21 Cdo 4395/2007
Datum rozhodnutí: 10.10.2008
Dotčené předpisy: § 195 předpisu č. 65/1965Sb., § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4395/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A.M. O. a.s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 314/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2007 č.j. 16 Co 50/2007-72, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění nemoci z povolání náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.8.2002 do 30.11.2005 ve výši 374.120,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, a aby mu z tohoto důvodu platil od 1.12.2005 částku 9.353,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného od 5.10.1976, že dne 9.4.1999 byla u něho zjištěna nemoc z povolání, v důsledku které byl převeden od 4.8.1999 na jinou, méně placenou práci (práci uklízeče), že žalovaný mu začal vyplácet měsíční náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce do výše výdělku, kterého dosahoval před vznikem škody (žalobcův průměrný měsíční výdělek činil 19.622,- Kč), a že dne 25.3.2002 s ním žalovaný uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu organizačních změn. Po skončení pracovního poměru je žalobce veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce a žalovaný mu měsíčně vyplácí (od 30.6.2002) náhradu za ztrátu na výdělku do výše průměrného výdělku, zjištěného před přeřazením, který byl postupně valorizován, avšak odečítá mu tzv. "STOP" výdělek ve výši 9.353,- Kč, kterého žalobce dosahoval na práci uklízeče. Žalobce s odpočtem "STOP" výdělku nesouhlasí, neboť není "jeho vinou", že po skončení pracovního poměru zůstal "s ohledem na zdravotní stav bez zaměstnání", a zdůrazňuje, že si své povinnosti na úřadu práce plní a že není důvod, aby mu žalovaný "rentu krátil o fiktivní výdělek, kterého skutečně dosahoval před rozvázáním pracovního poměru".

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.10.2006 č.j. 26 C 314/2005-56 zamítl žalobu o 374.120,- Kč "s příslušenstvím", zastavil z důvodu zpětvzetí řízení o žalobě na placení částky 9.353,- Kč měsíčně od 1.12.2005 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že u žalobce byla dne 9.4.1999 zjištěna nemoc z povolání (onemocnění horních končetin z vibrací), že žalobce byl od 1.1.2001 převeden na méně placenou práci (na práci uklízeče), že mezi účastníky byla dne 25.3.2002 uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru podle § 43 zákoníku práce "s odkazem na § 46 odst. 1 písm. c) s datem skončení pracovního poměru k 30.6.2002 a s nárokem na odstupné", že žalobcův průměrný měsíční výdělek ke dni vzniku škody před převedením na jinou práci činil 19.622,- Kč, že výše průměrného měsíčního výdělku žalobce ke dni skončení pracovního poměru činila 9.353,- Kč a že žalobce nepobíral "žádný druh důchodu" a po rozvázání pracovního poměru účastníků "je stále veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce". Soud prvního stupně dovodil, že žalobce po převedení na jinou, méně placenou práci z důvodu nemoci z povolání, ukončil pracovní poměr u žalovaného z důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání (z důvodů organizačních změn ke dni 30.6.2002 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru) a že tedy by došlo k poklesu na výdělku od 1.7.2002 u žalobce "i nebýt následků nemoci z povolání", a dospěl k závěru, že výpočet náhrady za ztrátu na výdělku provedený žalovaným "je plně v souladu s ustanovením § 195 zákoníku práce a ustálenou rozhodovací praxí soudů, když žalovaný vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po skončení pracovního poměru jako rozdíl mezi průměrným valorizovaným výdělkem žalobce před vznikem škody způsobené nemocí z povolání a průměrným valorizovaným výdělkem před rozvázáním pracovního poměru z důvodů organizačních změn".

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.4.2007 č.j. 16 Co 50/2007-72 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že zaměstnanci, který pobírá náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci, a který po převedení na méně placenou práci přestal tuto práci vykonávat z důvodu organizačních změn u zaměstnavatele, přísluší po ukončení pracovního poměru náhrada za ztrátu na výdělku "v původní výši". Žalobcova nemoc z povolání "zapříčinila škodu tím, že není schopen dosahovat původního výdělku jako dělník u žalovaného před zjištěním nemoci z povolání a je schopen toliko jiné, méně placené práce (u žalovaného šlo o práci uklízeče)", a proto "rozdíl mezi těmito dvěma výdělky je škoda vzniklá žalobci nemocí z povolání"; další pokles výdělku žalobce po nemoci z povolání, k němuž došlo po rozvázání pracovního poměru účastníků pro organizační změny na straně žalovaného, již nebyl způsoben nemocí z povolání (organizační změny postihly též zaměstnance, kteří nemocí z povolání netrpí) a nemůže být "podle ustanovení § 195 zákoníku práce žalovaným odškodněn", a žalobci proto náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nemoci z povolání náleží (a žalovaný mu ji také poskytuje) v tzv. dosavadní výši, tj. ve výši rozdílu mezi výdělky dosahovanými žalobcem před zjištěním nemoci z povolání a výdělkem žalobce na práci uklízeče před rozvázáním pracovního poměru, valorizovanými podle platných předpisů. Argumentaci žalobce "rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1199/2002 ze dne 20.3.2003" považoval odvolací soud za nepřípadnou, neboť v něm byla řešena právní otázka "existence příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a nemoci z povolání, kterou poškozená onemocněla za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele odpovídajícího jí za škodu vzniklou následkem nemoci z povolání, která v této době byla hlášena, a to vše za situace, kdy uzavřela se svým zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu péče o dítě a kdy pro následky nemoci z povolání nebyla způsobilá vykonávat stejnou práci jako před onemocněním".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že po skončení pracovního poměru u žalovaného zůstal "bez vlastní viny bez zaměstnání", že nebyl uznán invalidním a ani částečně invalidním a že úřad práce, u něhož je evidován jako uchazeč o zaměstnání, mu s ohledem na jeho zdravotní stav nenabídl žádnou práci a nezajistil, aby pobíral "dávky v nezaměstnanosti". Žalobce má za to, že z tohoto důvodu mu žalovaný nemůže náhradu za ztrátu na výdělku "krátit o fiktivní výdělek ve výši výdělku skutečně dosahovaného před rozvázáním pracovního poměru". Žalobce dále dovozuje, že - jak bylo prokázáno - "pozbyl (ještě dříve, než dne 25.3.2002 uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru) v důsledku zjištěné nemoci z povolání, vzniklé dne 9.4.1999, schopnost vykonávat dosavadní práci a že lékařským posudkem bylo stanoveno, že žalobce po tomto datu nesmí vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání ještě dříve než byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru", a že "není tedy možné v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedený důvod (§ 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce) považovat za skutečný důvod pro rozvázání pracovního poměru", a odkázal v tomto směru na "rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 1199/2002". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - na závěru, že žalobci, který pobírá náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci, a který po převedení na méně placenou práci přestal tuto práci vykonávat z důvodu organizačních změn u zaměstnavatele a je bez práce, náleží po skončení pracovního poměru účastníků, který byl rozvázán z důvodu organizačních změn dohodou ke dni 30.6.2002, náhrada za ztrátu na výdělku ve stejné výši, v jaké ji pobíral dosud ("v původní výši"), tedy ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným před zjištěním nemoci z povolání a průměrným výdělkem žalobce pobíraným při práci uklízeče konané u žalovaného do rozvázání pracovního poměru, valorizovanými podle platných předpisů.

Výklad právní otázky, jak má být stanovena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zákoníku práce u zaměstnance, který byl z důvodu nemoci z povolání převeden na jinou, méně placenou práci, jestliže v důsledku organizačních změn provedených u zaměstnavatele nebo z jiných důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání tuto práci ztratil, začal vykonávat ještě méně placenou práci nebo začal podnikat s ještě nižším výdělkem anebo se ocitl bez práce, se již v rozhodovací činnosti soudů ustálil. Byl přijat a nadále je jako správný přijímán názor (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1995 sp. zn. 6 Cdo 91/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1995 na str. 243, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobných věcí se týkající právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.2.2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001), že, pobírá-li poškozený náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) podle ustanovení § 195 zákoníku práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce a že potom dosahoval bez vlastní viny ještě nižších výdělků (v pracovněprávním nebo jemu obdobnému vztahu či při podnikání) nebo že bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce; poškozenému tedy přísluší i v době po rozvázání pracovního (nebo jiného obdobného) poměru provedenému z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku (§ 195 zákoníku práce) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního (nebo jiného obdobného) poměru, samozřejmě s přihlédnutím k "valorizacím" průměrného výdělku. Vzhledem k tomu, že na tomto názoru nemá dovolací soud důvod cokoli měnit a že odvolací soud (i soud prvního stupně) při rozhodování věci z uvedeného právního názoru vycházel a posoudil tedy uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.

Na uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1199/2002, který byl uveřejněn pod č. 60 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003. V tomto rozhodnutí bylo vysloveno, že, bylo-li lékařským posudkem nebo rozhodnutím orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení stanoveno, že zaměstnanec nesmí konat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání, a vznikla-li proto zaměstnavateli povinnost převést zaměstnance na jinou práci [§ 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], popřípadě s ním - nemá-li pro něj jinou vhodnou práci nebo není-li zaměstnanec ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci anebo není-li ochoten podrobit se předchozí průpravě pro tuto práci - rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, soud při zkoumání příčin ztráty na výdělku zaměstnance vychází z tohoto posudku (rozhodnutí), i když převedení zaměstnance na jinou práci nebo rozvázání pracovního poměru bylo odůvodněno jinými skutečnostmi (skutečnostmi, které nemají původ v nemoci z povolání); protože v projednávané věci o otázky řešené tímto rozhodnutím - jak je zřejmé z výše uvedeného - nešlo, lze souhlasit s odvolacím soudem také v tom, že žalobcova argumentace tímto rozhodnutím je nepřípadná.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR je podle § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu