21 Cdo 4387/2007
Datum rozhodnutí: 15.07.2008
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 4387/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. L. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. š. N., p. o., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 114/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č.j. 23 Co 487/2006-83, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 24. 10. 2005 žalovaná sdělila žalobci, že s ním ukončuje, ve smyslu ustanovení paragrafu 53, odst. 1, písm. b) zákoníku práce, pracovní smlouvou ze dne 26. 8. 2004, a to okamžitým zrušením . Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala žalovaná v tom, že chováním k žákům 8. třídy ( opakovaně, v úmyslu děti potrestat používá vůči nim nepřiměřená opatření spočívající v tom, že žáky tahá za vlasy, cvrnká do hlavy a žákyně 8. třídy L. St. musela klečet u lavice a na stupínku, na hodinu fyziky si měla donést hrách za tímto účelem, který v tašce prokazatelně měla , k potrestání žáků používá neadekvátní metody a před žáky používá i hrubá slova ) naplňuje skutkovou podstatu přestupku, neboť nepřiměřeným trestáním nezletilých ponížil jejich důstojnost .

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované nastoupil na plný úvazek jako učitel pro druhý stupeň Základní školy na dobu neurčitou (pracovní smlouvu uzavřel dne 26. 8. 2004) a že skutečným důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ze dne 24. 10. 2005 byla jeho kritika práce ředitelky školy v řízení školy, kterou uvedl v otevřeném dopise. Podle žalobce nebyly naplněny předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru a okamžité zrušení pracovního poměru nebylo ani dostatečně konkretizováno. K porušení pracovní kázně z jeho strany nedošlo tak závažným způsobem, že by s ním musel být pracovní poměr zrušen okamžitě.

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č.j. 11 C 114/2005-58, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení 6.290,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že všechny zákonem vymezené lhůty podle ustanovení § 53 a § 55 zák. práce byly dodrženy a že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru lze z jeho obsahu, ale i výkladem projevu vůle žalované, dovodit [nevhodné chování (tahání za vlasy, cvrnkání do hlavy, klečení žákyně S.) projednala ředitelka žalované se žalobcem dne 17. 10. 2005 a toto chování žalobci vytkla]. Při hodnocení intenzity vytknutého porušení pracovní kázně žalobcem bral soud prvního stupně v úvahu, že se jednalo o žáky 8. třídy základní školy, že v současné době je výchova a výuka dětí v těchto ročnících s ohledem na jejich vývojový stav (puberta) problematická a že ať už byly důvody žalobce, který žáky cvrnkal do hlavy, tahal za vlasy, nechal klečet , jakékoliv, jedná se o postup a chování, ke kterému nemělo při vyučování docházet. Toto chování žalobce ale nebylo natolik závažné, aby mohlo dojít k okamžitému zrušení pracovního poměru. Ředitelka žalované tuto záležitost se žalobcem projednala pouze jedenkrát, z její strany nebyl žalobce na porušení pracovní kázně tímto způsobem opakovaně upozorněn; závažnost zkoumaného jednání žalobce nedosahovala intenzity, která by vyžadovala bezodkladné zrušení pracovního poměru.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2007, č.j. 23 Co 487/2006-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se soudem prvního stupně, že po formální stránce byly splněny všechny předpoklady pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, jakož i s tím, že jednáním vytýkaným žalovanou v dopise ze dne 24. 10. 2005 žalobce porušil pracovní kázeň. Neztotožnil se však s hodnocením soudu prvního stupně při posuzování intenzity porušení pracovní kázně a toho, zda bylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby zaměstnávala žalobce po dobu výpovědní doby. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcův přístup k drobnějším prohřeškům žáků, popřípadě jejich nepozornosti při vyučování, se v minulosti možná nijak nevymykal běžným praktikám, používaným školou, ale v současné době žalobce závažným způsobem překročil rámec nynějších požadavků na školu a pedagogické pracovníky v přístupu ke školní mládeži; navíc, ne všichni žáci byli s uvedeným jednáním žalobce srozuměni a někteří se jím cítili být ponižování až šikanováni. Přihlédl také k obtížím, které žalobce vytýkaným jednáním způsobil žalované, která se v přímém důsledku jednání žalobce ocitla pod tlakem jak rodičů dotčených žáků, tak i školských kontrolních orgánů, i k tomu, že Úmluva o právech dítěte dětem zaručuje, aby kázeň ve škole byla zajišťována způsobem slučitelným s lidskou důstojností dítěte. Odvolací soud dospěl k závěru, že porušení pracovní kázně žalobce dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a že vzhledem k okolnostem případu nebylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala, a to ani po dobu výpovědní lhůty.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkazy, provedené před soudem prvního stupně. Jednání nezletilých dětí bylo nevhodné, chovaly se nezodpovědně a intenzita chování žalobce nebyla tak závažná s ohledem na soustavné vyrušování dětí při vyučování, jejich nesoustředěnost, neochotu žáků spolupracovat, a na to, že děti vyrušovaly a nedávaly pozor. Dětem se omluvil, jeho chování nemělo za následek závažné problémy ve škole a vliv na vyučování a na to, že škola nebyla v pozici velice nevýhodné a nebyla nějakým způsobem ohrožena . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem dopisem ze dne 24. 10. 2005, který byl žalobci téhož dne doručen, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2005, tedy do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti dále jen zák. práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je jak vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce [i § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise P. a m. č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001) a které jsou i v současnosti běžně přijímány, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně.

V posuzovaném případě při zkoumání, zda žalobce tím, že se nevhodně choval k žákům 8. třídy základní školy, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Uvážil, že vytýkaným jednáním žalobce závažným způsobem překročil rámec současných požadavků na školu a pedagogické pracovníky a jejich přístup ke školní mládeži, neboť drobnější přestupky žáků, popřípadě jejich nepozornost při vyučování, řešil způsobem (tahání za vlasy, cvrnkání do hlavy, klečení), se kterým ne všichni žáci byli srozuměni a naopak se jím cítili ponižováni až šikanováni, že intenzitu porušení pracovní kázně nemůže snížit ani žalobcem tvrzené soustavné vyrušování dětí při vyučování, nesoustředěnost, neochota spolupracovat , že se nepřipravovaly na vyučování, chovaly se nevhodně, vyrušovaly a nedávaly pozor a že způsob, jakým žalobce vyžadoval po žácích pozornost a spolupráci při vyučování, je zcela v rozporu s Úmluvou o právech dítěte (srov. čl. 28 odst. 2 Úmluvy publikované ve sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb., jíž je Česká republika vázána), když úmluva dětem zaručuje, aby kázeň ve škole byla zajišťována způsobem slučitelným s lidskou důstojností dítěte. Správně také vyšel z toho, že jím uvážená hlediska byla tak významná, že nebylo třeba zabývat se dalšími okolnostmi. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že jednáním, vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru, žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat (jak činí dovolatel), že nesprávně vyhodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně, kdy chování žalobce vůči žákům považoval za hrubé porušení pracovní kázně . Odvolací soud totiž provedené důkazy hodnotil stejně jako soud prvního stupně a oba soudy také dospěly ke stejnému závěru, že jednáním vytýkaným žalobci v dopise ze dne 24. 10. 2005 porušil žalobce pracovní kázeň. Odvolací soud se od soudu prvního stupně lišil toliko v posouzení stupně intenzity uvedeného porušení pracovní kázně. Jak však bylo již uvedeno shora, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud při takovém posuzování vycházet a ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Takovým způsobem odvolací soud postupoval, a jestliže jeho úvaha byla úplná a správná (jak zmíněno výše), nelze mu vytýkat, že nepřihlédl pouze (nebo také) k okolnostem, které za rozhodující považoval žalobce; relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu vymezuje soud nikoli účastníci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč (srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb), celkem ve výši 4.050,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu