21 Cdo 4371/2007
Datum rozhodnutí: 11.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4371/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 8 C 54/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2006, č.j. 16 Co 333/2005-236, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2006, č.j. 16 Co 333/2005-236, do výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 3. 2005, č.j. 8 C 54/2003-85, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 210.505,- Kč (na náhradě za ztrátu na výdělku zčásti po dobu pracovní neschopnosti, zčásti po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 7. 2002 do 31. 12. 2003) s tam specifikovanými úroky z prodlení], a do výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 334.981,- Kč s příslušenstvím (na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2004 do 30. 11. 2005)], není přípustné podle ustanovení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. [rozsudek odvolacího soudu ve věci samé nelze považovat za rozsudek měnící, ale za rozsudek potvrzující, neboť soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení šlo (předmět řízení), posoudily z obsahového hlediska zcela shodně (oba soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na odškodnění pracovního úrazu není opodstatněný); okolnost, že odvolací soud (po připuštění změny žaloby učiněné podáním žalobce ze dne 30. 12. 2004 a ze dne 29. 11. 2005, spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového stavu rozšířil žalobu o další období, za které požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) rozhodl o zamítnutí žaloby o zaplacení dalších 334.981,- Kč s příslušenstvím v odvolacím řízení, na uvedeném závěru ničeho nemění] a jeho přípustnost není dána ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil).

Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., právní závěry odvolacího soudu (závěr soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje; otázky předestřené dovolatelem ( zda je vůbec možné uvěřit znalcům v tom, že po celou dobu pracovní neschopnosti se jedná o stav po pracovním úrazu a najednou dnem ukončení pracovní neschopnosti, která byla prokazatelně pro následky pracovního úrazu, se již jedná o obecné onemocnění , nebo proč neměl žalobce žádné potíže s levým kolenem po celou dobu pracovního poměru u žalovaného a proč po ukončení pracovní neschopnosti se již jedná o obecné onemocnění , anebo zda žalobci vzniká nárok na náhradu škody po pracovním úraze dne 31. 8. 2001, když do té doby žádné potíže s levým kolenem neměl , a zda se může žalovaná organizace zprostit odpovědnosti v případě, že by se prokázalo, že žalobce skutečně trpěl onemocněním z mládí a toto onemocnění se projevilo právě v době, kdy utrpěl pracovní úraz ) nejsou otázkami právními, ale představují polemiku se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) dále vyplývá, že žalobce - kromě toho, že rekapituluje průběh řízení v této věci odvolacímu soudu vytýká nesprávný skutkový závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 31. 8. 2001 a vznikem škody spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 2002 do 30. 11. 2005, nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy [zejména znalecký posudek 3. lékařské kliniky Univerzity Karlovy v P., podle něhož ke dni 24. 4. 2002 nebyl žalobce schopen dlouhodobě vykonávat dosavadní práci horníka v přípravách, přičemž důležitou, podstatnou a značnou příčinou této nezpůsobilosti byla Osgood-Schlatterova nemoc , nikoliv následky pracovního úrazu ( bezprostřední následky pracovního úrazu byly vyléčeny nejpozději do 23. 4. 2002 ), a revizní znalecký posudek Fakultní nemocnice u sv. Anny v B., který uvedený závěr potvrzuje s tím, že za rozhodující, důležitou, podstatnou a značnou příčinou postižení levého kolenního kloubu žalobce od 24. 4. 2002 dosud považuje chorobný stav, a to jednak jako následek Osgood-Schlatterovy nemoci a jednak jako následek degenerativního kloubního onemocnění (osteoartrózy) ], a předkládá vlastní skutkový závěr (zejména, že kdyby neutrpěl pracovní úraz, mohl by nadále pracovat jako horník, že nikdy neprodělal žádné obecné onemocnění - Osgood-Schlatterova nemoc a že existence určitého chorobného stavu, byť latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá souvislost , který opírá o jím předložený znalecký posudek MUDr. R. D., CSc., a prof. MUDr. M. H., CSc., jakož i o výpověď svědka MUDr. S., který ho operoval po pracovním úrazu), na němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že v tomto případě je dána odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu ). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; dovolatel zároveň přehlíží, že otázka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a případně vzniklou škodou není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá jak výše uvedeno přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. září 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu