost ve svém vlastnictví", žalovaný 2) však - jak uvedl před soudem - uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky sledoval záměr, aby dům byl převeden do jeho vlastnictví "natrvalo s tím, že v jeho vlastnictví zůstane", aniž by došlo k uspokojení postoupené pohledávky prodejem zajištěných nemovitostí; vůle žalovaného 2) je proto "v rozporu s písemným projevem ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva" a podle vůle žalovaného 2) "by šlo o propadnou zástavu a nikoliv o zajištění závazku převodem práva k nemovitosti". Žalobě o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, soud prvního stupně vyhověl s odůvodněním, že zástavní právo zaniklo v důsledku splnění zajištěné pohledávky z úvěrové smlouvy.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.2.2009 č.j. 8 Co 58/2009-191 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o určení vlastnictví a změnil ve výroku týkajícím se zástavního práva tak, že zamítl žalobu o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným "na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7.1.2003 s právními účinky vkladu práva ke dni 13.1.2003"; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti ze dne 7.1.2003 je neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, neboť ujednání, podle něhož "k trvalému přechodu vlastnického práva má dojít poté, co dlužník nesplní dvě splátky nebo jednu splátku po dobu déle než tří měsíců", je v rozporu s ustanovením § 533 občanského zákoníku a podle obsahu se jedná o tzv. propadnou zástavu. Měnící zamítavý výrok (ve vztahu k návrhu na určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem) odůvodnil tím, že v řízení o tomto nároku jsou věcně legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník a že proto žalobce nemá aktivní věcnou legitimaci k podání takové žaloby.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní. Shodně namítají, že není správný právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva a o tom, že by ve smlouvě byla sjednána tzv. propadná zástava. Poukazují přitom na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 33 Odo 188/2005, dovozují, že při zajišťovacím převodu vlastnického práva "nabývá toto právo věřitel a stává se - byť podmíněně - vlastníkem" a že obsah tohoto právního vztahu - protože ustanovení § 553 občanského zákoníku "neřeší blíže, jaká jsou vzájemná práva a povinnosti dlužníka a věřitele" - se řídí obsahem smlouvy a uzavírají, že se v projednávané věci nejedná o tzv. propadnou zástavu, neboť "zatímco u zajišťovacího převodu práva se na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení § 553 občanského zákoníku nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je okamžik prodlení dlužníka. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným "na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7.1.2003 s právními účinky vkladu práva ke dni 13.1.2003". Protože v tomto směru byla žaloba zamítnuta a protože tím žalovaným nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejich právech, nemohou mít žalovaní z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaní tedy nejsou oprávněni (subjektivně legitimováni), a proto Nejvyšší soud ČR jejich dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Odvolací soud v napadeném rozsudku ve výroku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - rozdílně od soudu prvního stupně otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 7.1.2003; zatímco soud prvního stupně považoval tuto smlouvu za platnou a za neplatné označil až následné postoupení tohoto zajišťovacího institutu na žalovaného 2) na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24.10.2005, odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o neplatnosti samotné smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 7.1.2003. Tímto způsobem odvolací soud ve svých důsledcích vymezil práva a povinnosti mezi účastníky rozdílně od soudu prvního stupně. Z hlediska přípustnosti dovolání proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o určení vlastnictví představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn; dovolání, které proti němu podali žalovaní, je tedy přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.

Po přezkoumání uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že smlouva o zajišťovacím převodu práva byla uzavřena dne 7.1.2003 - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 6.9.2004, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) - dále jen "obč. zák.".

Podle ustanovení § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle ustanovení § 553 odst.2 obč. zák. smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

Podle ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

Podle již ustálené judikatury soudů (a po překonání dříve vyslovovaných názorů) se - jak vyplývá zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009 - zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že, bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že, nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.

Z hlediska dovoleného obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva je neplatné (podle ustanovení § 39 obč. zák.) ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Uvažováno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě, jak ji má na mysli ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. (srov. též právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2006 sp. zn. 29 Odo 728/2003, který byl uveřejněn pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Obdobně je nutno pohlížet na takové ujednání, podle kterého by měl stejný následek přivodit (v případě dlužníkova prodlení) jednostranný úkon věřitele adresovaný dlužníku (např. oznámení, že si převedený majetek ponechá v trvalém vlastnictví jako protihodnotu nesplacené pohledávky).

Odvolací soud posoudil ujednání smluvních stran obsažené v čl. VI bod 1., podle něhož se "dlužník a věřitel dohodli, že nebude-li dlužník řádně a včas splácet úvěr uvedený v článku I. bod 1. této smlouvy, tj. ocitne-li se v prodlení se splácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, pak k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z věřitele zpět na dlužníka nedojde a věřiteli nevznikne povinnost uvedená v čl. V. bod 2. této smlouvy; ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, neomezený a bezpodmínečný, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnými nemovitostmi disponovat tak, že je oprávněn uspokojit svou vzniklou pohledávku popsanou v čl. I této smlouvy v její nesplacené výši, prodejem předmětných nemovitostí podle této smlouvy, a že věřitel není oprávněn ponechat si předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví, čímž je vyloučena i možnost vzniku tzv. propadné zástavy", jako neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť obsahově jde o ujednání o tzv. propadné zástavě. Okamžik trvalého přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle předmětné smlouvy totiž není vázán ke splatnosti celé pohledávky, ale již k okamžiku prodlení dlužníka s plněním dvou splátek, případně jedné splátky za dobu delší tři měsíce. Jinými slovy, je důvod neplatnosti odvolacím soudem spatřován v zákonem nedovoleném ujednání o propadné zástavě ve smyslu ustanovení § 169 písm. e) obč. zák.

Uvedený právní názor odpovídá výše zmíněné ustálené judikatuře soudů. V souladu se zákonem je také úvaha odvolacího soudu o tom, že samotné prohlášení smluvních stran v čl. VI. bod I., že "věřitel není oprávněn ponechat si předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví, čímž je vyloučena i možnost vzniku tzv. propadné zástavy", je pro posouzení platnosti smlouvy nerozhodné, neboť pro závěr o platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva je rozhodující samotný obsah ujednání smluvních stran v čl. VI. bod 1. ohledně okamžiku trvalého (neomezeného a bezpodmínečného) převodu vlastnického práva, který - v rozporu se zákonem dovoleným jednáním - byl vázán na prodlení dlužníka s plněním dvou splátek, případně jedné splátky za dobu delší tři měsíce. Tím, že smlouva v čl. VI. bod I. s prodlením dlužníka spojuje "trvalý neomezený a bezpodmínečný převod vlastnického práva na věřitele", současně ruší rozvazovací podmínku (srov. slovo "bezpodmínečný"); smlouva tedy vlastně pouze navozuje zdání "podmíněnosti" převodu vlastnického práva na věřitele. Rozvazovací podmínka přitom může zaniknout jen v důsledku splnění závazku dlužníkem, což má za následek, že se vlastníkem bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Z akcesorické povahy zajišťovacího převodu práva přitom plyne, že účinky zajišťovacího převodu práva nemohou nastat dříve, než u závazku, který je tímto zajišťovacím institutem zajišťován. Jinými slovy, prodlení dlužníka podle zajišťovací smlouvy nemůže nastat na základě jiných skutečností, než jaké jsou předvídány v samotné úvěrové smlouvě; odchylné ujednání je neplatné (§ 39 obč. zák.). Na výše uvedeném pak nemůže nic změnit ani ujednání stran o způsobu zpeněžení takto převedené věci, včetně ujednání o tom, že se dlužníku dostane hyperochy, nehledě k tomu, že nebylo (v rozporu se zákonem) sjednáno ani to, jaký vliv na vlastnické právo věřitele bude mít pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.

Žalovaní v dovolání poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 33 Odo 188/2005, v němž byl mimo jiné vysloven závěr, podle něhož "i přesto, že smlouva obsahuje zmínku o trvalosti převodu vlastnictví, jde o ujednání o zajišťovacím převodu práva, nikoliv o propadnou zástavu, jestliže smlouva nikterak nevylučuje, aby smlouvou předpokládané důsledky splnění rozvazovací podmínky (tedy úplného splnění závazku) nastaly i poté, co se převod stal trvalým"; takový závěr ovšem nemůže ve světle nynější, výše zmíněné judikatury, obstát.

Protože nebylo zjištěno (a ani žalovanými tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaných proti výroku o určení vlastnického práva k nemovitostem podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu