21 Cdo 4394/2010
Datum rozhodnutí: 28.03.2012
Dotčené předpisy: § 29 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003




21 Cdo 4394/2010


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. D. P. , zastoupené JUDr. Alexejem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hviezdoslavova č. 1600/13, proti žalované Sodexo s.r.o. se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, IČO 44569165, zastoupené Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 7, o 90.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 168/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009 č.j. 23 Co 471/2009-197, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. května 2009 č.j. 15 C 168/2004-176 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 5.10.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 90.000,- Kč s úrokem z prodlení "ve výši 2,5% za každý den prodlení" ode dne 1.7.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30.5.2003 jako manažer restaurace a že v dodatku pracovní smlouvy ze dne 1.7.2003 byla sjednána konkurenční doložka, podle níž žalobkyně nesměla "po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru vykonávat činnost, která byla předmětem podnikání zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele", a v níž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni "jednorázovou kompenzaci ušlé příležitosti ve výši trojnásobku hrubé měsíční mzdy, splatnou spolu s poslední výplatou, na niž vznikne zaměstnanci nárok v řádném výplatním termínu". Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 31.5.2004 "ústní" dohodu o ukončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004 a dne 30.6.2004 účastnice "spolupodepsaly" písemnost označenou jako "ukončení pracovního poměru", která však byla bez vědomí žalobkyně dodatečně doplněna o text "z důvodu předání provozu souhlasím s ukončením k 2.7.2004, nesouhlasím k 30.6.2004". Požadavek žalobkyně o zaplacení "jednorázové kompenzace" žalovaná odmítla s odůvodněním, že pracovní poměr byl ukončen ke dni 2.7.2004 a že v tento den byla žalobkyně seznámena s tím, že žalovaná "ruší zákaz plynoucí z konkurenční doložky".

Žalovaná namítala, že pracovní poměr účastnic skončil dohodou na základě "protinávrhu" žalované dnem 2.7.2004 a že žalovaná oznámením ze dne 2.7.2004 konkurenční doložku v souladu s Článkem 5 dodatku pracovní smlouvy ze dne 1.7.2003 zrušila.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2.12.2005 č.j. 15 C 168/2004-49 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 90.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1.7.2004 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 18.975,- Kč k rukám advokáta JUDr. Alexeje Hájka. Soud prvního stupně z výsledků dokazování dovodil, že žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely "ústní" dohodu o ukončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004 a že písemnost označená jako "ukončení pracovního poměru" datovaná dnem 30.6.2004 byla již jen stvrzením předchozí ústní dohody; protože se v konkurenční doložce dohodly, že zaměstnavatel může jednostranně zrušit zákaz plynoucí z konkurenční doložky jen po dobu trvání pracovního poměru, nemohla žalovaná platně vypovědět konkurenční doložku až dne 2.7.2004. Žalobkyně má proto právo na sjednanou "jednorázovou kompenzaci".

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.10.2006 č.j. 23 Co 315/2006-77 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je "nesrozumitelné a tím pro odvolací soud nepřezkoumatelné", a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zaměřil "na správné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění", zejména aby se zabýval tím, kdy došlo ke shodě účastníků o obsahu dohody o ukončení pracovního poměru a k jakému datu tedy pracovní poměr žalobkyně skončil.

Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 28.11.2007 č.j. 15 C 168/2004-102 znovu žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 90.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1.7.2004 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 64.825,- Kč k rukám advokáta JUDr. Alexeje Hájka. Po doplněném dokazování soud prvního stupně opět dospěl k závěru, že se žalobkyně a žalovaná ústně dohodly na skončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004, když tvrzení žalované, že se účastnice sice "dohodly na ukončení pracovního poměru, ale nedohodly se na přesném termínu tohoto ukončení, považoval za účelové a nesprávné". Žalobkyně má právo na sjednanou "jednorázovou kompenzaci", neboť žalovaná nemohla od konkurenční doložky odstoupit až 2.7.2004.

K odvolaní žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.10.2008 č.j. 23 Co 303/2008-126 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát. Vytknul soudu prvního stupně, že nesplnil pokyn zjistit "skutečnosti podstatné pro posouzení sporu mezi účastníky, tj. zda a k jakému datu došlo ke shodnému projevení vůle obou stran" k ukončení pracovního poměru dohodou, když "z projevů vůle vyplynulo, že vůle žalobkyně ke skončení pracovního poměru se vázala na den 30.6.2004 a vůle žalované k 2.7.2004" a soud prvního stupně se s rozhodnými hledisky ustanovení § 244 zákoníku práce nevypořádal, a že se nezabýval "obsahem a závazky" z konkurenční doložky sjednané v dodatku pracovní smlouvy ze dne 1.7.2003. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda a jakým způsobem došlo ke shodnému projevu vůle obou stran k ukončení pracovního poměru, zda žalovaná učinila "nový návrh" na ukončení pracovního poměru ke dni 2.7.2004, zda došlo k jeho doručení podle ustanovení § 266a zákoníku práce a zda přítomnost žalobkyně na pracovišti ve dnech 1.7. a 2.7.2004 "lze posoudit jako výkon její dosavadní práce".

Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 21.5.2009 č.j. 15 C 168/2004-176 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení 134.827,25 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Oniska. Žalobkyni se podle soudu prvního stupně "nepodařilo prokázat" uzavření ústní dohody o skončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004; její písemný návrh "ukončení pracovního poměru" datovaný k 30.6.2004 nebyl žalovanou akceptován, a proto je třeba návrh učiněný dne 2.7.2004 žalovanou považovat na nový návrh směřující k ukončení pracovního poměru dohodou, který se žalovaná "pokusila" žalobkyni doručit spolu s vypovězením konkurenční doložky (odmítnutím převzetí písemnosti ze strany žalobkyně nastaly účinky doručení). Žaloba proto musela být zamítnuta.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.11.2009 č.j. 23 Co 471/2009-197 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 130.424,- Kč; v dalším jej potvrdil a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z hlediska skutkového stavu se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že pracovní poměr účastnic neskončil dnem 30.6.2004. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla podle dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.7.2003 oprávněna "jednostranně zkrátit nebo zrušit zákaz" ze sjednané konkurenční doložky a že žalovaná doručila žalobkyni zrušení tohoto zákazu dne 2.7.2004, není pro věc již významné zjištění, zda pracovní poměr účastnic skončil dohodou dne 2.7.2004 nebo až dnem 31.7.2004, kdy uplynula výpovědní doba podle výpovědi žalobkyně z pracovního poměru z května 2004. Žalobkyně proto nemá na požadované plnění právo.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že ke skončení pracovního poměru účastnic došlo již dnem 30.6.2004, neboť se žalovanou dne 31.5.2004 shodla na obsahu ústní dohody o rozvázání pracovního poměru právě ke dni 30.6.2004. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl všechny jí navržené důkazy a že věc bezdůvodně přikázal "jinému senátu". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění soudů o tom, kdy skončil pracovní poměr účastnic, ačkoliv vycházejí z provedených důkazů a další navržené důkazy byly nadbytečné. Při rozhodování o přikázání věci jinému senátu odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 221 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku tedy může být přípustné buď podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo při splnění předpokladů podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobkyně přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 21.5.2009 č.j. 15 C 168/2004-176 jinak než ve svých předchozích rozsudcích ze dne 2.12.2005 č.j. 15 C 168/2004-49 a ze dne 28.11.2007 č.j. 15 C 168/2004-102 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho usneseních ze dne 25.10.2006 č.j. 23 Co 315/2006-77 a ze dne 29.10.2008 č.j. 23 Co 303/2008-126.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné - jak vyplývá z jeho znění - jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne ze dne 21.5.2009 č.j. 15 C 168/2004-176 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usneseních ze dne 25.10.2006 č.j. 23 Co 315/2006-77 a ze dne 29.10.2008 č.j. 23 Co 303/2008-126 vyplývá, že právní názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Závěr soudu prvního stupně, podle kterého se žalobkyni "nepodařilo prokázat" uzavření ústní dohody o skončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno odvolacím soudem; k odlišnému rozhodnutí soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30.5.2003 jako manažer restaurace, dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1.7.2003 sjednala se žalovanou konkurenční doložku, podle níž žalobkyně "nesmí po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru vykonávat činnost, která byla předmětem podnikání zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele", podle níž měla žalobkyně "po dobu trvání zákazu činnosti nárok na jednorázovou kompenzaci ušlé příležitosti ve výši trojnásobku hrubé měsíční mzdy, splatnou spolu s poslední výplatou, na niž jí vznikne i nárok v řádném výplatním termínu zaměstnavatele", a podle níž žalovaná byla "oprávněna délku trvání zákazu jednostranně zkrátit či zákaz zrušit s tím, že je povinna tuto skutečnost oznámit žalobkyni, a to nejpozději se skončením pracovního poměru", a že v takovém případě žalobkyni nenáleží "jednorázová kompenzace". Podle zjištění soudů nebyl pracovní poměr účastnic skončen ke dni 30.6.2004 a žalovaná dopisem bez data, který byl žalobkyni podle zjištění soudů doručen dne 2.7.2004 (kdy žalobkyně odmítla písemnost převzít), sdělila žalobkyni, že "v souvislosti s faktickým ukončením činnosti ke dni 2.7.2004 a předání veškerých materiálů vypovídá konkurenční doložku k dnešnímu dni 2.7.2004".

Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda žalovaná byla oprávněna ještě před skončením pracovního poměru účastnic jednostranně "vypovědět" sjednanou konkurenční doložku "bez uvedení důvodu", tedy, řečeno jinak, zda je platné ujednání o oprávnění žalované "délku trvání zákazu jednostranně zkrátit či zákaz zrušit" nejpozději "se skončením pracovního poměru", obsažené v dodatku pracovní smlouvy ze dne 1.7.2003. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat (srov. též Čl. II zákona č. 46/2004 Sb.) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2003 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.

Z citovaného ustanovení v první řadě vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by vůči němu měla soutěžní povahu. Účel konkurenční doložky spočívá v tom, aby byl zaměstnavatel chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu.

Při úvaze o předpokladech platného sjednání konkurenční doložky současně nelze opomíjet, že možnost jejího uzavření není neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko "za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat", že za porušení závazku zaměstnancem "může být sjednána přiměřená smluvní pokuta", jinak že je konkurenční doložka neplatná.

Nemůže být žádná pochybnost o tom, že v případě konkurenčních doložek uzavřených podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z konkurenční doložky vyplývají. Konkurenční doložku je proto třeba vždy chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé zák. práce "od zaměstnance spravedlivě požadovat" (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek sjednána smluvní pokuta, která však - jak z ustanovení § 29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá - nesmí být nepřiměřená. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší v době trvání jeho závazku (po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru) zaměstnanci adekvátní hospodářský prospěch.

Konkurenční doložka se sjednává - jak vyplývá z výše uvedeného - pro dobu po skončení pracovního poměru zaměstnance a zaměstnavatele. Požadavek, aby konkurenční doložka byla sjednána jen za "podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat", se týká - zejména proto, že jde o vzájemný (synallagmatický) závazek - nejen stanovení doby jeho trvání a na poskytnutí vzájemného hospodářského prospěchu po dobu jeho trvání, ale též na předpoklady, za nichž může být od konkurenční doložky ještě před skončením pracovního poměru odstoupeno, popřípadě za nichž by mohl být závazek z konkurenční doložky předčasně (ještě před skončením pracovního poměru) jinak "zrušen", "vypovězen" nebo "ukončen".

Podle ustanovení § 245 odst. 1 zák. práce může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoníku stanoveno nebo účastníky dohodnuto.

Neshodnou-li se účastníci na zrušení již uzavřené smlouvy, může zaměstnavatel nebo zaměstnanec smlouvu zrušit tím, že od ní odstoupí. Odstoupení je přitom možné jen v případech stanovených v zákoníku práce nebo v případech, které si účastníci smlouvy dohodli. Odstoupení od smlouvy je účastníky dohodnuto jen tehdy, jestliže si účastníci sjednali jednak vůbec možnost zrušit tímto způsobem smlouvu, jednak důvody, které k tomu účastníky nebo některého z nich opravňují.

Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon účastníka smlouvy adresovaný druhému účastníku, kterým se smlouva zrušuje (ztrácí právní účinky sledované účastníky při jejím uzavření). Právní následky odstoupení nastávají, jakmile dojde (je doručeno) adresátu a bylo-li provedeno důvodně (v souladu se zákonem nebo dohodou účastníků).

Zaměstnanec, jemuž končí pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele, zpravidla ještě před jeho skončením vybírá své další povolání, podnikání nebo jinou výdělečnou činnost; sjednal-li se svým zaměstnavatelem konkurenční doložku, musí nutně uvažovat také s tím, že je ve volbě své další výdělečné činnosti omezen závazkem z konkurenční doložky a že jeho závazek je zaměstnavatel povinen "vykompenzovat" poskytnutím pro něj odpovídajícího "hospodářského prospěchu". Kdyby měl zaměstnavatel mít možnost až do dne skončení pracovního poměru konkurenční doložku z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení "zrušit" (odstoupením nebo z jiného právního důvodu), výrazně by se to muselo dotknout práv a oprávněných zájmů zaměstnance. Zásadě "pacta sunt servanda" a požadavku na stabilitu pracovněprávních vztahů proto odpovídá požadavek, že zaměstnavatel smí, bylo-li to sjednáno, od konkurenční doložky jen v době do skončení pracovního poměru účastníků odstoupit nebo ji jiným způsobem jednostranně "zrušit", avšak pouze z důvodů, které byly se zaměstnancem předem sjednány a které nepředstavují zneužití práva na jeho úkor.

V projednávané věci bylo v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.7.2003 (mimo jiné) sjednáno, že žalovaná byla - ve vztahu k závazku z konkurenční doložky - "oprávněna délku trvání zákazu jednostranně zkrátit či zákaz zrušit s tím, že je povinna tuto skutečnost oznámit žalobkyni, a to nejpozději se skončením pracovního poměru", přičemž žalobkyni v takovém případě nenáležela sjednaná "jednorázová kompenzace". Uvedené ujednání nejen nebylo v souladu s požadavky na "dohodnuté" odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 245 zák. práce, ale také v rozporu s účelem právní úpravy konkurenční doložky obsažené v ustanovení § 29 odst.2 větě druhé a třetí zák. práce; jde proto o neplatný právní úkon [§ 242 odst.1 písm.a) zák. práce].

Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení důvodnosti žaloby nebylo právně významné zjištění, kdy (přesně) skončil pracovní poměr účastníků. Soudy vedeny chybným právním názorem se pak nezabývaly zkoumáním dalších předpokladů pro to, zda žalobkyně má právo na "jednorázovou kompenzaci", sjednanou v konkurenční doložce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu tedy není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu