21 Cdo 4393/2011
Datum rozhodnutí: 04.09.2012
Dotčené předpisy: § 19 o. s. ř., § 90 o. s. ř., § 2 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb., § 79 odst. 1 o. s. ř., § 43 odst. 1 o. s. ř.




21 Cdo 4393/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. A. , zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Nábřeží Petra Bezruče č. 598, proti žalovanému Městu Sokolov se sídlem Městského úřadu v Sokolově, Rokycanova č. 1929, IČO 00259586, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 32/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2011 č.j. 13 Co 325/2011-81, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. dubna 2011 č.j. 10 C 32/2011-43 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení. Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově dne 19.1.2011 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, kterou dal žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 7.10.2010, je neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu mzdy dle zákona . Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala podle pracovní smlouvy ze dne 3.12.1984, naposledy od dubna 2009 jako referentka zajišťující komplexní výkon spisové služby v oddělení spisové služby odboru vnitřních věcí na podatelně Městského úřadu Sokolov, a že dne 8.10.2010 jí žalovaný doručil předmětnou výpověď z důvodu nadbytečnosti, ačkoliv jí předtím bylo ústně slíbeno, že bude v podobné činnosti pokračovat a náplň práce zůstane v podstatě stejná . Protože má informace, že na (její) místo údajně rušené nastupuje kolegyně z jiného odboru Šmídová , která však oproti žalobkyni nemá dostatečnou kvalifikaci, a pan G., který předtím pracoval na pozici vrátný , žalobkyně se domnívá, že šlo o fingované organizační změny, popírá tvrzení žalovaného o její nadbytečnosti , a v důsledku toho je přesvědčena, že je výpověď daná zaměstnavatelem neplatná , s tím, že má dále zájem na trvání svého pracovního poměru . Jako žalovaného v žalobě označila Městský úřad Sokolov, Rokycanova 1929, Sokolov 35601 .

Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 14.4.2011 č.j. 10 C 32/2011-43 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyni se vrací soudní poplatek 1.000,- Kč . Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyní přesně a určitě označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť zákon o obcích ani jiný právní předpis nepřiznává městskému úřadu způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti vyplývající z těchto vztahů, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů , a že v daném případě způsobilým účastníkem řízení byla jednotka územní samosprávy obec (město) . Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, musel soud postupovat dle § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř. a řízení zastavit .

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.6.2011 č.j. 13 Co 325/2011-81 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyní označený žalovaný ( Městský úřad Sokolov ) nemá způsobilost k právním úkonům , neboť podle ustanovení § 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, je městský úřad pouze orgánem obce, který vykonává činnosti vymezené v ustanovení § 109 odst. 3 téhož zákona, a městskému úřadu zákon o obcích ani jiný právní předpis způsobilost samostatně nabývat práv a povinností z právních vztahů, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů, nepřiznává , a že z tohoto důvodu městský úřad nemá ani způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19 o.s.ř. . Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě žalovaného označila přesně a určitě ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 o.s.ř., jeho názvem a sídlem, kdy tedy nebyly pochybnosti o tom, kdo měl v řízení jako žalovaný vystupovat , nejedná se podle názoru odvolacího soudu o vadu žaloby, a tudíž postup podle § 43 odst. 1 o.s.ř. je vyloučen . Za tohoto stavu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v nezpůsobilosti označeného žalovaného být účastníkem řízení, jako věcně správné a zákonu odpovídající podle § 219 o.s.ř. potvrdil .

V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem soudů, že v daném případě je nesprávné označení žalovaného v žalobě - Městský úřad Sokolov vadou neodstranitelnou, která je důvodem pro zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 151/96) namítala, že v situaci, kdy žalobce označí jakožto žalovaného obecní (městský) úřad, ačkoli ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z něhož vyplývá tvrzený nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotné obci , pak je nutné v řízení žalobci umožnit tento procesní nedostatek odstranit a postupy podle § 43 o.s.ř. jsou zde proto použitelné . Protože však v dané věci se tak nestalo, ačkoli již ze samotné žaloby, tak i z odvolání žalobkyně bylo zcela zřejmé, koho žalobkyně mínila jako povinnou osobu, a že označení žalovaného je pouze formálním (a tudíž odstranitelným) nedostatkem v označení účastníka , má dovolatelka za to, že tímto postupem obou soudů bylo zasaženo do jejích práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když soudy samy porušily § 5 a 6 o.s.ř. a nepoučily žalobkyni o jejích procesních právech a nepřipustily změnu v označení žalovaného . Žalobkyně se rovněž domnívá, že nelze přičítat k její tíži to, že z finančních důvodů nebyla zastoupena právním zástupcem a že z její strany došlo k omylu v označení žalovaného , neboť pro ni, jako právního laika, je tato problematika příliš komplikovaná . Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů dále též jen zák. práce , a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 10 odst. 1 a 2 zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 9 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich organizační jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to zvláštní předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní předpisy - srov. § 272 odst. 1 zák. práce), popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona [srov. § 9 odst. 2, § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů].

V oblasti územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která je veřejnoprávní korporací a může mít vlastní majetek a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající [srov. čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném od 1.1.2011 (vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána dne 19.1.2011) - dále též jen zákon o obcích ]. Výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti je rada obce (§ 99 odst. 1 zákona o obcích). Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo úřad městské části (dále též jen obecní úřad ) je orgánem obce (města), který v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly, které mu uložilo zastupitelstvo obce nebo rada obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti a který vykonává přenesenou působnost podle § 61 odst. 1 písm. a) s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce, a rozhoduje o poskytování informací žadateli podle zvláštního zákona (srov. § 109 odst. 3 zákona o obcích).

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. V tomto zákoně ani v jiných obecně závazných právních předpisech není obsaženo žádné ustanovení, které by obecnímu (městskému) úřadu jako organizační jednotce obce (města) tuto způsobilost přiznávalo (tak, jak to předpokládá ustanovení § 8 zák. práce, § 18 obč. zák.) alespoň pro oblast pracovněprávních vztahů. Ze zákona o obcích naopak vyplývá, že obecní úřad se v pracovněprávních vztazích nemůže samostatně zavazovat a že ani není určena osoba, která by byla oprávněna v pracovněprávních vztazích jednat jménem obecního úřadu. Starosta obce zastupuje navenek obec [pokud není v obci tajemník obecního úřadu, plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, uzavírá a ukončuje pracovní poměr se zaměstnanci obce - srov. § 103 odst. 1 a odst. 4 písm. b) zákona o obcích] a tajemník obecního úřadu, který mimo jiné plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu, je ze své činnosti odpovědný starostovi [srov. § 110 odst. 2, § 110 odst. 4 písm. d) zákona o obcích]. Obecní úřad není schopen ani samostatně plnit závazky z pracovně právních vztahů (vlastní majetek a finanční zdroje má pouze obec a nikoliv obecní úřad); soudní rozhodnutí, kterým by byla uložena obecnímu úřadu povinnost k plnění, by proto ani nebylo možné vykonat. Pokud zákon hovoří o zaměstnancích obce zařazených do obecního úřadu (srov. § 109 a násl. zákona o obcích), je zřejmé, že tím rozumí osoby, které jsou v pracovním poměru k obci a které své pracovní úkoly plní v orgánu (organizační jednotce) obce tedy u obecního úřadu.

Protože jak vyplývá z uvedeného - ani zvláštní předpis (zákon o obcích) nepřiznává obecnímu (městskému) úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce (města) způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, není - a potud je třeba soudům obou stupňů přisvědčit - způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se zaměstnanců obce (města) zařazených do obecního (městského) úřadu samotná obec (město), jejímž jménem jedná (činí právní úkony) v pracovněprávních záležitostech zpravidla tajemník obecního (městského) úřadu, případně (není-li tato funkce v obci zřízena nebo není-li tajemník obecního úřadu ustanoven) starosta obce.

Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. mimo jiné - vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst. 2 obch. zák.). Došlo-li v označení žalovaného v žalobě k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo je-li údaj označující žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá, jde o vadné podání ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. O vadu žaloby nejde teprve, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu (právního názoru), že ten, koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 211, ročník 2002, případně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.1996 sp. zn. 3 Cdon 1220/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 1997).

Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Jen tehdy, byl-li mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1, věty první o.s.ř. zastaví.

V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Žalobkyně, jako osoba bez právnického vzdělání a nezastoupena advokátem, vycházejíc poslední změny pracovní smlouvy, v žalobě označila za žalovaného Městský úřad Sokolov , i když bylo jinak z obsahu žaloby zjevné, že svou žalobu směřuje proti svému zaměstnavateli Městu Sokolov, který jí dopisem ze dne 7.10.2010 dal výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti . Poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 14.4.2011 č.j. 10 C 32/2011-43 řízení zastavil z důvodu nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení, žalobkyně v odvolání proti tomuto usnesení z vlastní iniciativy opravila žalobní návrh v úplnosti označení žalovaného tak, že za žalovaného označila Město Sokolov, se sídlem Rokycanova č. 356 01, IČO: 00259586 , a zároveň zde uvedla důvody (zejména ex lege změna v osobě zaměstnavatele, která se ne zcela jasně promítla do obsahu její dosavadní pracovní smlouvy i kupř. do dokumentu označeného jako pracovní náplň zaměstnance Městského úřadu Sokolov ), které ji vedly k původnímu (nedostatečnému) označení žalovaného zaměstnavatele.

Tento procesní úkon žalobkyně ze dne 24.5.2011 se však v následném usnesení odvolacího soudu ze dne 30.6.2011 č.j. 13 Co 325/2011-81, kterým potvrdil výše uvedené usnesení soudu prvního stupně, nijak neprojevil. Po formální stránce je mimo pochybnost, že původní označení žalovaného, posuzováno výlučně samo o sobě, nebylo správné. Je-li však posuzováno ve vzájemné souvislosti s ostatním obsahem žaloby směřujícímu proti zaměstnavateli žalobkyně jako takovému, je zřejmé, že označení žalovaného tomuto obsahu neodpovídá, a žalobkyni nelze upřít možnost učinit procesní podání, kterým by označení žalovaného neodpovídající obsahu žaloby opravila. Jestliže tedy žalobkyně ještě před rozhodnutím odvolacího soudu označila jako žalovaného Město Sokolov , byla tím vada v označení žalovaného odstraněna; odvolací soud však ponechal tuto okolnost bez povšimnutí a nezjednal v tomto směru nápravu.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. září 2012 JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu