21 Cdo 4360/2007
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 476 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 476 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 476a odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4360/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po L. K., zemřelé dne 31. července 2005, za účasti 1) F. K., zastoupeného advokátem a 2) V. H., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 2526/2005, o dovolání V. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2007, č. j. 10 Co 1523/2006-112, takto:

I. Dovolání V. H. se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po L. K., zemřelé dne 31.7.2005 (dále též jen zůstavitelka ), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Ostravě dne 15.8.2005, č. j. 99 D 2526/2005-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena Mgr. K. P. H., notářka v O. (§ 38 o.s.ř.).

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 16.5.2006, č. j. 99 D 2526/2005-74, určil obvyklou cenu majetku, který měla zůstavitelka s pozůstalým manželem F. K. ve společném jmění manželů (dále též jen SJM ) částkou 545.675,90 Kč; současně rozhodl, že z tohoto majetku patří do dědictví po zůstavitelce pohledávka zůstavitelky z titulu vypořádání SJM ve výši 272.838,- Kč a že pozůstalému manželovi F. K. připadá a) nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště O., pro obec O., katastrální území P.-s., na listu vlastnictví, a to bytová jednotka (byt) v budově v části obce P. postavené na cizím pozemku evidovaném jako parcela zastavěná plocha a nádvoří (LV) a spoluvlastnický podíl na nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro M. k. katastrální pracoviště O., pro obec O., katastrální území P.-s., na listu vlastnictví, a to spoluvlastnický podíl ve výši 526/20606 na společných částech budovy v části obce P. postavené na cizím pozemku evidovaném jako parcela zastavěná plocha a nádvoří (LV), vše v ceně dle znaleckého posudku 405.950,- Kč, b) členský podíl (základní členský vklad) ve Stavebním bytovém družstvu P. se sídlem O., P., se všemi právy a povinnostmi vyplývajícími z členství v družstvu, v ceně 500,- Kč, c) nábytek a bytové zařízení dvoupokojového bytu, staré 30 let, bez hodnoty, d) televizor starý 10 let, bez hodnoty, e) lednice, pračka, vše staré 25 let, bez hodnoty, f) zůstatek na vkladní knížce na jméno F. K., vedené u Č. s., a.s., pobočka O., P., se všemi právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto vkladu, ve výši ke dni úmrtí 139.225,90 Kč s povinností uhradit do dědictví pohledávku zůstavitelky z titulu vypořádání SJM ve výši 272.838,- Kč ; dále určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 272.838,- Kč, výši dluhů dědictví částkou 2.104,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 270.734,- Kč; schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž manžel zůstavitelky F. K. nabyl a) pohledávku zůstavitelky z titulu vypořádání SJM ve výši 272.838,- Kč, b) osobní věci a ošacení zůstavitelky, staré, bez hodnoty, s tím, že a) nese náklady pohřbu nekryté pohřebným ve výši 2.104,- Kč, b) uhradí na zákonný dědický podíl synovi zůstavitelky V. H. částku 130.000,- Kč do čtrnácti dnů ode dne právní moci usnesení Okresního soudu v Ostravě o schválení dohody o vypořádání dědictví ; rozhodl o odměně notářky Mgr. K. P. H. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posouzení dědického práva vycházel ze závěru, že zůstavitelka zanechala závěť pořízenou ve formě notářského zápisu sp. zn. N 270/92, NZ 270/92, notáře JUDr. I. K. dne 5.3.1992, uloženou u Okresního soudu v Ostravě, ve které odkázala veškerý svůj majetek svému synovi V. H. ; že zůstavitelka dále zanechala vlastnoručně sepsanou závěť ze dne 21.10.1999, ve které odkázala svá práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu výlučně svému manželovi F. K. ; že obě tyto závěti splňují formální náležitosti závěti ; že závěť z dne 5.3.1992 a závěť ze dne 21.10.1999 vedle sebe nemohou obstát v části týkající se členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu P. s právem používání družstevního bytu, resp. v současné době v části týkající se bytu v osobním vlastnictví, který zůstavitelka s manželem získali jako členové družstva převodem od Stavebního bytového družstva P. ; že ohledně ostatního majetku zůstavitelka závětí ze dne 21.10.1999 nepořídila a ohledně tohoto majetku tak platí závěť ze dne 5.3.1992 ; že manžel zůstavitelky F. K. uznal závěti ze dne 5.3.1992 a 21.10.1999 za pravé a platné a syn zůstavitelky V. H. uznal za pravou a platnou závěť ze dne 5.3.1992 a namítl relativní neplatnost závěti ze dne 21.10.1999 ; že dále zůstavitelka zanechala závěť, uloženou ve Sbírce listin u Okresního soudu v Ostravě (podpis závěti ověřen dne 18.7.2005), ve které odkázala byt v osobním vlastnictví svému manželovi F. K. a vydědila svého syna a jeho potomky ; že tato závěť ze dne 18.7.2005 nesplňuje formální náležitosti závěti, neboť je psaná psacím strojem, není datována a není podepsána dvěma svědky úkonu .

K odvolání V. H. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.3.2007, č. j. 10 Co 1523/2006-112, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že V. H. je povinen zaplatit F. K. na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.449,- Kč k rukám jeho zástupce. Dospěl k závěru, že u jednání před pověřenou soudní komisařkou dne 3.3.2006 byl proveden soupis majetku ve společném jmění zůstavitelky a pozůstalého manžela F. K., účastníci pak navrhli vypořádání SJM tak, jak bylo poté rozhodnuto okresním soudem, a na podkladě návrhu na vypořádání SJM byl proveden soupis aktiv a pasiv dědictví ; že následně byla mezi dědici uzavřena dohoda o vypořádání dědictví ve znění schváleném okresním soudem ; že odvolací soud se předně zabýval otázkou platnosti závěti ze dne 21.10.1999, kterou odvolatel zpochybňuje ; že z hlediska požadavku na srozumitelnost a určitost závěti je její podstatnou složkou především ustanovení dědice, z tohoto pohledu je projev vůle obsažený v závěti ze dne 21.10.1999 naprosto určitý, zůstavitelka povolala k dědění manžela F. K. ; že co se týká rozsahu majetku, ohledně něhož byla závěť pořízena, lze, jak z formulací obsažených v závěti, tak i z okolností, za kterých byla závěť pořízena, dospět k závěru, že se týká členských práv a povinností v bytovém družstvu, jejichž součástí bylo i právo nájmu bytu ; že závěť nečiní neplatnou nedostatek identifikace družstva obchodní firmou a sídlem ; že určitá formulační nepřesnost nemůže nic změnit na vůli zůstavitelky, která je z listiny patrná ; že z uvedeného lze dovodit, že pozůstalý manžel F. K. je z titulu citované závěti dědicem zůstavitelky, a to minimálně ve vztahu k členským právům a povinnostem ve Stavebním bytovém družstvu P. ; že listina ze dne 18.7.2005 není projevem poslední vůle zůstavitelky, neboť nemá formální náležitosti předpokládané ustanovením § 476b obč. zák. ; že námitka poukazující na skutečnost, že v mezidobí došlo k převodu bytu, do osobního vlastnictví a byt nemohl být tedy předmětem dědictví na základě závěti ze dne 21.10.1999, je bez právního významu ; že předmětná bytová jednotka byla totiž bez námitek účastníků řízení zahrnuta do společného jmění zůstavitelky a pozůstalého manžela F. K. a k návrhu účastníků bylo i SJM vypořádáno tak, že předmětný byt připadl pozůstalému manželovi, nikoliv však z titulu dědictví, ale z titulu vypořádání SJM, a do dědictví byla zahrnuta pouze pohledávka zůstavitelky z titulu vypořádání SJM ve výši 272.838,- Kč ; že dědická dohoda uzavřená dne 3.3.2006 zahrnula veškerý majetek zůstavitelky, tak jak byl v řízení zjištěn, a jehož rozsah nebyl účastníky dohody žádným způsobem zpochybněn, je projevem svobodné vůle dědiců, kteří jsou plně způsobilí k právním úkonům a že odvolatel netvrdil žádné právně významné skutečnosti způsobilé platnost dohody, případně její soulad s dobrými mravy a se zákonem, zpochybnit .

Proti tomuto usnesení podal V. H. dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo tedy i soudu prvoinstančního spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, která je pro meritum věci rozhodná, a to otázky neplatnosti holografní závěti ze dne 21.10.1999 ; že tato závěť je absolutně neplatná, neboť je s ohledem na svůj obsah zcela neurčitá ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák., neboť třetí osoba z takovéhoto projevu není schopna určit práva ; že per analogiam, kdyby takto zůstavitelka převáděla práva na třetí osobu smlouvou této formulace, pak by nemohlo dojít k právoplatnému převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, kdy by bytové družstvo po předložení takové smlouvy ve smyslu ustanovení § 230 obch. zák. nebylo schopno, ani s minimální jistotou, resp. vůbec, určit, zda se jedná o převod členských práv a povinností v tomto bytovém družstvu ; že s ohledem na to závěť z 21.10.1999 neruší závěť z 5.3.1992 sepsanou notářem JUDr. I. K. , na základě níž je V. H. univerzálním dědicem . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 )§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].

V. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání V. H. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustanovení § 476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

Podle ustanovení § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru dovolatele - k závěru, že právní úkon, který učinila zůstavitelka dne 21.10.1999, je závětí, kterou jmenovaná povolala svého manžela F. K. k dědění členského podílu v daném bytovém družstvu, resp. k dědění předmětného bytu, s odůvodněním shora citovaným, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že V. H. v dovolání napadá jen správnost postupu soudů podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání V. H. není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání V. H. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu